Vývoj početních stavů černé zvěře

Černé zvěři je věnována v poslední době velká pozornost. Důvodem je zejména prudký nárůst jejích početních stavů, se kterým jsou spojeny i některé negativní aspekty – v prvé řadě škody na zemědělských plochách, zvýšené nebezpečí šíření některých infekčních onemocnění a případný nepříznivý vliv na ostatní druhy zvěře. Prase divoké (Sus scrofaL.) je autochtonním druhem, jehož populační hustota byla i přes velmi vysokou reprodukční schopnost v původním, přirozeném ekosystému pod vlivem účinných regulačních faktorů udržována na přiměřené výši. Teprve postupnými změnami životního prostředí v důsledku rozšířeného zemědělského využívání krajiny a intenzivního hospodaření v lesích, jakož i vyhubením velkých šelem vznikly velmi příznivé podmínky pro černou zvěř, takže zejména od začátku 18. století začaly její početní stavy v mnoha oblastech střední Evropy prudce stoupat.

Výsledkem tohoto vývoje byl značný růst škod na polních plodinách. V důsledku toho v roce 1766 na území rakouské monarchie vydala císařovna Marie Terezie patent, kterým bylo nařízeno vlastníkům loveckého práva hrazení vzniklých škod. Pro nedostatečný účinek tohoto opatření bylo vydáno v roce 1770 další nařízení o soustředění černé zvěře do obor. Císař Josef II. (1786) přímo zakázal chov černé zvěře ve volnosti a povolil jej pouze v oborách. Ve volnosti měla být černá zvěř jako škodlivý druh hubena všemi dostupnými prostředky bez jakýchkoliv omezení. V důsledku tohoto ustanovení se v následujících desetiletích podařilo v mnohých oblastech černou zvěře ve volnosti téměř vyhubit. Její odlov ve volných honitbách činil zpravidla nanejvýš jen několik kusů. Jako příklad je možné uvést údaje z lovecké statistiky z roku 1935, kdy na území Čech, Moravy a Slezka z celkového počtu 442 kusů ulovené černé zvěře bylo pouze 23 kusů střeleno mimo obory.

Vzhledem k tomuto vývoji označil KOMÁREK (1945) ve vztahu k situaci v Českých zemích černou zvěř za „zvěř minulosti“, která dle jeho vyjádření ve 20. století ve volnosti zřejmě nemá žádnou perspektivu. Tato předpověď se však nenaplnila. Krátce po druhé světové válce začala černá zvěř znovu osidlovat nejprve pohraniční oblasti a postupně pronikala do vnitrozemí. V roce 1947 již byli první divočáci loveni dokonce i v některých nížinných oblastech (např. Nové Zámky u Litovle). Zatímco v roce 1946 bylo na území dnešní České republiky uloveno pouhých 26 kusů černé zvěře, činil o dva roky později její odlov 254 kusů. V roce 1982 bylo uloveno 10.233 kusů černé zvěře, o 20 let později její oficiálně nahlášený odlov činil 81.757 kusů a v roce 2008 dosáhl počtu 138.723 kusů (graf). V roce 2010 bylo uloveno více než 140.000 kusů. Vzhledem k tomu, že nadměrný nárůst početních stavů černé zvěře způsobuje velké problémy kvůli vysokým škodám na zemědělských plochách, představuje jejich účinná regulace jednu z nejdůležitějších priorit současného mysliveckého hospodaření.

Stejně jako na území České republiky došlo v uplynulých desetiletích také v ostatních zemích střední Evropy k velmi prudkému nárůstu početních stavů černé zvěře. Tento vývoj působí všude značné problémy myslivecké praxi, neboť jeho důsledkem jsou často neúnosné škody na zemědělských plochách, a to nejen na kulturních plodinách, ale i na trvalých travnatých porostech.

Zvýšení početních stavů černé zvěře má dvě základní příčiny. Jedna z nich je, že v současné kulturní krajině nachází tento druh zvěře většinou velmi příznivé životní podmínky, pod jejichž vlivem může plně rozvinout své neobyčejně vysoké rozmnožovací schopnosti. Druhou příčinou silného nárůstu početních stavů černé zvěře je její nedostatečná myslivecká regulace.

Na rozmnožování černé zvěře působí celá řada faktorů, které se často vzájemně prolínají. Rozeznáváme faktory vnitřní, jako je např. geneticky určená reprodukční schopnost druhu či schopnost reprodukční adaptace na různé podmínky prostředí. Mezi faktory vnější patří především potravní nabídka během celého roku a klimatické podmínky v zimním a jarním období.

Černá zvěř může být na rozdíl od mnoha jiných druhů volně žijících zvířat pohlavně aktivní téměř po celý rok. Hlavní období říje (chrutí) však trvá za normálních podmínek zhruba od listopadu do konce ledna. Pokud bachyně v této době není oplozena, dochází u ní k opětovné říji po uplynutí zhruba tří týdnů (21 až 23 dní). Z toho vyplývá, že chrutí a následné oplodnění může u černé zvěře probíhat prakticky v kteroukoliv roční dobu. Nástup a průběh pohlavní aktivity je přitom značně ovlivňován sociální strukturou populace a kondicí bachyňí. Mladé bachyňky pohlavně dospívají zpravidla již v 6-8 měsících, kňourci v 8-11 měsících. Průměrná doba březosti činí přibližně 115 dní. Velmi důležitou roli při rozmnožování černé zvěře hraje nabídka potravy. Její dostatek má nejen podstatný vliv na zvýšení počtu rodících se selat a jejich životaschopnost, ale zároveň také urychluje dospívání mladých jedinců a umožňuje tak brzký nástup jejich pohlavní aktivity. V oblastech s dobrými potravními podmínkami dosahuje podíl bachyněk vstupujících do reprodukce ještě před dosažením prvního roku života přinejmenším 40%. V praxi to znamená, že nejméně každá druhá bachyňka se dostává do chrutí a je oplozena ještě jako letošák. Počet selat ve vrhu se pohybuje jednak podle vyspělosti bachyně, ale také v závislosti na množství a kvalitě přijímané potravy od 2 do 10 kusů.

Pro mysliveckou praxi je důležité vědět, v jakém rozsahu se pohybuje reprodukční přírůstek černé zvěře v současných podmínkách. V této souvislosti je často citován MEYNHARD (1989), který udává procentuální přírůstek černé zvěře v závislosti na podmínkách prostředí v rozmezí 100-200% celkového jarního stavu. Za současné situace je však nutné počítat při příznivých potravních a klimatických podmínkách s podstatně vyššími populačními přírůstky. Tak například POHLMEYER a SODEIKAT (2004) vycházejí při jejich analýze současné sitace v Německu z přírůstků dosahujících 200 až 300% z celkových jarních stavů bez ohledu na pohlaví a věk. V pozdější práci SODEIKAT (2008) uvádí, že reprodukční přírustek může za zvlášť příznivých podmínek dokonce snadno přesáhnout hranici 300%. Tomu odpovídají i zkušenosti z modelové oblasti Středoevropského institutu ekologie zvěře ve Stainzu, kde během pětiletého sledování populační dynamiky černé zvěře činil roční koeficient populačního přírůstku v celkovém průměru 236%, přičemž jednotlivé meziroční přírůstky se pohybovaly v rozmezí mezi 108 a 339%. 

Z uvedených čísel vyplývá, že je nutné počítat s průměrnými ročními přírůstky přesahujícími minimálně dvojnásobek celkového jarního stavu. Pro lepší představu, co tato vysoká rozmnožovací schopnost černé zvěře v praxi znamená, můžeme uvést následující názorný modelový příklad. Kdybychom vycházeli z jarního stavu černé zvěře v určité honitbě ve výši 20 kusů, pak by to při reprodukčním koeficientu ve výši 200% znamenalo roční nárůst populace o 40 kusů na celkový počet 60 kusů (reprodukční přírůstek + původní stav). Pokud by černá zvěř měla být v dané lokalitě dostatečně lovecky regulována tak, aby její počet zůstal na stejné úrovni, pak by to znamenalo nutnost slovit v průběhu roku 40 kusů, což početně odpovídá ročnímu přírůstku. Pokud se ale podaří slovit jen 20 kusů, což představuje pouze polovinu z reprodukčního přírůstku, znamená to vzrůst jarního stavu v následujícím roce na 40 kusů. Při uvedeném reprodukčním koeficientu je tedy v tomto roce nutné již počítat s populačním přírůstkem ve výši 80 kusů, které by bylo nutné slovit, aby nedocházelo k dalšímu růstu počtů černé zvěře v dané oblasti. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že u černé zvěře je brán jako základ pro výpočet populačního přírůstku celkový jarní početní stav bez ohledu na věk a pohlaví, přičemž přirozená úmrtnost je v koeficientu přírůstku již zohledněná. Pokud tedy vycházíme z průměrného reprodukčního koeficientu černé zvěře ve výši 200%, pak to v praxi znamená, že by měl být v průběhu roku sloven dvojnásobek celkového jarního stavu, aby se populace nezvyšovala. Jak ale výsledky novějších studií shodně ukazují, je nutné za současné situace počítat s tím, že reprodukční koeficient černé zvěře výrazně přesahuje hranici 200% a za zvlášť příznivých podmínek může dokonce překročit 300%, což by se samozřejmě mělo zohledňovat odpovídajícím navýšením počtu ulovených kusů.  Přitom je především nutné zaměřit pozornost na lov mladé zvěře. Aktivní podíl selat na celkovém populačním přírůstku je v důsledku jejich rychlého pohlavního dospívání a předčasného nástupu reprodukce podstatně vyšší než se mnohdy předpokládá. Například GETHÖFER (2005) zjistil v různých oblastech Německa podíl gravidních mladých bachyněk v rozmezí mezi 60 až 85 %. To znamená, že v oblastech, v nichž proběhly tyto studie, připadla více než polovina celkového ročního přírůstku na mladé bachyňky, které byly oplodněny ještě před dosažením stáří jednoho roku.

Vzhledem k tomu, že černá zvěř nemá v našich podmínkách prakticky žádné přirozené nepřátele, musí především lov jako hlavní regulační faktor plně odčerpávat její roční populační přírůstky. To zpravidla není problém, dokud je populační hustota černé zvěře nízká. Při zvýšených početních stavech však hrozí nebezpečí, že se situace myslivcům lehce vymkne z rukou. Proto musí být účinná (preventivní) regulace černé zvěře jednou z nejdůležitějších priorit mysliveckého hospodaření.

Dr. Miroslav Vodňanský, PhD.

Středoevropský institut ekologie zvěře, Brno-Wien-Nitra

Institut ekologie zvěře Veterinární a farmaceutické univerzity Brno

Tisk

Vývoj lovu černé zvěře na území České republiky
Graf. č. 1.: Vývoj lovu černé zvěře na území České republiky od roku 1982
 

Další články v kategorii Lesnictví

Agris Online

Agris Online

Agris on-line
Papers in Economics and Informatics
ISSN: 1804-1930


Kalendář


Podporujeme utipa.info