Práce s koňmi při přibližování dřeva v lese je velká dřina

V lesním hospodaření Domažlických městských lesů má přibližování dřeva koňmi stále nepostradatelnou úlohu. V lesích, které v majetku města Domažlice jsou, pracují například kočí z rodiny Dufků z Pasečnice, ale i Jiří Voráček ze Zahořan anebo petrovický Josef Kovařík.

Koně do lesa patří

"Koně používáme v místech, kam se těžká technika nedostane, nebo by napáchala nenahraditelné škody na okolních porostech či půdě. Nepříznivý terén zabírá okolo čtyřiceti procent celkové rozlohy městských lesů,"

uvedl ředitel této organizace Jan Benda, podle kterého činí podíl koní na přibližování dřeva asi padesát procent.

"To je možná nejvíce v celém západočeském kraji. Snažíme se toto tradiční řemeslo, které je na ústupu nejen v České republice, ale i v sousedním Německu, kde si na tradiční řemesla potrpí,udržet,"

dodal Benda. Používání koní na práci v lese má na Chodsku mnohaletou tradici. V nedávných dobách zde fungoval lesní závod, který pro práci v lese používal dokonce až padesát koní.

"U tehdejšího Lesního závodu Domažlice byla dokonce snaha si svoje vlastní koně odchovávat na farmě na Filipově Hoře,"

dodává Benda, který při vzpomínání nemohl opomenout staré "koňařské" rody, jako byly v Peci pod Čerchovem kočí z rodiny Müllerů či pan Taübl.

"Tato vzpomínka je jen slabou odměnou za odvedenou poctivou a namáhavou práci, jakou přibližování dřeva koňmi je."

Řemeslo se dědí

Kočí si svoje zkušenosti předávají z generace na generaci.

"Například rodina Dufků z Pasečnice. S koňmi u nás pracují Matouš a Václav Dufkovi. Když jejich táta, Matouš, přijel se svým spřežením na slavnostní otevření hraničního přechodu Lísková - Höll, vzbudil nebývalý zájem a obdiv mezi přítomnými hosty z Německa,"

vzpomíná ředitel městských lesů. Svým párem statných kobyl tahá dřevo i další člen této "koňařské" rodiny, Matoušův bratr, Jiří Dufek z Pasečnice.

"U něj nevidíte, že by použil bič, nebo na koně křičel,"

poznamenal Benda. Jeho slova jen dokládá mlaskání a krátké povely "ví", "hot" a "prr", které se v lese ozývají.

Nejhorší je bláto

A co si myslí o své práci výše jmenovaný kočí, kterého jsme při práci v lese vyrušili?

"Je to dřina. Zvláště, když prší a je bláto. To se klády lepí k zemi. Ale vím, kdy mají koně dost. Taky neexistuje, abych se šel převléknout do suchého dříve, než vysuším, vyhřebelcuji a nakrmím svoje kobylky,"

tvrdí Dufek. S kobylkami Luckou a Jiskrou zde tahá v těchto dnech dřevo na skládku u Hadrovce.

"Na levé, sedlové straně mám kobylu, která je už zkušenější a naučená. Ta spřežení vede. Druhá tahá teprve dva roky a řídí se právě podle té zkušenější,"

popisuje pár kobyl Dufek. Koně nenapáchají v lese takové škody, jako těžká technika. Při přibližování dřeva koňmi nedochází k oděru lýka u okolních stromů, takže potom nehnijí.

"Když tahám dřevo z většího kopce, uvazuji kmeny dál od koní, aby stačili uhnout do strany, kdyby se klády rozjely,"

popisuje způsob uvazování klád pasečnický kočí.

Kočí o koně dbají

Kočí, kteří jsou pro práci v lese najímáni, si u lesníků vysloužili obdiv za jejich skvělý vztah ke koním.

"Správný kočí vstává ke koním před čtvrtou hodinou ráno, aby je nakrmil. Koně totiž musí dostávat krmení dvě hodiny před výjezdem. A když kočí onemocní, neexistuje, že si lehne do postele. Koně se musí projít a protáhnout,"

dodává lesník.

Koně z lesa nezmizí

I když se o práci u Domažlických městských lesů čas od času ucházejí i kočí z jiných částí kraje, přednostdostávají kočí z okolí Domažlic.

"I když podíl koňského hospodaření bude asi v budoucnu klesat, tak kůň z lesa určitě nevymizí. Co jiného můžeme nabídnout lidem, kteří se celý život kolem nich pohybují, než živobytí,"

uzavírá Benda, podle kterého se také stát snaží používání šetrných technologií v lese podporovat formou dotací.