ŽIVOT NA ZÁMKU ANEB MYSLIVOST V KOLOWRATSKÝCH HONITBÁCH

Většina soukromých vlastníků honebních pozemků nemůže dle dikce současného zákona o myslivosti mít vlastní honitbu, protože jejich pozemky nedosahují výměry 500 ha, kterou zákon považuje za minimální hranici pro tvorbu honiteb. Mezi nemnoho šťastnějších, jejichž pozemky tuto podmínku splňují, patří kromě jiných i šlechtické rody. V rámci restitučního procesu jim byl již téměř před deseti lety vrácen jejich rodový majetek zahrnující rovněž lesní a zemědělskou půdu. Většina z nich tedy dnes hospodaří již “na svém”. V rámci systému hospodaření se na mnoha panstvích denně potkává lesnická činnost s myslivostí, se zemědělským hospodařením nebo i rybářstvím. Staronoví vlastníci získali za dobu od zpětného získání svých majetků řadu zkušeností z oblastí, nad kterými se dnes vede široká akademická polemika. Chtějí zvěř rychle vystřílet kvůli ziskům z lesa? Je pro ně myslivost jen pouhou zábavou? Je pro fungování jejich hospodaření zvěř přítěží? Aby bylo možné udělat si alespoň hrubý obraz o mysliveckém a častečně lesnickém a hospodaření na větším soukromém majetku, vyjel jsem do Rychnova nad Kněžnou.

Mým hostitelem byl pan hrabě Jan Kolowrat.

***

Na zpětném získání rodového majetku rychnovské větve Kolowratů měl největší podíl Kryštof Jaroslav Kolowrat Krakowský Libštejnský (otec hraběte Jana Kolowrata), který se nedlouho po roce 1989 vrátil do Čech z rakouské emigrace a okamžitě začal usilovat o zahájení restitučního procesu. Aktivity dědice rodového majetku, který dlouhou dobu pracoval mimo jiné i jako polesný v Krušných horách, přinesly ovoce v roce 1992, kdy byl rodu vrácen majetek - zámek v Rychnově nad Kněžnou a přibližně 5000 hektarů lesní půdy v Orlických horách. Bylo rozhodnuto, že se na vráceném majetku bude hospodařit ve vlastní režii a vznikla Správa Kolowratského majetku (dále Správa) mající na starost kromě jiného i zajištění lesnické činnosti. Lesní pozemky jsou přirozeně pozemky honebními, a protože jejich výměra je vyšší než 500 hektarů, naskytla se možnost vytvořit vlastní honitby. V této souvislosti je nutné hovořit v množném čísle, protože zmíněných 5000 hektarů není souvislých. Od 1. 4. 1993 Správa vykonává právo myslivosti ve třech vlastních honitbách: v honitbě Kolowratské lesy (4132 ha), v honitbě Deštné v Orlických horách (828 ha) a v bažantnici Černíkovice (694 ha). Ostatní pozemky a lesy v podhůří Orlických hor jsou pronajaty v rámci honebních společenstev mysliveckým sdružením.

KOLOWRATSKÉ HONITBY

Honitby, na kterých dnes Správa hospodaří, byly dříve režijními honitbami Východočeských státních lesů. Podle slov Jana Kolowrata se z někdejšího způsobu lesnického a mysliveckého hospodaření dosud nevzpamatovaly. Kvalitní dříví vytěžené, kvalitní trofejová zvěř vystřílená. Taková byla situace v roce 1992, kdy jeho otec majetek přebíral. Ani dnes, téměř po deseti letech, však stav není o mnoho lepší. Ale o tom až o něco později.

Honitby spolu nesousedí, nemají společné hranice. Bažantnice Černíkovice se nachází v podhůří Orlických hor ve 2. až 3. lesním vegetačním stupni. Z celkové výměry 694 ha je 412 ha zemědělské půdy, 231 hektarů lesa a zbytek připadá na vodní a ostatní plochy. Ročně se zde vypouští 16 - 17 tisíc bažantů, přičemž systém hospodaření je takový, že Správa nakupuje 10 - 11 tisíc jednodenních bažantích kuřat, ke kterým se později dokupuje 6 - 7 tisíc šesti až sedmitýdenních kuřat. Slovitelnost se pohybuje okolo 50 %. Bažantnice si na sebe musí vydělat, a tak 80 % bažantů uloví poplatkoví lovci. Při tomto systému provozu je bažantnice rentabilní. Kromě bažantů se v bažantnici vyskytují zajíci, jejichž počet je však téměř zanedbatelný, dále srnčí zvěř a občas černá. Je samozřejmé, že koncentrace drobné zvěře je magnetem pro predátory, zejména pro lišky. O chod bažantnice se starají dva bažantníci, kteří jsou však současně zapojeni i do další lesnické činnosti.

Druhou z kolowratských honiteb je honitba v Deštném v Orlických horách. Tvoří ji území samostatného odloučeného polesí. Jde o horskou lesní honitbu (lesní půda zaujímá 824 ha) v čistě vlastnických hranicích s normovanými stavy jelení zvěře (11 kusů) a srnčí zvěře (12 kusů), se zajícem a zvěří černou. Od třetí a zároveň největší kolowratské honitby nacházející se rovněž na centrálním hřebeni Orlických hor, ji odděluje majetek dalšího z větších soukromých vlastníků pozemků v Orlických horách - rodiny Janečků. Na tomto místě je vhodné vrátit se ještě k černíkovické bažantnici, neboť je nutné dodat, že rodina Janečků zde má rovněž nezanedbatelný podíl pozemků.

Největší kolowratská honitba pojmenovaná Kolowratské lesy se rozprostírá na ploše 4132 ha. Kromě vlastních honebních pozemků zahrnuje menší podíl státních pozemků ve správě Pozemkového fondu ČR a s. p. Lesy České republiky (přibližně 120 ha). Z celkové výměry je 3740 hektarů lesa, 358 hektarů zemědělské půdy (převážně pastvin) a zbytek připadá na ostatní pozemky. V honitbě je normováno 49 kusů jelení zvěře, 72 kusů srnčí a zajíc v počtu 40 kusů. Vyskytuje se zde rovněž zvěř černá.

Pro obě volné honitby ležící ve vyšších horských polohách platí, že zde převládají převážně smrkové monokultury se zhoršenou úživností pro spárkatou zvěř. V nižších partiích jsou přesto podmínky pro srnčí zvěř optimální. Skutečné stavy jelení zvěře jsou asi dvojnásobné v porovnání se stavy normovanými a situace v populaci je neuspokojivá: chybí starší zvěř, čímž je narušena věková struktura. V optimálním stavu rozhodně není poměr pohlaví - chybí převážně dospělá samčí zvěř. Stavy srnčí zvěře negativně ovlivnily povodně v roce 1998, zejména v honitbě v Deštném.

Ročně se v Kolowratských honitbách uloví okolo 40 kusů srnčí a 70 kusů jelení zvěře, přibližně 50 divočáků (95 % mladé zvěře, 5 % dospělé), a průměrně 5 - 6 kusů zvěře mufloní (pokud má lovec štěstí a setká se s ní). Odstřel jelenů se prodává poplatkovým lovcům, kteří se na celkovém ročním výřadu podílejí přibližně ze čtyř pětin. Jde o již “stabilní” lovecké hosty, kteří si místní honitby oblíbili a jezdí sem pravidelně. O zbylou trofejovou jelení zvěř a o zvěř srnčí se podělí vlastník honitby hrabě Jan Kolowrat se svými přáteli a částečně s lesním personálem, který současně zajišťuje odstřel holé zvěře. Loví se zásadně individuálně na osamělém lovu, společné lovy na spárkatou zvěř - nátlačky a naháňky - se zásadně nepořádají. Toto opatření má zamezit především nadměrnému rušení zvěře, které může podporovat vznik škod v lese. Získaná zvěřina jde na prodej.

Po převzetí honebních pozemků bylo nutné vybudovat téměř kompletně celý systém přikrmovacích zařízení od krmelečků pro zajíce po velké krmelce a zásobníky sena v přezimovacích objektech. Přikrmování zajišťuje personál. Zvyšování úživnosti honiteb se vlastník snaží podpořit výsadbou plodonosných dřevin (např. jabloní) do porostů a podél cest, obnovou a zaváděním políček pro zvěř (dnes je takto využíváno přibližně 18 hektarů).

4000 HEKTARŮ JE MÁLO

Tak jako je tomu ve většině horských honiteb naší republiky, i v Orlických horách je asi nejpalčivější otázkou chov jelení zvěře. Situace je všude stejná - početní stavy jsou vyšší, než by měly být, za současného neuspokojivého stavu v populaci zvěře (poměr pohlaví, věková struktura). Škody způsobené zvěří se přitom podle informací LČR v posledních letech zvyšují. V kolowratských honitbách je situace o něco složitější, protože v zimním období sem hlavně za potravou přichází jelení zvěř z Polska. Vlastník honitby si logicky klade otázku - mám zapotřebí na svých pozemcích “trpět” zvěř? Podle Jana Kolowrata se škody na mladých lesních porostech na rozdíl od hlášení LČR v posledních osmi letech nezvyšují. Na druhou stranu však lze v kolowratských lesích nalézt některé plochy probírkových porostů, které jsou poškozené téměř ze 100 %. Jde o obraz hospodaření se zvěří v době nedávno minulé.

Problém se zimními škodami se v kolowratských honitbách snaží řešit pomocí přezimovacích objektů. Dnes zde fungují dvě obůrky - Černá voda (s výměrou přibližně 9 ha) a Zdobnice (výměra asi 7 ha), které majitel převzal spolu s honebními pozemky. Starší z objektů - Zdobnice - v loňském roce prošla generální rekonstrukcí, která si vyžádala značné prostředky. Podle slov Jana Kolowrata je však otázka jejího fungování pro snížení škod prioritní. S ohledem na migraci zvěře je nutné uvést, že druhá z obůrek - Černá voda - leží vzdušnou čarou asi 1,5 km od státní hranice s Polskem a zvěř, která zde již téměř po 25 let fungování objektu přezimuje, je zčásti zvěří z Polska.

Tuto skutečnost je však nutné přejít, pokud je zájmem škody v lese snižovat. Dnes je tak v objektech uzavřen přibližně dvojnásobek normovaných kmenových stavů.

Přes existenci přezimovacích obůrek veškerá zvěř v honitbách nezůstává a s příchodem zimy migruje. Zejména uživatelé honiteb z podhůří Orlických hor dokáží “stáhnout” část zvěře z vyšších partií do svých honiteb na “hromady krmení”, kde ji posléze intenzívně loví. Od toho se podle Jana Kolowrata odvíjí i současná kvalita zvěře, která se za osm let hospodaření nijak nezvýšila. Za špatnou věkovou strukturu a nepoměr pohlaví mohou především myslivci, kteří lov plánují a posléze realizují. Návrh pozastavit na určitou dobu lov jelenů II. a III. věkové třídy se setkal s negativním ohlasem, naopak se ozvaly i hlasy, které přišly s myšlenkou nezavírat zvěř do přezimovacích objektů a intenzivně ji lovit. V této souvislosti vyplouvá na povrch i obtížná komunikace s některými okolními uživateli honiteb v názorech na chov jelení zvěře. Přestože na okrese Rychnov n. Kn. existuje poradní sbor, který by měl chov metodicky řídit a o problémech se ví a každý o nich mluví, nic se neděje. Ani na dnešní poměry velká výměra honitby Kolowratské lesy - přes 4000 ha - nezaručuje naději na zkvalitnění chovu, byť při striktním dodržování chovatelských zásad ze strany vlastníka. “V roce 1993 v době přebírání honitby se zde pohybovalo relativně dost jelenů na přechodu II. a III. věkové třídy. Dnes by tito jeleni měli teoreticky být ve “sklizňovém” věku 14 - 15 let. Ale oni nejsou. Totiž ani nikdy nebyli, soudě podle výsledků přehlídek trofejí za poslední roky,” říká Jan Kolowrat. V honitbách větších vlastníků, jako jsou Kolowrati nebo Janečkové (vlastníci sousední honitby) či v honitbách LČR se tito dospělí jeleni téměř neloví. V honitbě Kolowratské lesy za posledních osm let ulovili 7 jelenů ve III. věkové třídě, což na výměru přes 4000 ha není příliš mnoho ... Prokázat však nelegální odstřely a přinutit někoho k přísnému dodržování chovatelských zásad je dnes v pronajatých honitbách takřka nemožné. “Dokud nebude platit v určitém směru tvrdý myslivecký zákon a dokud všichni uživatelé honiteb nebudou dodržovat morálku a stejná pravidla, nic se nezmění,” dodává hrabě Kolowrat. Přitom je vidět, že se zvěří, která je “domácí” a nemigruje jinam - se srnčí zvěří - lze hospodařit. Tady se kvalitu podařilo zvýšit. U jelení zvěře nikoliv.

Do kvality zvěře se nepříznivě promítá i současný velký tlak na snižování početních stavů. Samotný požadavek na redukci stavů zvěře má bezesporu své opodstatnění, avšak konečná podoba jejího naplňování pod heslem “střílejte, je jedno co, hlavně ať je zvěře co nejméně” se projevuje v prvé řadě snižováním kvality zvěře. V loňském roce bylo v Orlických horách uloveno 365 kusů jelení zvěře. z tohoto počtu bylo 98 jelenů, avšak pouze jeden jelen mohl být zařazen do III. věkové třídy a jen jediná trofej byla oceněna bronzovou medailí. Původní úmysl snížit stavy zvěře tak, aby jí bylo méně, ale o to kvalitnější se rozhodně nedaří plnit. Zvěře je stále více, než by mělo být, zatímco kvalita spíše klesá.

EKONOMIKA MYSLIVOSTI

“Pokud chce kdokoliv provozovat myslivost, musí si uvědomit, že myslivost nikdy nebude výdělečná činnost, že se maximálně pokryjí náklady,” říká Jan Kolowrat. Když přebíral rodový majetek, činil tak s vědomím, že pokud bude chtít mít ve svých honitbách spárkatou zvěř ve stavech umožňujících chov i lov, bude muset současně kalkulovat s tím, že z vlastní kapsy vynaloží určité prostředky a to zejména na ochranu lesa. Dle svých slov je ochotný do jisté míry sanovat ochranu lesa, pokud však nároky nepřekročí únosnou mez. “Mnoho uživatelů honiteb totiž zapomíná, že vlastník honebních pozemků žije z výnosů těchto pozemků. A pokud někdo dává zvěř na první místo, tak špatně chápe systém hospodaření na soukromých majetcích. Já nemám v zájmu dělat čistě obchodnickou politiku, ale na druhé straně ani intenzivní chov za každou cenu. Jde pouze o to rozumně skloubit lesnické hospodaření s myslivostí. Vím, že když dokážeme vychovat a udržet jeleny III. věkové třídy, tak poplatkový odstřel silnějšího jelena s trofejí v hodnotě 170 - 180 bodů CIC mi zaplatí provoz myslivosti na jednom z polesí. Ekonomika hospodaření v bažantnici je zcela jasná - pokud chci bažantnici provozovat, musí si na sebe vydělat.”

Proto je na předním místě snaha o eliminaci škod působených zvěří. Do budoucna je v plánu zejména zintenzivnění ochrany lesa v příhraniční oblasti z Polskem, plánuje se generální oprava druhé z přezimovacích obůrek a diskutuje se o vybudování nové obůrky. To vše však bude od vlastníka vyžadovat nemalé finanční částky. Byl by je ochotný platit i nájemce honitby ...?

ZÁKON O MYSLIVOSTI - AŤ UŽ JE KONEČNĚ PŘIJAT

Podle Jana Kolowrata je jedním z největších problémů současné myslivosti nejistota ohledně tvorby nového mysliveckého zákona. Nikdo neví, co bude. Někteří myslivci bohužel ztrácí zájem o dodržování etiky a mysliveckých pravidel. Proto je nutné, aby tahanice kolem zákona o myslivosti utichly a co nejdříve bylo jasné, jak a podle čeho se bude myslivost řídit a které otázky budou v souvislosti s myslivostí prioritní.

A co by se mělo podle hraběte Kolowrata v novém zákoně o myslivosti objevit? Především by se již definitivně měla stanovit minimální výměra pro tvorbu honiteb, která sice pro zvěř jako takovou důležitá není, ale o to významnější je pro lidi, kteří vykonávají právo myslivosti. V této souvislosti je nutné si uvědomit, jakého charakteru je naše příroda a krajina, jaké jsou biologické vlastnosti zvěře a jaké jsou možnosti člověka hospodařit se zvěří. “Pokud se bude minimální výměra snižovat pod dnešních 500 hektarů, tak si myslím, že to bude pouze určitý krok k tomu, aby se vyhovělo určité skupině vlastníků. Rozhodně to však nebudou všichni vlastníci, protože ti, kteří mají třeba 50 hektarů, se mohou cítit poškozeni. Měli bychom tudíž vycházet zejména z toho, kolik zvěře - co do počtu, druhového spektra a početnosti jsme schopni intenzivně a přitom racionálně obhospodařovat a využívat. Pokud se nad tím zamyslíme, dojdeme k závěru, že z druhového hlediska připadá v dnešních podmínkách v úvahu zvěř srnčí, jelení a černá, v některých oblastech snad muflon a daněk. Krotké bažanty z voliér, které na honech vyhazujeme do vzduchu a okamžitě střílíme, budeme nuceni postupně pod vlivem tlaku veřejnosti opustit. Z toho by měli zákonodárci vycházet a ne z argumentace, že má někdo velkostatek o 150 hektarech a chce na něm mít honitbu. Přitom pozemky velkostatku mohou být jen ornou půdou, rovnající se po sklizni plodin často až poušti,” rozčiluje se hrabě Kolowrat, “někdy mne zaráží až nerealistický přístup některých subjektů k problematice tvorby zákona o myslivosti.” Podle něho je pro velkého vlastníka lepší (pokud má zájem o chov zvěře) sousedit s menším počtem větších honiteb, s kterými bude lépe komunikovat, než s několika desítkami honiteb malých.

“Mohl bych střílet jeleny ve II. věkové třídě. Ale to bych šel sám proti sobě. Proto nadějné dospívající jeleny v našich honitbách chráníme, i když víme, že existuje velká pravděpodobnost, že je uloví někde v sousedství.” Myslivec by měl být podle Jana Kolowrata v prvé řadě ochránce přírody a ve druhé řadě chovatel zvěře, který reguluje početnost zvěře úměrně životnímu prostředí.

“Tvorba zákona o myslivosti by se měla odehrávat z 99 % v režii lesnických a mysliveckých odborníků a ne ekologických aktivistů. Pokud se dnes největší správce lesů stydí hovořit o myslivosti v souvislosti s chovem zvěře ve volné přírodě a dělá politiku, že se na různých jednáních zaštiťuje ekologickými aktivisty, není to dobré. Vždyť myslivost a lesnictví se vždy vyvíjely společně a společně spolu soužily. Nynější situace mi připadá jako, kdyby si lékař - chirurg nechal radit od babičky, která sbírá bylinky. Vždyť dnes se někteří lesníci pomalu bojí podívat na fotografii jelena, aby nebyli podezřelí z toho, že sympatizují s myslivci.”

Co dodat na závěr? Hrabě Jan Kolowrat je pouze jedním z velkých soukromých vlastníků honebních pozemků. Jeho pohled na myslivost se tak může od pohledů jiných lišit. Vlastník menších honebních pozemků může namítnout, že je mnohem snazší lesnicky a myslivecky hospodařit na větších honebních pozemcích. Nájemce honitby může poukazovat na fakt, že se hrabě nemusí obávat ztráty honitby v budoucnu. To jsou jen některé z možných ohlasů na reportáž, která by mohla vyvolat diskusi nad otázkou, jak si vlastníci honebních pozemků představují myslivecké hospodaření. A to bylo kromě jiného i cílem této reportáže.

KRÁTCE O KOLOWRATECH

První zmínka o rodu Kolowratů pochází z konce 13. století. Rychnovské panství získali roce 1640 a o několik let později nechali v Rychnově nad Kněžnou postavit zámek. Členové rodu Kolowratů - jednoho z nejrozvětvenějších rodokmenů v Čechách - hráli v Českém království vždy nezanedbatelnou úlohu a zastávali různé významné funkce. Byli mezi nimi hejtmané a purkrabí, nejvyšší zemští soudci, církevní hodnostáři, také královský místodržící, nejvyšší kancléř, prezident dvorské komory ve věcech mincovních a hornických nebo třeba královský lovčí. Po roce 1948 se však automaticky stali třídními nepřáteli. Osobně to pocítil Kryštof Jaroslav Kolowrat Krakovský Libštejnský, který v Československu vydržel do roku 1968, kdy odešel do Rakouska. Nedlouho po roce 1989 se však vrátil zpět, aby postupně restituoval rodový majetek. Byl jedním z prvních velkých majitelů, kterým se podařilo dostat zpět celý majetek. Dnes správa Kolowratského majetku lesnicky hospodaří na 5200 hektarech lesů, provozuje rybářství na 350 hektarech rybníků, má vlastní pstruhařství v nádrži Rozkoš, provozuje dva zámecké objekty a pronajímá přibližně 100 hektarů zemědělské půdy soukromníkům. V roce 1999 Kryštof Kolowrat zemřel a správu rodového majetku po něm převzal jeho syn Jan Kolowrat Krakovský Libštejnský.

Vladimír Votýpka: Návraty české šlechty, Nakladatelství Paseka, 2000.

ING. DAVID VACA, Ph.D.