Bez lesáků se Šumava neobejde

Od 1. ledna je ve funkci ředitele Správy Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava Alois Pavlíčko. Byl jmenován na základě výběrového řízení za Ivana Žlábka, který řídil největší národní park v České republice devět a půl roku.Jaké jsou pocity člověka, který strávil na Šumavě tolik let a za tu dobu se stal pro laiky i odborníky zejména v přístupu k ochraně horských smrčin kontroverzní postavou?

Jaké jsou podle vás důvody, že se vše kolem kůrovce na Šumavě tak dlouho vleče? Je to nekoncepčností ministerstva, rozsáhlostí území národního parku, roztříštěností prvních zón?

Asi ode všeho trochu a ještě mnohem víc. Od samého začátku národního parku se mělo počítat s problémy, které s sebou nese zřízení organizace, která, i přes poměrně řídké osídlení, do značné míry ovlivní rozvoj obrovského území s návyky, které tu historicky existují a které bude určovat i vstup do Evropské unie. To byla chyba všech ministrů a všech ministerstev. Od samého začátku se o problémech na Šumavě pouze mluvilo, ale koncepčně se s nimi nic moc nedělalo.

Vám bylo vytýkáno, že jste především lesák a že pod vaším vedením je upřednostňován spíše lesnický pohled na národní park. Dovedete si představit, že by se Šumava obešla bez lesáků?

To je naprostý nesmysl. Podle mne lesáci mají velmi dobré ochranářské vzdělání a dokonce si myslím, že nejlepší. Pokud má někdo pocit, že lesnické fakulty vyučují pouze jak dřevo těžit, pak neví, o čem mluví. Ekosystémové pojetí na Šumavě existuje, i když se ho daří realizovat pomaleji, než by se líbilo mně nebo komukoliv jinému. A každý, kdo bude řídit národní park s takovou rozlohou lesních porostů, bude mít neskutečné problémy.

Podle vás tedy není možné dělat radikální rozhodnutí?

Jakékoliv rázné rozhodnutí může být dobré pouze krátkodobě. Vůbec není ostuda sice rozhodnout, ale také přiznat, že se situace změnila a že je potřeba změnit i původní rozhodnutí. Reagovat na přírodu je zcela logické. Osobně jsem dlouho zvažoval zásahy v prvních zónách a bránil jsem se tomu, nakonec toto rozhodnutí udělal ministr a musím říci, že velmi pravděpodobně urychlilo konec kalamity v roce 1999.

Ale zásahy v prvních zónách jsou připisovány především vám?

Je pravdou, že pokud jsem s tímto rozhodnutím nesouhlasil, mohl jsem odstoupit. Ze zásahů v prvních zónách se v té době udělala hodně politická záležitost. Poprvé řeknu, že po zkušenostech a s odstupem času vím, že obě řešení by měla stejný výsledek. Zásah v prvních zónách znamenal ztratit tak říkajíc tvář před ochranářskou veřejností, ale kůrovec se přibrzdil a nenapadl tolik druhé zóny. Druhou šancí bylo nechat vše tak, kůrovec by v prvních zónách napadl méně cenné arondované části a dále by se přesunul do druhých zón. Takže místo zhruba pětadvaceti tisíc kubíků v prvních zónách bychom dvakrát víc museli porazit ve druhých zónách, ale před ochranáři bychom si zachovali tvář a možná by nebylo tolik kritiky.Hodně kritičtí bývají i starostové šumavských obcí. Podařilo se vám změnit názory starostů na existenci národního parku?Prvních deset let, kdy se neustále opakovalo, jak je důležitá ochrana přírody, bych ani moc nebral. Podle mne bylo důležitější, aby lidé vnímali pozitivně existenci národního parku a především pak starostové. I oni jsou jen průměrným vzorkem obyvatelstva, který se chce starat o ostatní. Každý z nich je jen člověk a věci chápe po svém. To je jedna strana. Druhou bylo velké střídání starostů na Šumavě. Pokud chce starosta opět uspět ve volbách, musí najít důvod, proč se mu to či ono nepodařilo. A správa parku byla a bude vždy po ruce jako ten, na koho se případný neúspěch dá svést. Ale osobně mám dojem, že se za celou dobu existence podařilo starostům hodně vysvětlit a najít společnou řeč. To se ukázalo při společné práci nad novelou zákona 114.

Proč podle vás nebyla schválena?

Především bylo netaktické se v této době snažit udělat velkou novelu stočtrnáctky. A už vůbec ne tak, že se předloží malá novela, k ní se přidá šedesát stránek pozměňovacích návrhů, které kompatibilitu zákona strašně nabourají. Buď se musí udělat úplně nový zákon, nebo účelová změna paragrafů, které nenarušují zákon jako celek. Že nakonec zákon neprošel, tuším o jeden hlas, zase ukazuje na totální selhání politické zodpovědnosti k ochraně životního prostředí. To bylo nakonec znát i při projednávání zákona o Národním parku Šumava. Když jsme se starosty viděli práci poslanců, musím konstatovat, že hlasování o zákonech týkajících se životního prostředí jsou pro parlament jen okrajovou záležitostí.