Slunce probouzí přírodu

První jarní květy a ptačí hašteření láká všechny do náručí probuzené přírody. Letos si jaro trošku přichvátlo, ale to neznamená, že by nás počasí nemohlo zaskočit.

Když zalistuji ve svých poznámkách, zjišťuji, že vloni na první kalendářní den jara napadlo 15 centimetrů sněhu. A dočítám se, že vskutku prvním dnem s teplými slunečními paprsky a motýly byl až ten úplně poslední březnový. Probouzející se příroda, ať už je únor nebo březen, mě vždycky dostane svojí náladou s prvními kvítky voňavých lýkovců, bělostnými kalíšky sněženek, a na světlo se prodírajícími devětsily ze zatopených kaluží a stružek. A i když nás někde v lese překvapí sněhová přeháňka nebo studený déšť, víme, že jaro už ťuká na dveře rytmem vodních kapek a symfonií ptačích hlasů.

Poslové jara

Březen je vůbec jedním z nejhezčích měsíců v roce. Sledujeme na každém kroku, den po dni, jak příroda kypí a nabývá na síle. Jedno odpoledne, kdy slunko konejšilo svými paprsky přírodu a nabádalo les, aby se protáhl a zívl po dlouhém spánku, jsem chtěl být u toho. To byla nádhera, jen tak si konečně vyjít ve svetru a nechat kabát ve skříni. Nad mýtinou se zatřepotal drobný ptáček a hlasem vyzradil své jméno. To konipas přilétl ze zimoviště a vrátil se domů do rodného údolí potoka pod bukovou horou. To znamená, že jsou tu i dlouhozobky sluky. Až na večerní obloze pohasne poslední hvězda, začnou její zásnubní lety nad černým lesem.

Po známé stezce

Z ostružinové houštiny odskočil srnec, kterého jsem polekal, když jsem kráčel ve spadaném listoví, v sotva znatelné klikatici loveckého chodníčku uprostřed nádherných porostů buků a královen lesa - vznešených bělokorých jedlí. Počasí mě doslova nabádalo, abych si někde sedl, a kochal se přírodou. Znám to tady odedávna a vím, že mě stezka dovede ke stařičkému posedu. Ač jsem na to původně nemyslel, umanul jsem si, že na posedu chvíli zůstanu. Počasí mě nejdříve svádělo k dlouhé pochůzce. Chtěl jsem v tom nádherném dni plném jarní nálady vidět spoustu věcí, mimo bučiny i nedalekou louku, a určitě jsem chtěl dojít až ke vzdálenějšímu skalisku. Teď už pomýšlím na to, zda starý lovecký posed nebude věkem natolik sešlý, aby nebylo nebezpečné vylézt po jeho žebříku vzhůru a z nadhledu uvítat příchod večera. Naštěstí byl ještě bytelný, a tak usedám pod korunami v mírném větru šumících buků. Proti mně se rozléhají mlaziny prostoupené ostrůvky přečnívajících olšin, kterým se daří na prameništích uvnitř tmavé houštiny.

Drozdí měsíc

Šedivá oblaka připlouvala ze západního obzoru, ale vítr je proháněl po obloze, a než dopluly nad bukovou horu, rozcupoval je v cáry, a tak se slunce pořád usmívalo na zalesněnou krajinu. Z korun stromů doléhalo bubnování datlů a první kosi se vyhoupli na vrcholky smrčin a zahájili ptačí koncert. Postupně se přidávali další zpěváci. Mezi nimi i kropenatí drozdi a pravý drozdí měsíc zrovna začal. Jak slunce klesalo k horizontu, dosáhly jeho paprsky až pod střechu posedu. Příjemné bylo čekání na soumrak za zpěvu ptáků. S přibližujícím se večerem z ještě studené země začala stoupat mlha a sluníčko zvýraznilo ostré kontury buků ve svahu za mnou. Tam, na druhé straně, kde mezi buky prosvítala louka, se zjevily dlouhé šípy paprsků ve studeném oparu. V tom kousku mlhy, zrozené z vlhké a studené olšiny uvnitř mlází, se ztrácela pěšina vinoucí se od posedu dále a mizející za krajem vysokého lesa, která dovede naše kroky až k louce. Čas příjemně až nečekaně rychle plynul, a tak jsem musel vyrazit, abych ještě za světla navštívil loučku. Tu jsem poznal před mnoha lety. Tehdy jsem si tu opravil rozpadající posed a prožil řadu krásných letních dní a podvečerů při čekání na jeleny. Voda v cestě čvachtala pod každým krokem, když jsem se blížil louce s tmavými oky jezírek. Do ptačího šveholení se pojednou vmísilo vzdálené zahoukání sovy. To výr si vybral skálu ukrytou v porostech za své hnízdiště. Kličkoval jsem mezi kalužemi ve sněhem splihlých travinách louky a pospíchal za hlasem královny noci. S každým krokem, který mě přibližoval úpatí skály, bylo neúnavné volání sovy zřetelnější. Však také z vysokého stromu u skály se pojednou odlepil velký stín. To výr velký vzlétl vyrušen člověkem a ztratil se v přicházejícím šeru lesa.