Význam zimního krmení pro srnčí zvěř a její životní prostředí

24.01.2001 | Myslivost

Dříve, než se budeme podrobně zabývat nejdůležitějšími zásadami zimního krmení srnčí zvěře, si musíme v prvé řadě ujasnit, zda je toto opatření skutečně nutné a jaký může mít vliv na zvěř a její životní prostředí. Do budoucna je totiž zapotřebí, aby myslivci byli argumentačně dobře připraveni na situace, ve kterých se budou střetávat s názory zpochybňujícími účelnost nebo dokonce správnost některých dosavadních zásad péče o zvěř. Například v Německu a v Rakousku se v poslední době velmi intenzivně diskutuje o tom, zda a za jakých okolností je zimní krmení zvěře účelné. Zatímco u jelení zvěře je potřebnost zimního krmení většinou uznávána, v případě srnčí zvěře je jeho smysl často zpochybňován. V některých německých spolkových zemích se dokonce projevují snahy krmení srnčí zvěře legislativně co nejvíce omezit. Mnohdy v této souvislosti zaznívá argument, že tento druh zvěře vzhledem k jeho přirozené adaptaci na zimní podmínky žádné krmení v tomto období nepotřebuje, a že naopak intenzivní předkládání krmiv vede k výraznému narušení přirozených regulačních procesů v přírodě. Pochopitelně je tento argument používán zejména v souvislosti s výskytem škod na lesních porostech.

Chceme-li dát jednoznačnou odpověď na otázku, za jakých okolností je zimní krmení srnčí zvěře potřebné a účelné, musíme nejprve jasně definovat cíle a záměry mysliveckého hospodaření.

Pokud jde pouze o to, aby se srnčí zvěř jako živočišný druh v naší přírodě bez ohledu na její početní stavy udržela, není zimní krmení v žádném případě potřebné. Srnčí zvěř je natolik přizpůsobivá, že jako druh dokáže překonat v našich podmínkách i extrémní klimatické situace bez jakékoliv lidské pomoci. Dokonce i v horských oblastech dokáže přežít i ty nejtvrdší zimy bez krmení. Musí se v tomto případě brát ovšem v úvahu její často vysoká úmrtnost v důsledku nedostatku potravy a vysílení za nepříznivých klimatických podmínek, což vede ke značnému kolísání populační hustoty. I za těchto okolností je sice stále ještě možné srnčí zvěř do určité míry v rámci daných možností lovit, zpravidla ale nelze přitom hovořit o mysliveckém hospodaření v tradičním středoevropském pojetí. To platí v prvé řadě pro horské a podhorské oblasti s drsnými klimatickými podmínkami. V nižších polohách s mírnými zimami a dostatečnou potravou na polních plochách osetých zimními plodinami přezimuje srnčí zvěř ve většině případů bez velkých ztrát i tehdy, pokud není krmena.

Nutnost zimního krmení nelze dobře zdůvodnit v této souvislosti často používanými argumenty o zhoršení podmínek pro zvěř v současném životním prostředí, neboť mnohé dosavadní lidské zásahy do krajiny právě srnčí zvěři na rozdíl od mnoha jiných druhů celkově více prospěly než uškodily. To je také jeden z hlavních důvodů, proč je její populační hustota v dnešní kulturní krajině podstatně vyšší, než byla v původních přirozených ekosystémech.

Skutečné důvody pro zimní krmení jako např. zabránění vysokých zimních ztrát, zlepšení kondice a trofejové hodnoty zvěře stejně jako snížení okusu na lesních porostech nemají z hlediska zachování druhu žádný podstatný význam, ale jsou hlavně ekonomickým a v případě škod současně i ekologickým argumentem.

Ze zcela jiného úhlu pohledu se totiž jeví otázka významu zimního krmení, pokud chceme se srnčí zvěří myslivecky hospodařit a přitom zabránit během zimního období zvýšeným škodám na lesních porostech. Srnčí zvěř v dnešní době nežije ve svém původním přirozeném prostředí, ale v krajině, která je člověkem mnohostranně využívána. Myslivost je stejně jako lesnictví či zemědělství jednou z těch činností, které nejen že hospodaří s obnovitelnými přírodními zdroji, ale mají i přímý krajinotvorný vliv. Právě v tomto ohledu představuje zimní krmení účinné opatření k zabránění nadměrného okusu na lesních porostech při současném udržení dobrých stavů kvalitní srnčí zvěře.

Často se střetáváme s názory, že pro vznik a rozsah škod je rozhodujícím faktorem výše početních stavů zvěře. To většinou svádí k příliš zjednodušenému pohledu na problematiku škod. I když populační hustota zvěře hraje při vzniku škod bezesporu důležitou roli, přesto není nejdůležitější a už vůbec ne jedinou jejich příčinou. Při nedostatku nebo nedostupnosti vhodné potravy může docházet ke zvýšenému okusu ekologicky a ekonomicky významných dřevin i při nízkých stavech zvěře. Zvláště při nepříznivé skladbě lesních porostů znamená i minimální populační hustota zvěře bez zimního krmení zvýšené nebezpečí vzniku škod během zimního období. Pro posuzování vzájemného působení mezi zvěří a jejím životním prostředím nejsou rozhodující statistické údaje o předpokládaném (většinou jenom papírově hrubě odhadovaném) početním stavu zvěře v honitbách, ale podstatná je především úživnost biotopu pro daný druh zvěře. Ta je přitom závislá na celé řadě vzájemně působících faktorů a může být nejen mysliveckými opatřeními, ale i lesnickými zásahy jak pozitivně, tak i negativně ovlivňována. Zejména zkvalitňování pastevních ploch, zřizování vhodně umístěných políček s atraktivním porostem v jarním a letním období může stejně jako krmení v zimním období velmi účinně přispět ke snížení okusu ekonomicky a ekologicky významných dřevin. Nezbytnou podmínkou přitom ale je, aby zvěř mohla nerušeně dodržovat svůj fyziologický potravní cyklus, což vyžaduje maximální klid na pastevních plochách, stejně jako v okolí krmelišť.

Vzhledem k anatomickému uspořádání trávicího traktu a průběhu trávení přijímá srnčí zvěř v průběhu celého dne v častých a krátkých intervalech poměrně lehce stravitelnou potravu. Frekvence pastevních fází je nejen individuálně rozdílná, ale zpravidla se mění i v závislosti na složení potravy a ročním období. Pokud zvěř nemá v průběhu dne na pastevních plochách dostatek klidu, zůstává podle základního biologického pravidla - bezpečí před potravou - po většinu doby v houštinách a na pastvu vychází až v pozdních večerních hodinách. Vzhledem ke své fyziologické potřebě přijímat potravu zhruba v rozmezí jedné až tří hodin, nezbývá jí při vynuceném delším pobytu uvnitř porostů nic jiného než okus dřevin.

Pokud chceme se srnčí zvěří myslivecky hospodařit a přitom zabránit škodám na lesních kulturách během zimního období, má zimní krmení při správném provádění dvě základní funkce:

1. Zlepšení potravní situace zvěře v období vegetačního klidu a tím i zvýšení ekologické a ekonomické únosnosti jejího životního prostředí během doby se sníženou přirozenou nabídkou potravy.

2. Umožnění prostorového soustředění zvěře na těch stanovištích, na kterých je minimální nebezpečí vzniku škod.

Nezbytným předpokladem pro splnění uvedených funkcí zimního krmení je v prvé řadě jeho správné provádění v praxi. Pokud má toto opatření skutečně umožnit zabránění škod a zlepšení kvality zvěře, je bezpodmínečně nutné brát maximální ohledy na její fyziologické potřeby a konkrétní podmínky daného biotopu.

Pro splnění účelu zimního krmení je proto především rozhodující: Kdy se krmí, kde se krmí, jak se krmí a čím se krmí. Podrobný rozbor nejdůležitějších zásad správného krmení srnčí zvěře je uveden v následujícím příspěvku v příštím čísle Myslivosti.