Hořko z cukru

Metro 2.11.1998

Horko z cukru

SLOUPEK

Jestli je v soucasné dobe pro ceskou ekonomiku neco naprosto charakteristické a ve svetovém merítku (s výjimkou Ruska) naprosto ojedinelé, pak je to katastrofální platební morálka v obchodních vztazích. Obvykle se v této souvislosti hovorí o nadnárodních obchodních retezcích, jejichž nekolikamesícní odklady plateb za dodané zboží jsou pro radu kapitálove hure vybavených podniku témer likvidacní. Splátkové kalendáre retezcu se však, zdá se, rozhodly mnohonásobne prekonat domácí cukrovary.

Dva nejvetší domácí zpracovatelé cukrové repy, Cukrspol Praha-Modrany a Cukrovar a rafinerie cukru, a. s. v Dobrovici totiž nabízejí zemedelcum, že jim za dodávky suroviny z letošní sklizne zaplatí až v roce 2000, podle jedné z variant dokonce až v roce 2001. Duvodem je predevším nadbytek cukru na domácím trhu, který se hromadí ve skladech cukrovaru, a tedy nemožnost realizovat letos zpracovávaný cukr do obchodní síte. Soucasne je témer nemožné, bez podpory státu, prebytek cukru vyvézt na zahranicní trhy - jeho cena ve svete totiž klesá stejne jako klesají ceny ostatních hlavních zemedelských produktu, a protože CR nemá dostatek financních zdroju na dotace zemedelské prvovýroby, dostávají se vnitrní ceny nad úroven zahranicních - to vše pri nízké konkurenceschopnosti domácích zemedelcu, kterí proste ve srovnání se svetem vyrábejí dráž.

Ani tuzemské cukrovary však na tom nejsou ve srovnání se svetem nejlépe. Jejich zpracovatelské kapacity jsou, napríklad ve srovnání s Nemeckem ci Rakouskem, zhruba desetkrát nižší, protože jejich struktura je stále ješte atomizována do mnoha podniku. Ty navíc trpí prezamestnaností, což je dáno, mimo jiné, zastaralými technologiemi, které vyžadují více obslužného personálu. Je dost smutné, že domácí cukrovary jsou prakticky v rukou zahranicního kapitálu, který, až snad na cukrovar v Dobrovicích, se dosud s investicemi do této oblasti zrovna nepretrhl. To jinými slovy znamená, že krome prvovýrobcu nejsou konkurenceschopní ani tuzemští zpracovatelé.

Za této situace je ovšem naprosto nemorální a na hranici vydírání rešit problémy celé oblasti i své vlastní na úkor zemedelcu, kterí jsou vuci platebním podmínkám prakticky bezmocní, protože ti nemají své platby vuci komu odložit. Respektive mohou - vuci zemedelské pude, kterou neobohacují živinami, takže výsledkem jsou, mimo jiné, nižší výnosy, což se jako bumerang vrací v nižší efektivite podnikání a treba vyšší cenou produkované suroviny. To by si cukrovary mely uvedomit - pokud budou rozkládat platby za dodávky cukru doslova na roky, budou financní zdroje chybet zemedelcum ješte více než nyní, takže nebude možné investovat, a zefektivnit tak proces prvovýroby. Tím ale domácí zpracovatelé likvidují sami sebe, protože se pri obdobném dlouhodobém vývoji muže stát, že jim z tuzemských zdroju již nebude mít kdo cukr dodat.

Na druhou stranu je treba korektne ríci, že zpracovatelé sledují financním tlakem na prvovýrobce (alespon doufejme) cestu cenové a objemové stabilizace výroby této komodity. Vzhledem k celosvetové, celoevropské a tuzemské nadprodukci cukru neexistuje zrejme jiná cesta než direktivní omezení jeho výroby cestou takzvané kvotace, kterou již delší dobu používá napríklad Evropská unie. Je to velmi neliberální opatrení, výhodou však je, že odstranuje rizika vzniku neprodejných prebytku. Pokud totiž nejaké vzniknou, nemá prvovýrobce garantovaný odbyt a musí pocítat napríklad s nižší cenovou úhradou - a tak radeji prebytky nevytvárí. Problém samozrejme je, že jakákoli regulace v podstate konzervuje stav na trhu a nevytvárí potrebný tlak na vývoj konkurencního prostredí. To, zejména v CR, pritom zdaleka není ve stavu, který je žádoucí. Všechny uvedené duvody nicméne nedávají zpracovatelum jakékoli právo k deformaci podnikatelského prostredí zpoždenými platbami. Již jenom jako inspirace jsou šílené - dovede si nekdo z Vás predstavit, že by Vám napríklad letošní ríjnovou mzdu za reálne vykonanou práci zamestnavatel vyplatil v príštím tisíciletí?

PETR HAVEL, publicista