Rančer, král venkova

Zanedbaná sudetská krajina mění tvář, na volně se pohybující stáda je radost pohledět. Za idylou, která výletníkovi připomíná „staré dobré časy“, stojí stovky milionů korun dotací. Od prvního ledna se zvednou o dalších 141 procent. Je to dobře?

Kdo se během právě končícího teplého podzimu ocitl poblíž našich hranic, mohl si připadat jako na skotské vysočině: rozlehlé louky, zelená tráva, huňatá stáda. Luxusně dotovaná pastva masného skotu a ovcí v režimu „eko“ se stává poměrně výnosným byznysem a společnosti řízené manažery z velkých měst už dnes nepůsobí v komunitě českých ekofarmářů jako zjevení. Nový trend potvrdilo ministerstvo zemědělství rozhodnutím zvednout od prvního ledna „rančerům“ dotace o 141 procent (!). Ke všem ostatním platbám, na které dosáhne i konvenční hospodář (zhruba 6 tisíc Kč/ha), získají navíc 2650 korun na hektar. Speciální subvence do ekozemědělství se tak od roku 2007 zvýší z 300 milionů na miliardu korun ročně (třetinu dostanou přidáno i „oráči“). Hezčí krajina, spokojená zvířata, biosteaky v regálech, to přece za podporu stojí! Anebo ne?

„Jediný rozdíl mezi normálním a ekologickým pastvinářem spočívá v tom, že ten druhý nesmí používat ostnatý drát. Proč by tedy měl dostávat o tolik víc peněz?“ zlobí se Josef Sklenář ze Sasova na Vysočině, který se svým biouherákem zvítězil v soutěži Biopotravina roku. On sám farmaří na obou druzích pozemků, péči o ornou půdu však považuje za mnohem náročnější a přínosnější: „Cílem ekodotací by měla být pestřejší nabídka biojídla. Takhle do jednoho telete napumpujeme dotace za patnáct tisíc korun a desítky tisíc kusů pak stejně zmizí někde na Balkáně.“ Podobně hovoří biosedlák Antonín Šmakal z Okrouhlice u Benešova. „Potřebujeme hlavně investice do zpracování biopotravin, třeba do certifikovaných mlékáren či jatek. Obávám se, že při chystaném nasměrování podpor půjdou stovky milionů do černé díry.“

Za příklad novodobého rančerství může posloužit firma Spojené farmy, která prostřednictvím lokálních divizí obhospodařuje 16 tisíc hektarů v severních a západních Čechách, zaměstnává dvě stovky lidí a příští rok se může těšit na více než 40 milionů „ekokorun“. „Vytváříme veřejnou hodnotu: krajinu s vysokou schopností zadržovat vodu a jako bonus nabízíme vypucovaný trávník bez bodláků,“ říká ekonom Petr Krogman, šéf velkopodniku se sídlem na pražské Hanspaulce. Mezi dalšími důvody pro navýšení kompenzací uvádí sníženou produktivitu dobytka; ekorančeři mají stanovenu menší „dobytčí jednotku“ na hektar, navíc zvířata nemohou krmit stejně efektivně jako v běžných kravínech. „Pomluvy na naši adresu šíří orná lobby,“ říká Krogman, kterého odpůrci naopak považují za jednu z vůdčích osobností „travařské“ lobby.

Češi se mohou chlubit, že ekologicky obhospodařovaná půda tvoří 6 procent zemědělské plochy (nejvíce z východních evropských zemí; třeba Polsko má 0,5 procenta). Zájemci o české biopotraviny však nemají důvod k jásotu. Subvence slouží zejména k údržbě krajiny (vesměs v majetku Pozemkového fondu), nikoli k rozšíření nabídky biojídla: přes 90 procent ekopozemků tvoří „travní porosty“. Skutečnými rekordmany jsme tudíž ve štědrosti, kterou dopřáváme právě travařům (evropsky unikátní zůstal i náš zastaralý způsob rozdělování státních peněz „na plochu“). Zájem o biomaso, které je o 40 procent dražší než obyčejné, zůstává přitom mezi Čechy bídný. Nezanedbatelná část biohovězího či biojehněčího končí za hranicemi, častý je vývoz živých biotelat.

O sýry, vejce, drůbež, ovoce, zeleninu a další české biovýrobky je přitom trvalá nouze, většina sortimentu se musí dovážet. Ve srovnání s tolika stovkami milionů korun, které každý rok putují do českého zemědělství, je to špatná zpráva.