Kamenem úrazu jsou agrární dotace

Kdykoli přijde řeč na obchodní spory, objeví se zejména dva aktéři - Evropská unie a Spojené státy americké. Konference WTO v Dauhá může ovšem ukázat, že v mnoha otázkách, zejména pak v zemědělství, hovoří Brusel i Washington stejnou řečí, nesrozumitelnou pro zbytek světa, snad s výjimkou Japonska.

Mezi celkem 142 členy Světové obchodní organizace je teoreticky možná jakákoli koalice. Pokud se však zástupci jednotlivých vlád v katarské metropoli přece jen rozhodnou debatovat o zemědělství, na bojišti se hbitě zformují dvě družiny: USA, unie a Japonsko kontra zbytek světa. První tým je na pohled jako by rozbitý vnitřními spory tu o banány, tu o geneticky modifikované potraviny. Ve skutečnosti však má jeden významný společný rys - agrární dotace, které zbylí aktéři nemohou překousnout.

Spojené státy i Evropská unie se po léta vzájemně obviňují ze subvencování, které je, jak rovněž shodně tvrdí, škodlivé pro světový obchod. Je to ovšem čítankový příklad těch dvou, kteří si rozhodně nemají co vyčítat. Evropská unie, světový výrobce potravin číslo dvě, v rámci Společné agrární politiky každoročně utratí 40 až 44 miliard eur na podporu rolníků. Jsou to jednak přímé platby ve formě šeku zasílaného poštou za sám fakt, že dotyčná osoba vlastní a obdělává pozemek. Dále pak jsou to různé nepřímé platby, jako vyrovnávací doplatky k cenám výrobků, vývozní subvence, intervenční nákupy a jiné. Krom toho jsou západoevropští rolníci podporováni i na národní úrovni. Také USA, světový producent potravin číslo jedna, farmáře dotují, i když si dávají větší práci s tím, aby to náležitě zakamuflovaly.

Za posledních deset let stoupla v USA státní podpora farmářům o 400 procent a loni činila 300 miliard dolarů. Na hlavu statistického amerického zemědělce tak připadlo 16 000 vládních dolarů, kdežto na jednoho unijního jen 3000 dolarů. Podle OECD tvoří americké vládní garance pro exportéry (tedy i pro vývozce potravin) 94 procent všech záruk poskytovaných ve světě. Jiné státy prostě nemají šanci Washington, Brusel či Tokio napodobit. Důvod je nasnadě. Tato trojka vydává na podpůrné programy pro agrární sektor víc, než kolik činí roční domácí produkt celého afrického kontinentu. Případ Japonska je ovšem jiný, potraviny totiž prakticky nevyváží.

Dotacemi, ať už zjevnými či skrytými, však problém nekončí. Unie, státy i Japonsko uplatňují velmi podobnou praxi ochrany svých trhů před levnými potravinami z dovozu. Tato politika je přímo vražedná pro většinu rozvojových zemí. Jediný příklad z Brazílie. "Clo a daň na naši pomerančovou šťávu činí v Japonsku 139 procent, v unii 54,9 procenta a v USA 40,7 procenta," stěžoval si brazilský ministr zemědělství Marcus Pratini de Moraes. Ještě citelnější bariéry se uplatňují vůči brazilskému cukru a zřejmě všechny rekordy trhá clo, jaké Japonsko uvalilo na brazilskou rozpustnou kávu - 718 procent.

Brazílie je součástí tzv. Cairnské skupiny sdružující 18 států včetně takových agrárních mocností, jako jsou Austrálie, Argentina, JAR. Již 13 let se tato skupina snaží prosadit zásadu "nulových dotací" a její lobbing má podporu desítek rozvojových zemí, členů WTO. Jejich pracovní návrh závěrečného prohlášení z Dauhá hovoří o "postupné redukci vývozních subvencí". To se Washingtonu ani Bruselu líbit nebude.