Zákon o myslivosti po senátních připomínkách

Senát vrátil poslanecké sněmovně zákon o myslivosti s 65 připomínkami. Z nich většina je vysoce kvalifikovaných, upřesňují se v nich některé původní formulace a je možno se s nimi téměř bezezbytku ztotožnit. Patří k nim například změna výrazu "vlastník honitby” za "držitel honitby” a řada dalších. Mezi připomínkami jsou ale i takové, které rozhodně nelze považovat za krok kupředu.

Až dosud bylo například v honitbách zakázáno vypalování stařiny apod. Tím se totiž zahubí značné množství hmyzu sloužících i jako potrava pro ptáky, přičemž je prokázáno, že se tím pozemky neprohnojí. Také víme z každoročních novinových zpráv, že dochází k lavinovitým šířením ohňů do okolních porostů (třeba i lesních) s následnými vysokými škodami. Navíc každým rokem při této činnosti dochází i k úmrtí osob. (§ 10).

Za problematické je také umožnění práva vlastníka honebního pozemku k jeho převodu do pozemků nehonebních. (§ 10). To může být někdy využíváno ze svévole. To nemá obdoby ani v historii ani v zahraničních zákonech, protože zvěř téměř žádné hranice neuznává a pozemky využívá podle vlastního uvážení. Bažantům a koroptvím nepřekážejí ani ploty (o špačcích nemluvě).

Zcela nelogická je nemožnost lovit v honitbách nežádoucí (zavlečené) druhy zvěře, na nichž nikdo z nás nemá zájem (mýval, psík mývalovitý, norek, nutrie) řádnými držiteli povolenek k lovu. Tyto druhy včetně toulavých psů a koček může nyní usmrcovat pouze myslivecká stráž. Jenže na její přivolání tato zvířata čekat nebudou. Jinde v zahraničí je přenos oprávnění k usmrcování těchto druhů možný a je s podivem, že uvedenou připomínku připustili naši ochránci přírody. (§ 46).

Je také škoda, že senátoři nepochopili význam zřizování odborných mysliveckých komisí (či poradních sborů) složených ze zástupců držitelů a uživatelů honiteb, mysliveckých, lesnických a zemědělských organizací či znalců z oboru myslivost při pověřených obecních úřadech a zejména při krajských hejtmanstvích. Jedině takováto složení komisí jsou totiž schopna zajistit vypracování koncepční i praktické myslivecké činnosti se znalostí místních podmínek a současně včas odstraňovat případné třecí plochy mezi zájmy státu, myslivců a vlastníků honebních pozemků. (§ 57).

Považuje-li zákon zvěř za přírodní bohatství státu a přenechává-li tento stát povinnost péče o zvěř uživatelům honiteb, měl by také střechovým způsobem omezit nájemné za honitby tak, aby uživatelé honiteb nemuseli na plnění svých povinností doplácet. Vypuštění vypočítávatelného nájemného z produkce honiteb povede v lepším případě k nájemnému stanovenému dohodou, ale v horších případech k nájemnému stanovenému více či méně skrytou formou dražeb. Důsledkem vysokého nájemného je pak kvalitativní vystřelování zvěře v honitbách, anebo k stínovým pronájmům honiteb cizinci, jehož jsme i nyní v mnoha případech svědky. (§ 62).

Uvedené otázky lze považovat za zcela zásadní a jejich včleněním do zákona si zřejmě zaděláme na řadu problémů v budoucnosti. Přitom záměrem zákonodárců nepochybně je, aby jimi schválené zákony měly co nejdelší dobu platnosti. Podle toho se totiž pozná dobrý zákon.

Přitom ani my si mnohdy neuvědomujeme, že na nás Evropa i celý pokrokový myslivecký svět pohlížejí jako na stát s vyspělou mysliveckou kulturou, že pozorně sledují úsilí našich poslanců a senátorů o přijetí co nejkvalitnějšího zákona o myslivosti, jehož znění chtějí následně také napodobit. Přesvědčuji se o tom při každém setkání. Nedopusťme, abychom naše mnoha generacemi stavěné pozice opustili.

Prof. Ing. Josef Hromas, CSc