Pravdy a mýty českého zemědělství

Stále častěji slyšíme a čteme o tom, jak je málo obilí, mléka, masa, olejnin... Jako by někdo zemědělcům vysvětlil, že prostředkem ke kýženému růstu jejich tržeb je třeba neustále a všude zdůrazňovat, že se něčeho nedostává.

Začněme obilím: Toho se letos urodilo o milión tun více než loni. Jde o nejlepší úrodu za posledních deset let. Ministerstvo zemědělství to ostatně tvrdí také a má pravdu. A to jsme v loňském roce obiloviny vyváželi - takže není pravda, že by bylo obilí málo. Pšenice nemá skutečně v některých oblastech potravinářské parametry, ale to je v pořádku, protože alespoň nebude nedostatek krmného obilí, jako tomu bylo v předchozích letech.

Pokud se týká mléka, pak je třeba říci, že v ČR se ročně vyprodukuje zhruba o půl miliardy litrů více, než činí domácí spotřeba, a tato nadprodukce se s miliardou státní podpory ročně vyváží - takže ani v mléku nedostatek nehrozí, naopak.

Letos se u nás totiž vyrobí dokonce o něco více mléka než loni, a tolik proklamovaný růst domácí poptávky se právě letos v zásadě zastavil. Za první pololetí se spotřeba mléka a mlékárenských výrobků nezvýšila ani o procento, a všichni odborníci se shodují, že prostor pro další růst již neexistuje - ten se odehrál vloni a předloni.

V ČR jsou prý také velmi nízké stavy skotu. To je sice jedna část pravdy, ta druhá ale říká, že za se posledních deset let u nás zdvojnásobila užitkovost (počet nadojených litrů mléka), takže kdybychom se drželi na původních stavech, měli bychom nyní ještě větší přebytky mléka než v současnosti a státní podpora exportu by musela být výrazně vyšší. Pokud se týká hovězího masa, jeho spotřeba klesla oproti 23 kilogramům na osobu a rok na počátku devadesátých let na současných necelých 11 kilogramů - ani v tomto případě tedy pokles stavů skotu nedostatek nabídky nezpůsobuje.

Skot přitom země potřebuje: Avšak ke spásání porostů v podhorských oblastech, ne k produkci mléka a masa, jak se často argumentuje.

Z hlavních komodit bude letos méně zřejmě jenom brambor a jablek. Ani to však není pouze negativní informace - všichni si jistě pamatují velmi špatnou kvalitu pozdních konzumních brambor letos v květnu - zjistily to koneckonců i kontroly České zemědělské potravinářské inspekce. Takže méně tuzemských brambor bude pro spotřebitele v praxi znamenat vyšší kvalitu při dovozech této komodity ze zahraničí na jaře příštího roku.

Méně bude také vína. Jenže ČR je dovozovou zemí a importy jsou většinou levnější - a pravda, velmi často i méně kvalitní.

Pravda je ale také to, že potravinářské podniky skutečně poptávají více než kdy předtím surovinu. To je však například u mléka dáno tím, že se víc vyplatí exportovat se státní podporou než zásobit vnitřní trh. Pokud se týká obilí a olejnin, tak ty zase drží zemědělci na skladech a čekají na vyšší ceny. Čili suroviny tu fyzicky jsou a deklarovaný nedostatek je důsledkem obchodních spekulací na úkor spotřebitele.

Vytváření umělých nedostatků je přitom velmi krátkozraké. Vztah poptávky a nabídky, čili vliv zemědělců a potravinářů na konečnou cenu finálního výrobku je čím dál tím menší. Nepříliš zdůrazňovaným impulsem cenotvorby je třeba v poslední době kurs domácí měny. Její neustálé zpevňování zlevňuje možné importy a brzdí tak možný nárůst cen na vnitřním trhu.

Naprosto určujícím faktorem je ale vůle a koupěschopnost spotřebitele a vliv obchodních řetězců. Je-li totiž spotřebitel přesvědčen o potřebnosti nějaký výrobek nebo skupinu výrobků kupovat, zachová se tak i bez ohledu na nárůst ceny - samozřejmě do určitých mezí. A je-li v jeho očích nějaký výrobek degradován nebo cítí nějaké potenciální riziko, nekoupí jej. Cestou k vyšším tržbám tedy nejsou polopravdy o objemu nabídky, ale pravdy o kvalitě toho či onoho výrobku. Je to prostě o propagaci a ne o manipulaci.