SEMENÁŘSTVÍ V ČR Z POHLEDU INTEGRACE DO EU

Seed science in Czech Republic from integration to EU point of view

Ing. Milan Pavlíček

Českomoravská šlechtitelská a semenářská asociace

Abstract

We can make a comparison of the seed industry situation in the Czech Republic and EU in technology, legislation and economy points of view. As far as the technology is concerned, the Czech plant breeding is fully comparable with the European one instead of the biotechnology, which is developed just by the most powerful world seed companies. The seed technology is also on a very good level. In the legislation point of view there are some gaps which are expected to be solved by amendments of the present seed legislation. The economy is probably the most serious problem due to the present situation in agriculture as a whole. It will take some time to reach the level of EU members. Nevertheless, the Czech seed industry is able to be an important part of the European one due to its technology and know-how level.

breeding, seed production, seed legislation, seed technology, EU

Srovnání situace v ČR a v EU je možné provést v několika rovinách:

1. technologická úroveň oboru,

1. legislativa,

2. ekonomická úroveň oboru.

Protože ne vždy máme k dispozici úplné a aktuální údaje o Evropské unii, dovolili jsme si v tomto příspěvku využít informace z podkladů organizací FIS, ASSINSEL a z oblasti legislativy i informací obsažených v článku pana Ing. Branžovského, otištěného v magazínu “Venkov” v polovině loňského roku.

1.Technologická úroven oboru

Pokud jde o šlechtění jako takové, jeho úroveň je patrná zejména z úrovně jeho výsledků - tedy z úrovně odrůd. V tomto ohledu je naše šlechtění zatím na poměrně dobré úrovni, protože domácí odrůdy se zatím dokáží u velké části hlavních zemědělských plodin na trhu uplatnit i přes poměrně silnou zahraniční konkurenci. Technologická úroveň domácího šlechtění je u klasických šlechtitelských postupů rovněž vysoká úměrně ke zdrojům, které má k dispozici. Kde se zatím naše šlechtění nemůže srovnávat, to je oblast biotechnologií, která je nákladově velmi náročná a nejen v Evropě, ale v celém světě, se jí věnují pouze ty nejsilnější firmy nebo firemní uskupení. V oblasti biotechnologií jsou i v ČR propracovány některé metody (např. tvorba dihaploidů, genetické markerovací metody RFLP, AFLP), jež jsou využívány na úrovni výzkumu. Jejich využití ve šlechtění je postupně možné. Nejpřijatelnější se jeví využít služby některých výzkumných pracovišť. Problém je placení těchto služeb při nedostatku finančních prostředků v důsledku snižujících se příjmů z licencí.

Semenářská výroba má dobrý základ v technologickém vybavení, celá řada našich semenářských provozů je vybavena moderními linkami včetně mořiček a je nutno poznamenat, že v zemích EU zdaleka ne všechny semenářské provozy dosahují takové úrovně vybavení, jakou je možné vidět u nás.

2. Legislativa

Legislativa je složitý a v mnohých ohledech i citlivý problém. Naše legislativa se evropské legislativě postupně přizpůsobuje, zatím však existují jisté rozdíly v pojetí uplatnění evropské legislativy u státního a soukromého sektoru. Objektivní skutečnosti (zejména ekonomické) však naznačují, že pojetí soukromého sektoru bude pravděpodobně reálnější.

Obchod s osivy je v Evropské unii regulován řadou předpisů. U nás zatím existují dva zákony - zákon 92/1996 Sb. o odrůdách, osivu a sadbě zemědělských plodin a zákon 132/1989 Sb. o ochraně práv k odrůdám rostlin a plemenům zvířat. V EU je oproti našimi zákony vymezeným oblastem navíc zahrnuta tržní regulace, tedy jistá finanční výpomoc výrobcům osiva. V podstatě jsou tedy čtyři oblasti, kterých se legislativa Evropské unie v sektoru osiv týká - registrace odrůd, právní ochrana odrůd, normativní podmínky pro uvádění osiva na trh a regulace společného trhu.

Postupy v legislativě EU jsou mnohdy odlišné od postupů zavedených v České republice. Hlavním principem EU je zvýrazňování veřejné kontroly a naše legislativa by měla tyto principy akceptovat nejen pro sladění se systémem EU, ale zejména proto, že patří k základním demokratickým principům, nezbytným pro budování důvěry v tržním hospodářství.

2.1. Registrace odrůd

V EU je registrace odrůd podřízena Směrnici Rady č. 457 z r. 1970 o společném katalogu odrůd zemědělských druhů rostlin (Směrnice EU jsou právním dokumentem, který musí být zapracován členskými státy do jejich vlastní legislativy na rozdíl od nařízení, která platí ve všech členských státech přímo). Směrnice neuvádí jednotlivé druhy rostlin, uvádí pouze skupiny plodin (řepa, pícniny, obilniny, brambory, olejniny a přadné rostliny). Druhy jsou pak uvedeny v jednotlivých plodinových směrnicích. Společným katalogem je pak souhrn národních katalogů odrůd, které jednotlivé státy na základě společných pravidel registrují. V jednom státě může být jeden nebo více úředních katalogů, sestavených státními nebo pověřenými institucemi.

Doba registrace je v EU shodná s naší současnou legislativou, v připravované novele zákona 92 se však z ryze praktických důvodů uvažuje o prodloužení doby registrace u odrůd dřevin na 15 let.

Členské státy jsou povinny zajistit, aby se k odrůdám domácím přistupovalo stejně jako odrůdám z jiných členských států a aby byl publikován katalog registrovaných odrůd včetně udržovatelů. Nejdůležitější údaje o odrůdách jsou sdělovány ostatním členským státům a Komisi EU. Na žádost sdělí pověřená instituce členského státu zvláštní vlastnosti, které jsou důležité např. pro odlišení odrůdy. Tyto informace musí být chráněny jako důvěrné.

V ČR probíhala zcela nedávno diskuse o zveřejňování výsledků z registrace odrůd. Bylo to dáno zejména skutečností, že režim celého zákona č. 92/1996 Sb. je podřízen správnímu řádu. V EU jsou pravidla pro zacházení s údaji zmíněna přímo ve směrnici, kde je stanoveno, že v případě odmítnutí registrace jsou výsledky zkoušek dány k dispozici pouze osobám, kterých se to týká. Naopak při registraci jsou členské státy povinny nejdůležitější charakteristiky, významné pro používání odrůdy sdělit ostatním členským státům a Komisi EU. U některých významných plodin (např. obilovin) se u nás dosud nepodařilo zavést systém jejich dalšího ověřovacího zkoušení po registraci (pro tzv. seznam doporučených odrůd). Kompromisně se zkouší vybrané odrůdy obilovin zároveň s pokročilými novošlechtěními v registračních zkouškách v tzv. ověřování registrovaných odrůd - ORO - výsledky do praxe zpravidla přicházejí se zpožděním. Při vstupu do EU, kdy bude možno obchodovat s EU odrůdami je reálné nebezpečí, že zemědělci by v případě absence ověřovacího systému dostávali odrůdy bez dostatečných informací a často i nevhodné pro naše pěstitelské podmínky. Ve státech EU je tato problematika řešena zkouškami EU odrůd v jednotlivých zemích, zpravidla dvouletými (např. v Německu EG - Sortenversuche) navazujícími na ověřování jejich vlastních odrůd po registraci pro doporučení pro různé pěstitelské podmínky (LSV - Landesversuche).

Toto je jistý rozdíl mezí legislativou EU a naší. Připravovaná novela zákona 92 by tento problém měla částečně řešit.

2.2. Právní ochrana odrůd

Společný trh s rozmnožovacím materiálem si vynutil i společnou právní ochranu odrůd. V roce 1994 proto bylo přijato Nařízení Rady č. 2100 o ochraně práv k odrůdám rostlin ve Společenství. Odrůdy představují specifický problém v oblasti průmyslového vlastnictví, jehož režim nebyl v EU harmonizován, proto bylo nutné jej řešit zvláštním nařízením.

Ochrana práv k odrůdám rostlin má jednotné působení na území EU, aniž by se dotýkala práv členských zemí udělovat ochranu na svém teritoriu vlastní legislativou.

Předmětem ochrany jsou odrůdy všech botanických rodů a druhů včetně hybridů. Pro účely zákona je definována odrůda z hlediska botanického třídění, odlišnosti a možnosti množení. Ve srovnání s tímto nařízením obsahuje náš současný zákon 132/1989 Sb. mnoho odlišností v definicích základních pojmů. Za všechny jmenujme alespoň termín “rostlinné seskupení”, které může být tvořeno celými rostlinami nebo také jen jejich částmi, což zohledňuje současný posun v biotechnologiích množení rostlin. Za zmínku stojí také to, že v definicích je do ochrany zahrnut veškerý sklizený materiál i složky odrůdy, takže ochrana odrůd zamezila zatím všem známým únikům materiálu ve smyslu jeho zneužití, tj. použití odrůdy bez vědomí a souhlasu majitele práv k dané odrůdě, pro množení, přípravu k množení, nabídku k prodeji, prodej, vývoz, dovoz a skladování. Rozdíl, i když ne tak podstatný, je i v délce ochrany (podle zákona 132 na 20 let, podle nařízení EU 25 let).

Ochrana se vztahuje i na tzv. odvozené odrůdy (esentially derived varieties - EDV), pokud ochrana byla udělena původní odrůdě rovněž odvozené. Tuto úpravu náš zákon zatím nezná a zejména u domácích odrůd některých druhů citelně chybí (zejména zahradní plodiny, ale dále např. i pícniny).

Velkým problémem ochrany práv k odrůdám je použití tzv. farmářských osiv. V EU mohou rolníci používat vlastní osiva chráněných odrůd u vymezených druhů:

· pícnin - cizrna, fazol, hrách, jetel alexandrijský, jetel perský, lupina žlutá, vojtěška, vikev setá (a v případě Portugalska i jílek mnohokvětý),

· obilovin - ječmen, lesknice kanárská, oves, pšenice vč. pšenice tvrdé, špalda, rýže, triticale, žito

· brambor, olejnin a přadných rostlin - len, řepka, řepice,

za předpokladu, že zaplatí majiteli odrůdy přiměřenou odměnu, která však bude nižší než normální licenční poplatek za osivo stejné odrůdy. Od uvedeného poplatku jsou osvobozeni rolníci, jejichž výměra nepřekračuje výměru potřebnou pro produkci ekvivalentu 92 t obilovin (podle Nařízení Rady č. 1765/92).

Sledování rozsahu používání farmářských osiv je velmi náročné, není však povinností členských států, ale jde výlučně o záležitost majitelů odrůd. Potřebné informace musí získávat od rolníků nebo zpracovatelských firem. Úřední informace jsou jim k dispozici pouze v případě, že byly získány pro jiné účely, než je sledování farmářských osiv. Výše farmářských licencí je výrazně nižší, než výše běžných licencí, a je dána obvykle dohodou mezi svazem šlechtitelů a svazem pěstitelů. Národními úpravami také může být stanoveno, na jaké odrůdy se povinnost farmářských licencí vztahuje (domácí, pocházející z EU, všechny, atd.). Ve většině zemí EU je výběr farmářských licencí již realizován, výjimku tvoří např. Rakousko.

Do působnosti nařízení nejsou zahrnuty odrůdy hybridní nebo syntetické, u nichž by použití vlastního osiva vedlo k poškození farmářů (kukuřice, cukrovka).

Farmářská osiva, resp. licence z nich plynoucí, u nás dosud nejsou řešena, ačkoliv uplatnění tohoto principu by zcela jistě znamenalo výrazné zlepšení ekonomické úrovně domácích šlechtitelských firem. Na druhou stranu je nutné vědět, že uplatňování tohoto principu je možné jen za předpokladu dokonalých statistických údajů, které u nás zatím nejsou k dispozici, a za předpokladu jisté další motivace pěstitelů (aby se jim vyplatilo přiznat plochy a produkci). V EU jsou s přiznáváním těchto údajů spojeny různé formy podpor, takže pěstitel má zájem na tom, aby tyto údaje dával k dispozici. Navíc ve většině zemí EU jsou dostatečně etablovány nejenom šlechtitelské svazy, ale i svazy pěstitelů, takže možnost dohody není jen teoretická.

Nařízení Komise č. 1239 z r. 1995 stanoví podrobnosti pro administrativní postup při jednání s Odrůdovým úřadem Společenství a č. 1768 rovněž z r. 1995 pravidla pro užívání “farmářských osiv”. Toto nařízení je významné jako podklad pro novelu české legislativy Specifikuje totiž mimo jiné pravidla pro stanovení úrovně remunerací, povinnosti jejich úhrady, poskytování informací ze strany farmáře, zpracovatelé majitele i úředních míst, ochrany osobních údajů a zejména sledování podkladů pro tuto oblast.

Náš zákon 132/1989 Sb. by měl být v nejbližším období nahrazen zákonem novým, na kterém již tři roky pracuje pracovní skupina MZe za účasti dalších subjektů včetně AK a ČMŠSA. Diskuse nad tímto zákonem jsou však natolik složité, že lze jen těžko odhadnout, kdy skutečně spatří světlo světa. Navíc je třeba zdůraznit, že i přes zohlednění všech nových principů (odvozené odrůdy, farmářská osiva) nebude zákon samospasitelný a k jeho plné funkčnosti bude nutné zajistit správné fungování státního sektoru z hlediska statistických údajů a dalším základním předpokladem budou dobře fungující svazy pěstitelů.

2.3. Podmínky pro uvádění osiva na trh

V ČR jsou veškeré takové podmínky součástí vyhlášky MZe č. 191/96Sb. a to pro všechny druhy a skupiny pěstovaných plodin, v EU jsou pro jednotlivé skupiny plodin samostatné směrnice Rady ES. Jsou rozděleny podle skupin plodin a jejich způsobu rozmnožování: obiloviny (Směrnice 66/402), olejniny a přadné rostliny (Směrnice Rady 69/208), pícniny (Směrnice Rady 66/401), řepa (Směrnice 66/400), sadba brambor (Směrnice 66/403), réva vinná (Směrnice Rady 68/193), zelenina (Směrnice č. 70/458), zelenina (Směrnice 92/33), ovocné plodiny (Směrnice 92/34), okrasné rostliny a jejich rozmnožovací materiál (Směrnice 91/682).

Prakticky všechny tyto směrnice jsou zapracovány do zák. č. 92/96 Sb. o odrůdách, osivu a sadbě pěstovaných rostlin a návazných vyhlášek, ačkoliv české podmínky jsou spíše přísnější je tendence k jejich přibližování podmínkám EU (např. v případě certifikovaného osiva 2. generace v ČR platí stejné hodnoty jako pro 1. generaci, EU má požadavky nižší, požadovaná hodnota klíčivosti je v EU 85 %, v ČR 88 %).

V podmínkách pro uvádění množitelského materiálu na trh existují i některé plodinové odlišnosti. Ve Společném katalogu není uveden chmel, podobně nejsou součástí Společného katalogu réva vinná. ovocné plodiny a zelenina, které mají pouze své plodinové směrnice, stanovující podmínky pro uvádění na trh i když v ČR jsou zahrnuty do zákona č. 92/96 Sb. a jsou převážně kompatibilní s legislativou EU.

Z praktického pohledu existuje v EU jev u nás v období platnosti zákona 92 dosud nevyužívaný - pověřování osob dílčími úkony v procesu certifikace. V Evropě i v okolním světě probíhaly a probíhají tzv. experimenty, jejichž obsahem je ověřování úrovně práce neúředních míst (zejména laboratoří) s cílem vyjasnit, do jaké míry mohou být některé činnosti zcela vyjmuty z působnosti státních orgánů. Experimenty probíhají na úrovni EU, na úrovni OECD i na úrovni ISTA. Podle informací, poskytnutých na posledním semenářském kongresu v Monte Carlo, nejsou zatím zjišťovány podstatné rozdíly mezi úředními a soukromými pracovišti. Experiment je proto rozšiřován i na oblast vzorkování a polních přehlídek.

Např. v Nizozemí je uplatňováno takové pověřování v poměrně široké míře již v praxi, což přináší nejenom časovou, ale i ekonomickou úsporu. Kromě toho je známo, že vydávání osiva nemusí být v mnohých zemích nutně až následným krokem po vydání úředního certifikátu. Ten samozřejmě musí existovat, nicméně může být vystaven až následně. Takové řešení má význam zejména u ozimů.

2.4. Regulace společného trhu

Regulační legislativa EU je zakotvena v Nařízení Rady č. 2358 z r. 1971. Toto nařízení vzniklo v důsledku potřeby zajistit spravedlivé příjmy pro příslušné zemědělské prvovýrobce, zabývající se výrobou osiv při zachování konkurenceschopných cen s cenami světovými. Takovouto situaci lze jen těžko řešit jinak, než finanční pomocí těmto zemědělcům. Nařízení stanoví, kterých druhů se pomoc týká. Většinou to jsou ty, u kterých je výroba osiva problematická. Z plodin našich klimatických podmínek to jsou pšenice špalda, len, konopí, u pícnin některé trávy, dále hrách, vikve, bob, vojtěška, některé jetele (červený, bílý, inkarnát, hybridní, alexandrijský) a vičenec. Výše pomoci je vždy stanovena pro dvouleté období a podléhá přesně stanoveným podmínkám, jejichž základem je certifikace osiva určenou institucí. To znamená, že pomoc se poskytuje na osivo základní a certifikované vyjmenovaných druhů.

V současně době tato pomoc není zanedbatelná. Poskytuje se na každých 100 kg vyrobeného a uznaného osiva a začíná na 14,37 ECU u špaldy, 21,13 ECU u jílku mnohokvětého a nejvyšší je u bojínku - 83,56 ECU. Udělení pomoci podléhá následné kontrole členského státu, auditu pro Komisi a neoprávněně přiznané prostředky se vracejí. Za tímto účelem je vyžadováno podrobné hlášení členských zemí Komisi jednak o prognóze situace, jednak o skutečně dosažených hodnotách.

Z uvedeného vyplývá nutnost registrace smluv na množení vyjmenovaných plodin včetně partnerů ze třetích zemí. S těmito údaji je však zacházeno důvěrně a pouze pro účely tohoto nařízení.

Ve zmíněném nařízení jde také o stabilizaci trhu proti narušení vinou dovozu nebo vývozu. Nařízení v obecné rovině u všech druhů umožňuje zavedení přísného režimu importních licencí včetně skládání depozit, praktická realizace je samozřejmě omezena pouze na druhy, u kterých může být trh ovlivněn nebo bude ohrožen.

Sektoru osiv se z hlediska legislativy také dotýká problematika geneticky modifikovaných organismů (GMO). Toto velmi citlivé a celosvětově diskutované téma je podřízeno několika nařízením. Základní jsou Nařízení Rady č. 219/90 a č.220/90, která uvádějí základní režim v této oblasti, podmínky testování i uvádění na trh. Z celé této problematiky je v zák. č.92/96 Sb. uvedeno pouze podmínění pro zkoušení a registraci GMO odrůd souhlasem Ministerstva životního prostředí. V současné době se ale připravuje zákon o GMO, který by měl respektovat legislativu EU. Jeho tvorba, podobně jako tvorba dalších odborných zákonů, je však provázena řadou více či méně oprávněných diskusí a jeho dokončení je proto otázkou spíše delšího času.

3.Ekonomická úroven

Všichni, kdo se pohybují kolem zemědělství, asi vědí, jaká je současná situace v jeho ekonomice. Současná negativní situace zemědělců se bude čím dál tím více projevovat i v sektoru šlechtění a semenářství. Snižování odbytu uznaného osiva ve prospěch používání osiv, resp. osivového materiálu, vlastní provenience se již dnes negativně odráží v ekonomice semenářských firem a díky nižšímu objemu licencí i u šlechtitelských firem. K tomu přistupuje již zmíněná absence farmářských licencí.

Evropský farmář obdrží od své vlády i v rámci uplatňování principů společné zemědělské politiky EU mnohé podpory a kompenzace, které mu umožňují celkem bez větších problémů hospodařit.

Do principů společné zemědělské politiky patří:

a. zvýšení produktivity v zemědělství podporou technického vývoje a zajištěním racionálního rozvoje zemědělské výroby a optimálního využití produkčních faktorů, zvláště práce,

a. zajištění spravedlivého standardu života zemědělské komunity, zvláště zvýšením individuálních příjmů osob zainteresovaných v zemědělství,

b. stabilizace trhu,

c. zajištění dosažitelnosti při pokrývání potřeb,

d. zajištění takových podmínek, aby se dodávky dostaly ke konzumentům na rozumné cenové úrovni.

Pokud jde o tuto oblast, zde před námi bude stát složitý problém, který bude zřejmě ještě dlouho narážet na nedostatek prostředků. S tím se ostatně setkáváme již dnes u současných podpůrných programů.

Domácí sektor šlechtění a semenářství má dnes možnost čerpat dotace na šlechtění, na testování imunoenzymatickými metodami a na zkoušení odrůd v zahraničí. Předpokládá se, že v letošním roce by po schválení státního rozpočtu mělo být na tuto oblast věnováno 180 mil. Kč., což je naštěstí více než v předchozích třech letech, na druhou stranu je to asi o 70 milionů méně, než činily reálné požadavky na tento titul v předchozích dvou letech. Pro zachování domácího šlechtění bude bezpodmínečně nutné tento titul po přechodnou dobu udržet a ukončit jej nejdříve naším vstupem do Evropské unie, kdy se již náš šlechtitel nebude muset pravděpodobně obávat zvýšení šlechtitelské licence na úroveň, zajišťující ekonomickou soběstačnost.

V důsledku kriticky se snižující obměny uznaného rozmnožovacího materiálu se všemi souvisejícími negativními dopady (o tom bude řeč v dalších příspěvcích) se stále častěji hovoří o dotaci nákupu uznaného rozmnožovacího materiálu. Aby taková podpora měla význam, aby se pěstiteli vyplatilo postoupit celý administrativní proces, týkající se žádosti, musel by tento dotační titul být krytý zhruba 500 mil. Kč. V tom případě by pěstitel dostával cca 20 % z ceny rozmnožovacího materiálu. Takovou sumu prostředků však zatím není možné ze státních zdrojů zajistit, proto lze očekávat, že obměna osiva se rozhodně nebude zlepšovat, spíše naopak.

Domácí šlechtitelské a semenářské firmy sice i dnes pronikají na zahraniční trhy, vstupem ČR do EU by se jim však měly otevřít lepší možnosti k obchodování jednak díky volnému pohybu zboží a jednak díky užším kontaktům v rámci evropské semenářské asociace COSEMCO, která sice již dnes částečně umožňuje firmám z kandidátských zemí účastnit se jejích akcí, nicméně některá jednání nám pochopitelně dosud nejsou vůbec otevřena.

Semenářství ČR z pohledu integrace do EU rozhodně není díky svému technickému potenciálu bez šancí. Pochopitelně záleží na tom, jak se v příštích letech do doby našeho vstupu do EU bude vyvíjet ekonomická úroveň domácího zemědělství, to znamená, zda bude vůbec umožněno přežít těm, kteří mají co nabídnout. Není pochyb o tom, že mnohé firmy budou muset svou činnost ukončit, případně se stát součástí firem jiných, větších. Z našeho pohledu je však podstatné, aby zůstala zachována suma původních domácích znalostí a dovedností, které se mohou v normálních ekonomických podmínkách dále rozvíjet a doplňovat a stát se tak významnou součástí semenářství evropského.