ÚVODNÍK

Vážení čtenáři,

dovolte, abych se v tomto úvodníku zamyšlel nad budoucí mysliveckou generací na prahu nového tisíciletí, především pokud jde o její schopnosti následovat své předchůdce. Bude přínosem pro myslivost v kvalitativním slova smyslu? Bude dostatečně gramotná a schopná obhajovat pozice myslivosti i v příštích obdobích? Bude schopná plnit mnohdy náročnější úkoly, než které byly kladeny na generace myslivců šedesátých, sedmdesátých či osmdesátých let 20. století? Jak bude přispívat obecné vzdělanostní úrovni myslivecké veřejnosti? Kde budou její silné stránky odrážející podporu a rozvoj myslivosti a v čem bude lepší než pomalu odcházející generace?

Kladu si tyto otázky proto, neboť již dlouhá léta působím jako lektor a zkušební komisař. Před každou zkouškou, ať jde o adepty myslivosti skládající základní mysliveckou zkoušku, nebo o zkušené myslivce s praxí aspirující na vyšší odbornou mysliveckou zkoušku, se téměř každého adepta či uchazeče ptám: "K čemu Vám bude příslušná zkouška z myslivosti? Co si slibujete od jejího úspěšného absolvování?” Odpovědi jsou velmi různorodé a bohužel většinou (!) nikterak přesvědčující o opravdovém zájmu o myslivost, o její budoucnost a další rozvoj. Je to velice smutné a zarmucující zjištění, ale je to bohužel skutečnost, s níž se setkávám již několik let za sebou. Je docela možné, že mi ostatní lektoři a zkušební komisaři budou oponovat a tvrdit, že to až tak špatné není. Přesto je to rozhodně vzdálené od spokojenosti a od stavu, kdy bychom mohli být klidní, protože nastupující generace a "nová krev” v našich řadách je a bude přínosem pro celkovou úroveň naší myslivosti i v budoucnu.

V této souvislosti se naskýtá řada dalších, velice aktuálních otázek, jejichž zodpovězení však není jednoduché a vyžádá si zřejmě delší čas. Již klasickou otázkou, kterou si i v jiných případech klademe, je: co s tím? Neděláme někde chybu (mám na mysli v přípravě nastupující myslivecké generace)? Nejsou nároky a požadavky, kladené na adepty myslivosti, nízké? Neměla by se zvýšit náročnost, a to jak v samotné přípravě, tak i u zkoušek? Přitom je třeba zdůraznit, že myslivost není žádný "povinný předmět”. Nikdo není přece do ničeho nucen, je to zájmová záležitost, a proto by úroveň znalostí měla této skutečnosti odpovídat. Uvědomuji si současně, že žijeme v době, kdy lze téměř všechno koupit, urychlit, zmanipulovat atd. (a ani myslivost se těmto neduhům nedokáže vždy vyhnout, o čemž svědčí mnohá disciplinární opatření). Přesto všechno by opravdový zájem o myslivost, byť problematiku složitou, měl být rozhodujícím faktorem o tento multidisciplinární obor, jímž bezpochyby je a i v budoucnu jím zůstane.

Nechci všechna tato nepříjemná úskalí svalovat na ne zcela odpovídající legislativu. Přesto se bez kvalitní legislativy ani v myslivosti již neobejdeme. Nechci ani, aby tato slova vyzněla jako reminiscence na jakési "staré zlaté časy”. Položme si však ruku na srdce a odpovězme po pravdě na otázku: je možné, aby adept myslivosti šel ke zkoušce z myslivosti bez toho, že by absolvoval kurz základů myslivosti? Je možné, aby uchazeč šel k vyšší odborné myslivecké zkoušce, aniž má složenou základní zkoušku z myslivosti? Je možné, aby uchazeč šel k vyšší odborné myslivecké zkoušce, byť s absolvovanou základní mysliveckou zkouškou, ale bez myslivecké praxe? Odpovědi vypadají na první pohled záporně, avšak současná legislativa to bohužel umožňuje! Je to v pořádku? Není to již degradace myslivosti, mysliveckých zvyklostí a tradic, které se utvářely po mnohá staletí, do stavu jakýchsi "rychlokvašených mysliveckých odborníků” a licenčních lovů?

Přál bych si, aby všechny tyto a ještě mnoho dalších otázek mohly být zodpovězeny jednoznačně a vždy v zájmu věci. To znamená ve prospěch kvalitativní úrovně myslivosti jako celku a jejího odkazu pro příští generace, které po nás budou vykonávat právo myslivosti, navíc v podstatně změněných podmínkách.

Ing. Koloman Ferjentsik

Svět myslivosti č. 1/2002