Miliony kobylek napadly Rusko, zemi hrozí hlad

LN 21.7.1999

Miliony kobylek napadly Rusko, zemi hrozí hlad

Hejna žravých kobylek napadla jižní oblasti Ruska. V útrobách mračen nespočetného hmyzu skončí vše, co mu stojí v cestě na sever.

Farmář Feďa zavřel pevně ústa a přimhouřil oči. Pak se zuřivě rozmáchl a rázným krokem vykročil do pšeničného pole. Vy potvory, vy stvůry! křičel a mával kolem sebe zběsile velkým bílým vakem. Plul lánem a pomalu se ztrácel v šedivém oparu, v bzučícím, kmitajícím hejnu osmicentimetrových kobylek. Šura, jeho žena, stála se stejným nástrojem na kraji pole a už jen odfoukávala sarančata od rudého obličeje. Tak tohle je čistě ruský způsob boje se škodlivým hmyzem, prohlásila a z očí jí vyhrkly slzy.

Hmyz se vydal na sever

První hejna žravých kobylek překročila rusko-kazachstánskou hranici koncem června. Kazachstán začal být hmyzu malý. Sarančata se vydala na sever. Na cestě se posilňovala vším zeleným a šťavnatým. V tomto století je to největší útok kobylek na Rusko. Kdy přesně první saranče přeskočilo hraniční čáru, nikdo neví hlavně proto, že nikdo netuší, kde přesně hranice mezi dvěma bývalými sovětskými republikami je. Na některých silnicích sice kontrolují pohyb lidí muži v uniformách, kteří o sobě tvrdí, že jsou celníci, polní cesty jsou však svobodné. Rolníci ani kobylky neznají hranic. V polovině července už zvířátka okupovala značnou část jižní Sibiře, Samarské a Astracháňské oblasti a postupovala dále na sever. Rusové zoufale ukazovali prstem na svého jižního souseda. Všechnu tu havěť nám sem poslali Kazaši. Pravda to ale je jen poloviční.

Jízda po mrtvolkách

Úředníci nás v Omsku přivítali v oblecích a zpocení. Pomocník gubernátora Leonida Poližajeva, Pavel Alexandrovič, hrdě prohlásil: Vrhli jsme na boj se zákeřným nepřítelem obrovské prostředky i lidský potenciál. Letadla jsou téměř pořád ve vzduchu, jed spravedlivě rozdělujeme po okresech, vydělili jsme navíc dostatek paliva pro stroje. Pak oblastní úředník tajemně dodal: Bez nás do postižených míst nejezděte. Je to nebezpečné. Omská oblast je jednou z nejhustěji osídlených sarančaty. V samotném Omsku panovala lehká panika, šířily se neuvěřitelné zvěsti o sežrané úrodě a nezbytném hladu. Už jsou na sídlištích, řekl tiše řidič, který nás tajně, bez doprovodu byrokratů, odvážel do pohraničního Ruskopoljanského okresu. Včera jsem tři zabil v garáži, tvářil se zoufale. Po dvou hodinách jízdy jsme se poprvé střetli s hejnem. Silnice byla poseta mrtvolkami hmyzu. Žlutá, mazlavá hmota činila jízdu skutečně nebezpečnou. Včera se dva převrátili, oznámili nám kazašští řidiči na odpočívadle, kde čistili svá auta od křídel a tělíček. Kazaši přivážejí do Omské oblasti zeleninu. V posledních týdnech se stala jízda oblastmi zamořenými sarančaty krajně nepříjemnou. Nejdříve těla zvířátek ulpívají na předním skle. Po střetu s tvrdou hmotou se rozmáznou a vytvoří neprůhlednou žlutou skvrnu. Po deseti minutách přestane automobil chladit. V mřížce na čele vozu není prakticky žádný otvor. Vše je zaneseno vypasenými těly sarančat. Silnice se stává tak kluzkou, že je možné pohybovat se maximálně rychlostí 30 kilometrů za hodinu.

Konec stepi

Podle odborníků se v severním Kazachstánu úspěšně líhnou kobylky již mnoho let. Čím hůř se daří lidem, tím lépe je sarančeti. Po rozpadu SSSR se zhroutily i kolchozy a sovchozy. Neuvěřitelné plochy celiny leží ladem. Bývalá pole se však už nedokázala změnit v původní step. Dnes na nich roste plevel a rodí se miliardy kobylek. V roce 1954 poslala komunistická strana a její generální tajemník Chruščov svůj lid, aby obdělal celinu. Step byla zničena, chaoticky obdělána, v klimaticky velmi těžkých podmínkách se začalo podle hesla poručíme větru dešti pěstovat to, co na Sibiři nikdy nemohlo růst. Mrazy tu začínají už v polovině srpna a končí v červnu. V zimě je minus 40, během kratičkého léta dosahují teploty běžně plus 35. Každý nepromyšlený zásah člověka má tragické důsledky. V 90. letech přestala být většina polí obdělávána. Step však definitivně zanikla. Zrodilo se semeniště hmyzu a nepoužitelného plevelu, který nechtějí žrát ani krávy a ovce. Zato se tu mimořádně daří sarančeti.

Zmije a krysy na pochodu

Sedmitisícové okresní městečko Ruskaja Poljana je v pravé poledne mrtvé. Lidé ani nepracují na poli, ani nedojí krávy, ani neopravují silnice. Ženy pálí samohonku a muži ji pijí. Děti z nudy loví kobylky. Samohonka se tady vyrábí v každém domě, vítá nás se sklenicí v ruce Feďa, místní zkrachovalý farmář, který vloni poprvé v životě vstoupil do komunistické strany a teď pojal podezření, že škodlivé brouky poslalo na ruské zemědělce NATO. 50 kilo cukru stojí 370 rublů, z toho vypálíš 100 litrů samohonky a litr prodáš za 15 rublů. Jenže to tady nikdo nekupuje, každej si dělá svoji, řekne smutně Feďa a vyklopí do sebe naráz hořčičnou sklenku páchnoucí tekutiny. Sarančata leží všude. Na silnici i ve dvorech. Včera přiletělo hejno. Byla chvíli úplná tma. Nám to sežralo jen okurky. Brambora jim nejede. Feďova žena Šura je Ukrajinka. Její prarodiče přišli na celinu v roce 1911, za Stolypinových reforem. Před námi tudy občas prošli kočovníci. Tahle země zadarmo nic nevydala. Ale babička s dědečkem tady byli šťastní. Pak jim všechno sebrali. Šura pracovala celý život v kolchozu. Vzpomíná na rekordně úrodné roky, kdy se překračovaly normy a chemikálií bylo tolik, že je kolchozníci ani nestačili rozkrást. Nikdy jsme nedostali z hektaru víc jak 15 centů pšenice. Ale teď sklidíme dokonce míň, než zasejeme. Je to tvrdý kraj. A letos nám ještě zbytky sežerou sarančata. Šura má pobírat penzi 380 rublů měsíčně. Neviděla ani kopějku 4 roky. Žijeme jen z toho, co si sami vypěstujeme. Když nám to snědí kobylky, umřeme hlady. Asi bude konec světa, říká odevzdaně. V obchodě, který privatizovala obdivuhodně optimistická a zdravím kypící Jacha, je všechno, co potřebuje člověk k přežití. Nikdo nic nekupuje, směje se Jacha. Lidi nemají peníze. Jo, víte, že sem jdou z Kazachstánu krysy? Místní občané se už smířili s přítomností kobylek a nyní čekají obrovské hlodavce, kteří prý nemají u ještě chudšího souseda co žrát. Po nich podle zaručených zpráv přilezou zmije.

Prognóza bez žárovky

Okresní úřady sídlí v jedné z posledních správních budov, která má ještě střechu. Kromě toho bez problému funguje už jen věčný oheň u památníku padlým. Hlavní agronom Sergej Vasiljevič je opilý a informaci o krysách, zmijích i sarančatech potvrzuje s vážnou tváří. Pak se odvrátí ke svému jedinému podřízenému, řidiči Kosťovi, který nemá co na práci, neboť peníze na benzin došly minulý měsíc. Sergej Vasiljevič se ani nesnaží, abychom neslyšeli, jak říká: Nic jim neukazuj, žádná sežraná pole. Jestli se v Moskvě dozvědí, že u nás nic nezůstalo, nedají nám ani rubl dotací. Kosťa obrátí oči v sloup a na ulici nám řekne: Soudruh si spletl století. Dotace jsme naposledy dostali v roce 88. Po městečku se rázem šíří pověst, že prezident Jelcin poslal své špióny, aby zjistili, jaká je situace s kobylkami v Ruskopoljanském okrese. Věra Vasiljevna, vedoucí a jediná pracovnice odboru pro ochranu rostlin, sedí v polorozpadlém domečku, nad jehož vchodem visí cedule: Centr prognóz . Má v ruce lupu a dloube se v tělíčku sarančete. Je střízlivá a otrávená. Už mají křídla. Dokáží teď přeletět až 50 kilometrů za den. Kéž by je to u nás přestalo bavit, povzdychne si. Pak prozradí, že zatím je zničeno asi 30 procent úrody. Pšenice, která dozrává, jim už tak nechutná, takže ta bude snad zčásti zachráněna. Jenže k čemu nám to je. Farmáři zkrachovali dřív, než se postavili na nohy, kolchozy se rozpadly. Pěstování pšenice dnes nikoho neuživí, když ji naše skvělé moskevské vedení dováží z Kanady. Je to pro ně asi výhodnější. My totiž na nákup osiva potřebujeme víc peněz, než získáme prodejem úrody. A ta je u nás opravdu skromná, Věra Vasiljevna hodí mrtvolku na podlahu a vyšroubuje žárovku. Máme doma jen dvě, tak si ji s sebou nosím. Když praskne, je to obrovský problém. Plat jsem neviděla, už ani nepamatuju. Na naivní otázku, proč z umírající obce neodejde, vzdělaná žena odpoví: A kam? ...

Číňan, největší nepřítel kobylky

V Ruskoj Poljaně žije 7 tisíc obyvatel a 280 krav. Polí každým rokem ubývá. Kazachstán je v krizi o dva roky napřed, hodnotí situaci moudře Feďa. U nás to spěje ke stejnému konci. Sarančata to jen urychlí. Kdysi obrovský kolchozní vozový park připomíná dnes pohřebiště mamutů. Co nešlo ukrást, rezaví na prostranství za kravínem, jehož polovina se předloni zřítila. Letí na slunečnice! křičí chlapeček Míša, který prosvištěl na kole po Leninově ulici vedoucí od kravínů k bývalému kinu. Vlaje za ním bílý vak. Míša i ostatní děti se baví sběrem sarančat celé dny. Krmí jimi slepice, naučili je žrát psy a kočky. Kdosi navrhnul, aby do okresu byla pozvána skupina Číňanů, kteří považují kobylky za lahůdku. Třeba by šly na export, přemýšlí nahlas Feďa. Přečetl si, že z kobylek je možné dělat mouku. Jen Šura mu zatím brání v tom, aby nezačal experimentovat v kuchyni.

Dýmem proti hmyzu

Na rusko-kazašské hranici, 30 kilometrů od Ruské Pojlany, žije ve vesnici Aktoj její poslední obyvatel Seret. Kazach s rodinou je třetí rok bez elektrického proudu. Lidi rozkradli dráty a prodali je do sběrny barevných kovů, říká a je zjevně v šoku z nečekané návštěvy. Nevím, jestli žiju v Rusku nebo v Kazachstánu. Hranice je někde tady, ale nikdy ji nikdo nevyměřoval. Nakupovat chodím k Rusům, příbuzný mám v Kazachstánu. Sarančata přiletěla odevšad. Seret se ženou a dětmi pálí na okraji polí ohně a doufá, že dým hmyz odradí. Naštěstí mají radši plevel než pšenici. Letos bylo ale strašné sucho a asi jim došlo žrádlo, tak se vydala na sever, do Ruska, konstatuje Seret a později jeho slova potvrdí odborníci. Sarančata se v Kazachstánu prostě přemnožila. Počasí, směr větru a řada dalších důvodů, které vědci ještě neznají, dala stáda kobylek do pohybu. Dnes již okupují částečně 23 ruských oblastí. Tučné, velké kobylky s křídlama žerou míň než malé. Zato kladou do země larvy, takže v Rusku bude za rok veselo, s mírnou dávkou škodolibosti se Kazach zasměje. Každý den čeká na to, až jeho devětaosmdesátiletý otec zemře. Je skoro slepý a elektřina ho nezajímá. Až mě pochová syn tady, kde jsem se narodil, může si jít, kam chce. Syn Seret jen pokrčí rameny. Ale kam? šeptne.

Proti nepříteli s kladivem

Odborníci tvrdí, že jižní Sibiř mohou od totální zkázy v příštím roce zachránit jen velké mrazy a hluboká orba. Jenže kdo bude orat a čím a za co, není jasné. Zatím o budoucnosti nikdo příliš nepřemýšlí stejně jako nepřemýšlel vloni. Už tehdy bylo jasné, že sarančata mohou vyvolat živelní pohromu. A ne všechna se narodila v Kazachstáně. I v Rusku začalo přibývat neobdělaných polí a vymřelých vesnic. Pohádka o letectvu, které ve dne v noci rozstříkává jed nad úrodnými lány, se ukázala býti naprostou lží. Letadlo není v pohraničních okresech ani jedno. Po několikadenním hledání jsme však přece jen objevili cosi jako stroj na znečišťování životního prostředí. Byla jedna hodina po půlnoci a hlavní agronom vesničky Dobrovolskoje, ležící snad ještě v Rusku na jih od Ruské Pojlany, Viktor Petrenko, poskakoval na svém džípu ruské výroby po poli za podivným útvarem, ze kterého cosi odporně páchnoucího stříkalo na všechny strany. Petrenko poskakoval proto, že na pravém zadním kole neměl pneumatiku. Rezervu mi ukradli, postěžoval si a kýchl. To mám z toho jedu. Na sarančata moc nezabírá, ale já jsem asi alergický. Nákladní vůz, který měl zabíjet kobylky, pamatoval hodně. Na korbě měl spoustu harampádí a pod plechovým krytem řvoucí motor. Vzali jsme ho z vrtulníku, chlubí se Petrenko. Trochu předělali a teď tím rozprašujeme jed. Jenže jedno tohle zařízení je na celý okres. Stříkat se může jen v noci, jed při teplotě přes 20 stupňů na kobylky nezabírá. Rozprašovač přejel kolem nás a osvěžující sprcha nám dopadla na hlavy. Zítra uvidíte, těšil se Petrenko. Zítra jsme viděli. S velkými těžkostmi bylo nalezeno asi 100 mrtvolek, z toho 60 zjevně zemřelo pod koly vozu. Zato Petrenkovi bylo špatně a kýchal bez přestání. A při každém jeho kroku se do vzduchu vzneslo hejno jurodivých a veselých sarančat. Když je budu mlátit po hlavě kladivem, bude to účinnější, zaskřípal agronom zuby a nebylo jasné, koho přesně má na mysli.

Petra Procházková agentura Epicentrum pro LN