ÚVODNÍK

ING. ZDENĚK NAVRÁTIL

Vážení čtenáři,

patřím k těm, kteří na prahu třetího tisíciletí očekávali a svými návrhy také pomáhali připravit nový zákon o myslivosti, jenž by umožňoval ovlivňovat přírodu a v ní žijící živočichy na základě hlubokých biologických znalostí. Místo toho se při tvorbě nového zákona střetly dvě krajní filosofie: na jedné straně lovecká, prezentovaná návrhem ČMMJ, a na straně druhé vlastnická, prezentovaná návrhem zástupců vlastníků honebních pozemků, resp. těch, kteří se za ně vydávali. Mezi nimi poletovala zvěř jako pingpongový míček, jehož pohyb ještě ovlivňovala třetí skupina - lobby ochránců přírody. Výsledkem je to, co bylo schváleno. Každá skupina uhájila část svých požadavků a vznikl funkčně neprovázaný zákon přicházející do praxe v době vrcholící reformy veřejné správy.

Nemyslím si, že by státní správa měla rozhodovat o všech detailech souvisejících s myslivostí, ale vadí mi, jakým bezprecedentním způsobem se stát vzdal možnosti účinně ovlivňovat jednu z význačných obnovitelných složek přírodního bohatství - zvěř. Ani státy s licenčním způsobem lovu, jako jsou třeba USA nebo Kanada, nepřipustí určování výše lovu zvěře kterémukoliv vlastníkovi pozemku. Počet licencí určuje stát na základě pozorování a sčítání zvěře. Náš nový zákon o myslivosti nechává výši lovu benevolentně na dohodě držitele a uživatele honitby bez možnosti jejího ovlivňování. Rovněž následná evidence lovu je iluzorní, protože povinnost měsíčního hlášení výsledků je pouze proklamativní a nevynutitelná. Sankčních ustanovení je v zákoně mnoho, ale řada z nich je neprokazatelná, a tudíž nebude možné použít je v praxi.

V oblasti tvorby honiteb není vyřešena záležitost nečinnosti vlastníka honebního pozemku a odstraněním možnosti odnětí odkladného účinku rozhodnutí o honitbě může dojít ke vzniku velkého množství patových situací s dalekosáhlými důsledky. Příroda není dílna, která by se dala zavřít a do vyřešení sporu nic nepodnikat, protože přírodní procesy probíhají bez ustání. Řešení problémů se škodami zvěří, s povolováním lovu atd. bude vyžadovat velké množství tzv. individuálních správních aktů. Místo snížení zásahů státní správy do procesu řízení myslivosti se naopak její zatížení zvýší. Kvůli neshodám vlastníků honebních pozemků nebo nesouhlasů s přičleněním pozemků mohou nastat situace, kdy honební pozemky zůstanou mimo honitby. Řešení problémů, které následně nastanou s výskytem zvěře na těchto pozemcích, bude opět vyžadovat zvláštní správní úkony, které si nyní nikdo nedokáže představit.

Nechci stále naříkat nad rozlitým mlékem. Zákon je prostě takový, jaký je a jaký si myslivci svým přístupem zasloužili. Pokud bude dost dobré vůle vytvořit honitby vhodné pro řádné hospodaření se zvěří jako přírodním bohatstvím a pokud se všichni budou k tomuto bohatství chovat jako moudří hospodáři, kteří chtějí svým potomkům předat "dědictví” v lepším stavu, než ho sami získali, není důvod zoufat nad špatným zákonem. Protože však mám špatné zkušenosti z období tvorby honiteb z let 1992 - 1993, kdy se každý oháněl zájmy zvěře, ale ve většině případů šlo jen o záminku ke krytí partikulárních zájmů, jsem v této věci skeptikem. Morálka našich myslivců se od té doby moc nezměnila, a pokud ano, tak spíše k horšímu.

O vlastnících honebních pozemků se nechci příliš zmiňovat. Je to s nimi jako s každou jinou skupinou občanů. Jsou mezi nimi moudří lidé s vynikajícími znalostmi, ale také nezodpovědní a ziskem pohánění jedinci. Značná část jich je i nadále ve vztahu k myslivosti pasivních a nechají se snadno ovlivňovat nezodpovědnými myslivci. Držitelé honiteb by měli být státní správě pomocníkem a určitým kontrolním mechanismem při udržování normovaných stavů zvěře, péče o ně a jejich lovu v intencích zákona a humánních principů. Po novele zákona č. 23/1962 Sb. v roce 1992 tuto roli zcela nezvládli a doufejme jen, že se jim to podaří dodatečně. Již za několik měsíců se naplno ukáží morální profily myslivců i vlastníků honebních pozemků. Chtěl bych se dočkat toho, že jsem se ve svém odhadu zmýlil.

Svět myslivosti č. 5/2002