Sledování loveckých psů, význam a využití v praktické myslivosti

Snad hned v úvodu je třeba si položit otázku proč naši předkové kladli tak velký důraz u všech plemen na přesné držení stopy, nejdříve zvěře zdravé - nezraněné a později pak při odborném zapracování při práci na stopě zvěře zraněné. Je třeba si otevřeně přiznat, že vycházeli především z dlouholeté životní praxe. Měli ověřeno zvláště u velkých plemen, že ten pes, který není rozený stopař, nebo jiný, který má vlohy pro práci na stopě a není patřičně zapracován, nemůže nás uspokojit při dohledávkách raněné zvěře, zvláště v lesních honitbách, ale i na polích, kde je velmi členitý terén a nebo ještě různé krytiny.

Z požadavků na všestranného ohaře klademe důraz na to, aby měl vlohy pro práci na stopě, což je mimo jiné podmíněno vlohou pro práci nízkým nosem a také zálibou pro práci na barvě. Tuto vlohu je však třeba od útlého mládí odborně rozvíjet.

Starší těžké typy ohařů měly přirozený sklon k práci nízkým nosem daný jednak jejich tělesnou stavbou, jednak proto, že v jejich založení byly daleko více uplatněny vlohy honičů, kteří v dávných dobách tvořili jednu z chovatelských složek, z nichž náš ohař vyšel. Tato složka postupem doby ztrácela na významu, poněvadž se zdůrazňovala vloha pro vystavování. Celá fyzická i psychická skladba ohaře se přizpůsobovala stále více požadavkům pro práci v poli, a to hlavně na zvěř pernatou i srstnatou.

Rychlé, systematické a hlavně vytrvalé hledání je hlavní podmínkou práce ohaře v poli, při níž dosáhne lepšího výsledku ten, který pracuje s vysokým nosem v horním větru, a je-li dostatečné proudění vzduchu nad krytinou, dovedou nosní fenoméni natáhnout koroptve až na 100 m.

Proto již v minulosti směřovalo chovatelské úsilí k tomu, aby uvedené vlastnosti, vytrvalost, rychlost a systematičnost při hledání s použitím jemného nosu včetně pevného vystavování při práci v poli, přešly jako dědičné do dané rodové podstaty všech našich ohařů. Použitím anglických psů, výběrem, výcvikem a odborným vedením bylo tohoto cíle poměrně brzy dosaženo. Dnes můžeme říci, že některá plemena našich ohařů pracují v poli přímo skvěle. Ale každý vrcholný výkon má své stinné stránky. Tou slabou stránkou je právě stopa. Je to jistě otázka chovatelská, a proto tam, kde byla u našich ohařů práce na stopě potlačena, je třeba jí věnovat zvýšenou pozornost. Při záchraně a rychlém dohledání poraněné zvěře je to naše morální povinnost. Muka bolestí a utrpení zvěře je třeba zkrátit.

Naše současné zkušební řády (dále jen ZŘ) nepožadují u ohařů např. na jarních zkouškách vypracování zaječí stopy na barvářském řemeni, tak jak to bývalo dříve. Taktéž vlečky s pernatou i srstnatou jsou zvýhodněny tak, že mohou být vypracovány volným hledáním, tedy bez držení stopy. A k čemu je to dobré? Pouze k ulehčení práce rozhodčím, čím rychlejší, tím lepší, ovšem ke škodě naší myslivosti, která se nedá dobře provozovat bez kvalitně vycvičených psů včetně přesného držení stopy. Nebojím se vyslovit svůj názor, že tímto jsou naše ZŘ kromě ještě dalších disciplín odtrženy od praxe.

Podívejme se proto jak by se mělo postupovat při výcviku, chceme-li mít spolehlivé dohledavače poraněné zvěře. Toho lze dosáhnout s každým ohařem, který má dobrý nos, který přináší veškerou drobnou zvěř, je poslušný, klidný před zvěří a má také vrozený zájem o stopu zdravé zvěře.

Začínáme s výcvikem na stopě cvičitele, tedy s výcvikem, který nejméně psa vzrušuje. Pak přecházíme ke sledování zdravé zvěře. Tento přípravný výcvik představuje základ veškeré práce na stopě poraněné či postřelené zvěře. Pak pokračujeme výcvikem v přinášení předmětů na stopě cvičitele a poté vypracování vleček. Podle toho jak důkladně všechny tyto cviky probereme, takového budeme mít dohledavače.

Cvik ve sledování stopy cvičitele můžeme nacvičovat již s pětiměsíčním psíkem. K tomu je zapotřebí pomocníka (nejlépe někdo z rodiny) a dlouhý barvářský řemen nebo šňůra alespoň pět metrů dlouhá. Pomocník podrží psíka a umožní mu, aby se určitou chvíli díval za odcházejícím cvičitelem. Po 30 krocích pomocník psíkovi další výhled zamezí. Cvičitel odchází asi 100 kroků a po cestě pouští papírky, hlavně tam, kde je členitý terén, a nebo v lese. Pomocník dá psíkovi barvářský řemen a zavede ho na stopu cvičitele, kde podvleče pod běhy přední i zadní řemen a dá rozkaz "stopuj!". Povoluje řemen, opakuje povel a klidným krokem postupuje za psíkem. Pokud pes sejde ze stopy, opravuje ho a znovu podle pohozených papírků kontroluje, zda drží přesně stopu. Když dojde ke cvičiteli, může ho odměnit pamlskem a pochválit. Pes se brzy naučí jít po stopě cvičitele se zájmem pomalu a klidně. Pokud by byl až příliš vášnivý a neklidný, může na stopě dostat povel "k zemi!" a po něm pokračovat dále. Stopu cvičitel postupně prodlužuje, dělá mírné záhyby. Dráha musí být dobře označena, v lese papírky, na keřích nebo stromech, aby pomocník mohl psa nasadit na stopu, psovi domlouvá a uklidňuje ho. S volným sledováním stopy začneme teprve tehdy, když se pes naučí na řemeni spolehlivě sledovat stopu cvičitele včetně záhybů. Téměř každý pes takto vedený na stopě cvičitele vypracuje stopní dráhu, je-li vypuštěn volně. Kdyby se ale stalo, že by došel ke cvičiteli volným hledáním, musí příště pracovat jen na barvářském řemeni, nikoliv volně. Tím mu zamezíme hledat cvičitele volným hledáním. Kdyby se psovi vícekrát podařilo najít cvičitele volně, přestal by mít o stopu zájem.

Další postup je zapracování ohaře na stopě zdravé zvěře, a to teprve tehdy, kdy již pevně vystavuje zvěř. Začneme-li dříve, zkazíme ho. Zvykne si sledovat stopu náruživě a naučí se nám zvěř vyrážet. Pes musí být i při tomto výcviku zásadně na barvářském řemeni. Přijdeme-li na zajíce v loži, odložíme psa tak, aby ho neviděl, zajíce sami "vypíchneme" a sledujeme jeho stopní dráhu. Když zmizí z dohledu, přivedeme psa na barvářském řemenu k loži nebo ke stopě a dáme povel "stopa - stopuj!" Ukazujeme při tom na stopu a klidně a pozorně vedeme psa po dráze tak, aby se na ní soustředil. Pes obyčejně začne mít o stopu zájem a počne divočit, v tom případě mu můžeme dát povel "k zemi!", uklidňujeme ho a snažíme se, aby stopu klidně sledoval. Kdyby byl pes i nadále příliš náruživý, znovu velíme k zemi a necháme ho chvíli ležet. Když se uklidní, dáme povel k dalšímu sledování stopy. Jde-li po stopě, chválíme ho slovy: "tak je dobře, stopuj", klidně pomalu pokračujeme. Při tomto výcviku nesmíme nikdy spěchat. Pokud pes ztratí stopu, pomáháme mu ji najít. Pes si musí zvyknout sledovat stopu klidně, přesně a soustředěně, jen takto se jí bude spolehlivě držet a vypracuje ji i se záhyby přesně. Uvidíme-li v honitbě prchat srnčí nebo zajíce, zapamatujeme si, kterým směrem běželi, pak opět nasadíme psovi barvářský řemen, přivedeme ho ke stopě a necháme ho stopu sledovat. Pes rychle pozná, co po něm žádáme a povede nás se zájmem po stopě spolehlivě.

K výcviku se hodí časné ráno, kdy je ještě rosa, a tím můžeme dobře svého svěřence sledovat, zda jde přesně po stopě. Jsou však případy takové, kdy pes nejeví o stopu zdravé zvěře patřičný zájem. Stává se to u notorických štváčů, u kterých byla vloha pro stopování potlačena, štvou prostě zvěř jen na viděnou. V takovém případě využijeme časného rána a v krytinách rosu a opět psa navedeme na stopu. Pokud máme v honitbě poblíže les, zatahují zajíci většinou v létě do stínu lesa. Psa necháme vést na řemeni až k lesu, a pak ho vypustíme volně, pokud se psovi podaří zajíce vystopovat a může ho prohnat, zvýší se jeho zájem o stopu o 100 %. Když se pes vrátí, nesmíme ho trestat, ale chválit. Od štvaní se dá odnaučit i starší pes na dlouhé šňůře a ostnáči, kde je v honitbě hodně zajíců, nebývá to žádný problém.

Při výcviku psa na stopě netrestáme. Ani ho násilím neodvádíme ze stopy, pokud má vlohu pro stopu vrozenou. Chceme-li upustit od dalšího sledování stopy, odvedeme ho po dobrém pochvalou a laskáním.

Výcvik mladého psa na barvářském řemeni ve sledování stopy, kterou neviděl, je základní podmínkou pro veškerou práci psa na stopě raněné zvěře. Jedině barvářský řemen je účinný prostředek, pomocí kterého dosáhneme úspěchu.

S přinášením předmětů i zvěře na stopě začínáme teprve tehdy, kdy je pes řádně vycvičen v přinášení. Při pochůzce se psem upustíme nějaký předmět nebo zvěř tak, aby to pes neviděl, po ujití asi 30 kroků zastavíme a otočíme se směrem odkud jsme přišli. Psovi dáme rozkaz "sedni", odepneme z vodítka a dáme povel "ztratil, přines!". Současně mu dáme pokyn rukou a ukážeme směr k předmětu. Nepochopí-li, co po něm žádáme, jdeme k pohozenému předmětu s ním a stále ho pobízíme slovy "ztratil, přines!". Pes vycvičený v přinášení předmět nebo zvěř uchopí a my se s ním vracíme na místo, odkud jsme ho vyzvali, aby zvěř přinesl. Pak velíme "sedni!", za zvěř můžeme i zatáhnout a zavelet "drž!", a pak teprve na další povel velíme "pusť!". Psa pochválíme. Po druhé nebo po třetí pes jistě s radostí předmět přinese.

Když pes již tento cvik dobře zvládá, začneme cestou odkládat zvěř nebo předměty tak, aby o tom nevěděl a pak ho pro to pošleme. Pes se po naší stopě vrátí a většinou předmět přinese. Postupně vzdálenosti o to prodlužujeme mimo cestu, nejlépe v lese, kde je dostatek trávy nebo na pasekách, aby pes měl příležitost k větření a my mohli kontrolovat, zda se drží naší stopy. Kdyby se stalo, že by pes začal bloudit a nedržel se naší stopy, pak mu opět připneme dlouhý řemen a necháme ho vypracovat naši stopu na řemeni. Toto cvičení konají ohaři velmi rádi, působí jim potěšení, že nám mohou něco přinést.

Když pes již dobře vytrvale vystavuje a je spolehlivě vycvičen v přinášení, začneme s výcvikem na umělých stopách. Zvládne-li tento cvik na barvářském řemeni, dáme mu možnost, aby občas přinesl volně zvěř z vlečky. Kdo drží a cvičí svého psa, má jistě velký zájem na tom, aby jeho svěřenec dobře obstál na zkouškách, necháme ho pracovat také na vlečkách na barvářském řemeni, a to vždy dvě na řemeni a třetí pak volně po stopě. Pokud pes třetí vlečku nevypracuje přesně po stopě a počne hledat mimo stopu, psa přivoláme, přivedeme na nástřel a připneme barvářský řemen. Pes musí přesně vypracovat vlečku až ke zvěři. Pak se s ním vracíme přesně po stopě zpět až k nástřelu, kde pes musí zvěř řádně odevzdat. Tím je práce na vlečkách skončena.

Jsou však také ojedinělé případy, kdy mladý pes nemá o uměle založenou stopu zájem, volně vypuštěn se vrací, aniž by došel až ke zvěři. V takovém případě si můžeme pomoci tímto způsobem. Máme-li doma dalšího již zkušeného ohaře, všestranně zapracovaného, použijeme ho na vlečce společně s mladým psem. Oba přivedeme s pomocníkem na nástřel a prvně vypustíme psa mladého, jakmile je vzdálen asi 20 kroků a jde celkem vlažně po stopě, vypouštíme druhého zkušeného rutinéra. Mladý pes se změní k nepoznání, s chutí a radostí pracuje na umělé stopě a zvěř rád přinese svému cvičiteli.

Ještě nezapracovanému ohaři děláme vlečky zrána nebo k večeru. Se zapracovaným psem v každé denní době, tedy i za slunného poledne, nebo i za deště. V jednom dni procvičujeme psa nejvíce na třech vlečkách. Je-li pes unaven, nebo dokonce indisponován, dopřejeme mu odpočinek! Pes musí jít po stopě se zájmem a s chutí. Zakládá-li se vlečka, musí být pes odložen stranou, aby to neviděl. Ale vůdce se musí dobře dívat, kudy je vlečka tažena, aby psa dobře navedl na nástřel.

Některým psům trvá delší dobu, než pochopí, co se po nich při práci na vlečce žádá. Musíme být tedy trpěliví a laskaví a cvik neustále opakovat. Nemá-li pes o umělou stopu patřičný zájem, děláme mu jen jednu stopu na řemeni a druhou volně a psa při tom velmi chválíme.

Vlečky zásadně zakládáme po větru, aby pes musel stopu vyšetřovat nízkým nosem, a to nejdříve na zatravněné půdě, pak na suché, např. na strništích, a nakonec v oranicích.

Zpočátku zakládáme vlečky v místech, kde není zvěř, a to proto, aby nebyl pes stopami rušen. Pes se musí naučit sledovat vlečenou zvěř a neuhnout z ní. Když to ovládá, přejde pomocník na jednom nebo na dvou místech a místa přechodu označí pírkem, větvičkami apod. Ohař nasazený na stopu se nesmí nechat svést stopou pomocníka, ale musí postupovat dále po stopě vlečené zvěře a nesmí uhnout. Pokud by se tak stalo, musí být odvolán a nasazen znovu a veden na řemeni. Až pes pracuje spolehlivě na vlečkách (uměle založených stopách), začneme dělat vlečky v místech, kde je zvěř. Pes nesmí reagovat ani na čerstvé stopy zvěře, byl-li nasazen na vlečku. Musí být tak utvrzen, že se nesmí nechat ničím ze stopy svést. To ovšem předpokládá 100% klid před zvěří, především srstnatou. Proto musí být v tomto směru ohař neustále utvrzován a také veden. Vlečku můžeme zkřížit vlečkami jiné zvěře, bažantem, zajícem a nebo i liškou. Dokud pes nepracuje na vlečkách, kde je zvěř spolehlivě, má být veden na dlouhém řemenu. Jinak zapomene, že se nesmí bez tažené zvěře vrátit a jde raději po čerstvé stopě zvěře.

Stává se to i na zkouškách, že pes vypracuje vlečku, ale na zpáteční cestě zbloudí. Chvíli zvěř nosí sem a tam, pak ji pustí a hledá svého pána. Proto je velmi důležité, a to hlavně v lese, vracet se zpět z vlečky po stopě přesně tak, jak byla založena až k nástřelu. To musí být psovi vštěpeno hned na začátku, když s ním děláme vlečky na řemeni. Pes si na to zvykne a drží přesně stopu vlečené zvěře tam i zpět.

Dobře vycvičený pes, a zapracovaný na vlečkách, má po přiložení na nástřel a po povelu "ztratil, přines!" rychle postupovat po stopě, přesně se držet záhybů vlevo i vpravo, rychle zvěř uchopit, ihned se obrátit a radostným cvalem přiběhnout k vůdci, sednout si a čekat až mu bude zvěř odebrána.

Tento článek jsem napsal v dobré víře pomoci mladým a nezkušeným kynologům, jak mohou dobře zapracovat svého psa jako dohledavače poraněné, ale i zhaslé zvěře a zkrátit tak muka bolesti a utrpení!

Stanislav HLOUCH