Se zvěří hospodaří myslivci

Myslivost v poslední době tolik diskutovaný obor lidské činnosti. Shrnuje soubor činností prováděných v přírodě ve vztahu k volně žijící zvěři, ale i činností směřujících k udržení a rozvíjení mysliveckých tradic a zvyků. Většina laické veřejnosti si však bohužel pod pojmem myslivost představuje neúměrné "zabíjení" všeho živého v přírodě. Není však možná tato představa, neboť bychom jen v České republice měli na sto tisíc "vrahů". Myslivost je především souhrn práv a povinností zvěř chránit, cílevědomě chovat, lovit, přivlastňovat si ulovenou nebo nalezenou uhynulou zvěř, její vývojová stádia a shozy paroží. V praxi to však znamená mnoho brigádnických hodin na zvelebování krajiny nejen pro zvěř, ale i ostatní volně žijící živočichy, shánění finančních prostředků na nájmy honiteb, krmení či léčiva a další neméně důležité věci pro zachování dobrého jména české myslivosti u nás i v zahraničí. Případný lov, respektive úměrná regulace některých druhů je na posledním místě.

Český svaz ochránců přírody v Rokycanech, provozující záchrannou stanici živočichů, každoročně přijme do svého záchranného centra přes tři sta padesát živočichů, zvěř nevyjímaje. Vzhledem k tomu, že ze zákona o myslivosti jasně vyplývá, že se o zvěř mají starat především myslivci, informujeme je v případě nálezu zvěře. V opačném případě by nás totiž "někdo" mohl obvinit z pytláctví. V tomto smyslu jsme obeslali i všechny myslivecké hospodáře bývalého rokycanského okresu s prosbou o zaslání nově schválených hranic svých honiteb. Snažíme se tedy jít cestou vstřícnosti a vzájemného porozumění.

Případ, který popisuje paní Gargulová z Němčovic, je smutný. Nicméně je potřeba si uvědomit, že ne vždy lze všechno zachránit. I přesto, že srnčí zvěř patří k nejkrásnějším obyvatelům přírody. Pokud se tedy myslivci rozhodli pro utracení, jistě byli o správnosti a jedinečnosti svého rozhodnutí přesvědčeni. Pouze s tím rozdílem, že to udělali přímo na místě. Naše záchrana by spočívala v tom, že bychom srnku převezli k nám do stanice, nechali prohlédnout veterinářem a v případě stejné diagnózy by byla utracena zvěrolékařem a zřejmě nikdo by se o jejím smutném osudu nedozvěděl. Ten smutek by byl potom jen v nás. I přesto, že jsem srnku, nebo možná to byl srnec, neviděl, bylo by spekulací se domnívat, že šlo dělat něco víc. Pevně věřím v to, že kdyby to bylo možné, jistě by se o to myslivci pokusili. Oni totiž jen pouze díky lovecké zbrani mají možnost o životě a smrti rozhodovat. A to se některým z nás nemusí líbit. Přesto se ve svém vztahu ke všemu živému od nás příliš neodlišují. Vědí, že mohou zabíjet, ale i chránit, či pouze regulovat některé více či méně přemnožené druhy zvěře, které by mohly přinést zkázu lidem v podobě velkých škod či přenosných nemocí. I v tomto sehrávají myslivci svoji důležitou roli. Uvědomme si to, až někdy v přírodě uvidíme myslivce s puškou na rameni. I přesto, že ne všichni myslivci jsou stejní stejně tak jako např. ochránci, rybáři, chovatelé je potřeba spojit síly a dokázat, že posláním myslivce je především být ochráncem a milovníkem přírody.