V Estonsku nejen za losy

Myšlenka, natočit v Estonsku videokazetu, jakýsi krátký cestopis s ukázkami některé tamní zvěře, přírody i toho, co by posloužilo českým myslivcům, uvažujících o lovu třeba losa, vznikla už na světové výstavě v Lysé nad Labem. Jenže trvalo, než jsme s nejvyššími představiteli estonské myslivosti vše vyjednali.

Konečně odjíždíme. Jsme čtyři, máváme Karlové Studánce a jedeme do neznámé, daleké země za poznáním i pro obdiv tamní přírody. Cestujeme stovky a stovky kilometrů za splněním svých snů, ale hlavně pro informace, které by posloužili českým myslivcům a turistům.

Cesty v Polsku i značení měst je špatné. V Litvě, Lotyšsku a Estonsku se naopak jede výborně. Pěkné rovné asfaltky a malý provoz svádí k rychlé jízdě. On už také po tolika hodinách sezení bolí zadek a tak chvátáme. V jednu v noci nás lotyšští policisté pokutují za rychlou jízdu obcí. Ze sto padesáti marek usmlouváme na sto a dvě piva, vše bez dokladu- takže bez komentáře. Mrzí to, ale nic nenaděláme.

Estonsko nás vítá svítáním. První setkání s losem potěšilo, ale nebylo úplně podle našich představ. Filmujeme dopravní značku-pozor zvěř (los). Nejvyšší představitelé Společenství estonských myslivců sídlí v Tallinu a jsou opravdu příjemní. Při kávě probíráme plány, provádí nás starobylou částí jejich hlavního města, nám je dobře z jejich pohostinnosti a odpoledne, teprve po dlouhých třiceti šesti hodinách dorážíme na loveckou chatu u rybníka.

Vzpomínaná pohostinnost a seriozní jednání pokračovalo po celou dobu našeho pobytu. Odpočíváme a večer se ven nejde. Cesta byla předlouhá. I když jedete rovnou na místo určení, stejně si vezme svých dvacet čtyři hodin. Využíváme času a po skvělé večeři hovoříme s místními lovci a našimi průvodci o zítřejším ránu. Chlubí se albem ulovené zvěře, takže obdivujeme úlovky medvědů, losů, vlků, rysů, mývalovců, srnců i husí. Dozvídáme se podmínky, ceny i to, že už doprovázeli Finy, Švédy, Španěla, Němce i bohatého lovce z Kypru, ale Čechy, jak nám trochu zaraženě sdělují, Čechy vidí prvně. Národnost jde bokem, na čem se domluvíme, to platí.

Lovecká chata svítí novotou. Má elektriku, dva pokojíky po dvou postelích a WC, sauna a sprcha je společná. Ve velké místnosti se podává jídlo a skvěle odpočívá v křeslech u krbu. V kuchyňce jsou dvě lednice a mrazící box. Stavba je dřevěná, čistá, nekuřácká, příjemná, prostě super.

S kamerou lovíme v revíru Imavere, nedaleko městečka Paide. Všude kolem je rovina jako stůl. Místních ochotníků je dvacet pět a hospodaří na čtrnácti tisících hektarech lesa a třiceti hektarech polí a políček. Všude je spoustu močálů a bahnisek. Přikrmují zvěř, především černou, které nikdo neřekne jinak než kaban. Mají osmnáct funkčních krmelišť a mnoho slanisek pro losy. Medvědy loví na újedi. Vlky a rysy pomocí zradidel a mnoha honců. Losy na čekané nebo šoulačkou.

"Jen do toho zeleného šera lesa vstoupíš, v neprostupno se semknou břízy s olšovím, vrby s nízkou borovicí, pcháč s orobincem i tisícem dalších bylin, mnohde vysokých jako chlap. Tahle listnatá verbež se pod nohama drze houpe. Někde opodál na světlo světa vyskočí jedna z miliónů bublin, rašelina zaskučí a ty nemůžeš jinak, než myslet na losa.”

Ano, vidět losa, to byl náš cíl. Povedlo se však víc. Není bída o bobry, mývalovce, na ně místní lovci moc hudrují, prý zdárně likvidují tetřeví populaci i vodní ptactvo. Srnčí bohužel doplácí na vysoké stavy rysů a v zimě smečky vlků.

Pod nohama mně vylétli čtyři tetřevi, kluci ráno viděli tetřívka a natočili jsme stopu medvěda velkou dvacet jedna centimetrů, nad kterou cizince polije pot. Ale to s medvědem nebylo všechno.

"Bylo to naše poslední ráno v Estonsku, kdy průvodce Mati projel moderní šestikolkou s naším kameramanem "na bidélku”revír tam, kde by se sebelepší terénní vůz jistě utopil. Po hodině se vraceli stejnou cestou a na otištěných pneumatikách a v jednom náhodou sušším místě hledí na stopu medvěda. Kde je? Kamera skáče vlevo, vpravo, všude kolem vidí jen surovou divočinu. I zkušený lovec sahá na studenou hlaveň pušky u ramene a vysvětluje, že stopa je ještě "teplá”. Prý tohohle medvěda viděl před měsícem. Do čtyř metráků mu moc nechybí. Stopu neměřily, ale byla strašidelná.”

Jednou se na nás usmálo štěstí, nad kterým i lovecký průvodce dlouho kroutil hlavou. V příšeří lesa leží losí shoz. Vzácnou trofej filmujeme a doma oslavujeme po našem. Estonci se rychle učí uchu libé Lovu zdar. Nedají s námi ani skleničku, dojíždí auty, tak to nejde, ale plechovkové pivo chválí a s díky vychutnávají až doma.

Jeden večer kameraman natáčí losici se dvěma mladými, rudl prasat a lišku, všechno na jedné lesní louce. Radujeme se a večer sedáme k albu znovu vychutnat, co zde kdo a kdy ulovil. Kusy černé, vážících přes dvě stě kilo prý nejsou vyjimkou. Průvodce ukazuje zbraně kňoura, kterého sám složil. Jsou dlouhé dvacet šest centimetrů. Něco takového se nevidí každý den. Dozvídáme se, kolik která trofej stojí a zjišťujeme, že nám sice ukazují fotografie kapitálních kusů, ale i podle jiných se tu loví z deseti losích býků ročně i ty "v první věkové třídě”, že se dá koupit i menší prase, že poměrně drahý je rys, vlk zase naopak a že úplně nejdražší je poplatek za odlov medvěda. Víme, že revír je soukromý a peníze na jeho provoz si vlastníci musí vydělat.

Paní ze sousedství docházela třikrát denně s výborným jídlem a krásně nás zvala ke stolu příjemným "bitte” a těch pár pracovních dní nemělo chybu. Až úterý 11. 9. přišla pro všechny smutná, deprimující zpráva o hrůznosti v USA. Odjíždíme plni obav, co se ve světě stane a vzájemně si přejeme mír a klid. Svérázná příroda, zvěř, lidé, vše na nás působilo ohromně příjemně.

Nashledanou Estonsko! Kdo tvůj kraj pozná, zapomene na dalekou cestu a jistě se bude vracet za lidmi, losy, rysy, vlky i medvědy.

Informace o cenách i podmínkách lovů dostanete na uvedených mailových adresách, komunikovat lze v němčině. Do soukromého revíru IMAVERE na loveckého průvodce jménem MATI HOBEMAGI: e-mail: eistvere@hot.ee

Na Společenství estonských myslivců, Tallin, na jméno ANTI LEVANDI nebo přímo řediteli TEEL HELM: ejs@uninet.ee

Ing. Ota BOUZEK