Zelená cesta do pekel

Metro (Agroweb) 30.8.1999

Zelená cesta do pekel

Rok se s rokem sešel a pri slavnostním zahájení mezinárodního agrosalonu Zeme živitelka slíbil zemedelcum premiér Miloš Zeman, stejne jako loni, takzvanou zelenou naftu. Vláda tak podle nej hodlá ceskému zemedelství pomoci - ve skutecnosti je všem zelená nafta tak, jak je v CR konstruována, další minelou, která zemedelce spíše potopí.

Úlevou, která má prvovýrobcum pomoci, je padesátiprocentní vratka spotrební dane z nafty spotrebovávané v zemedelství a lesnictví, kterou by dostávali zemedelci zpet - tak by ceské zemedelství získalo zdroje ve výši zhruba jedné miliardy korun. Presne receno, o tuto cástku by byly chudší príjmy státního rozpoctu. Argumentací pro je obvykle skutecnost, že zlevnenou naftu mají zemedelci témer po celé Evrope, takže jejím zavedením by se domácí zemedelci priblížili podnikatelským podmínkám svých sousedu. Dalším argumentem je, že zemedelci nejezdí obvykle po silnicích, takže by se nemuseli podílet na tvorbe zdroju k jejich údržbe a stavbe. Obojí je pravda - jenže, jak již je v ceských krajích zvykem, zdaleka ne celá. Z pohledu možných dotací do pohonných hmot pro zemedelství totiž existuje daleko efektivnejší nástroj, který by skutecne pomohl - bionafta.

Mezi obema typy pomoci je pritom naprosto zásadní rozdíl - ve všem. Tím nejduležitejším je ale to, že zatímco zelená (zlevnená) nafta pusobí predevším jako podpora zemedelské produkce, a tedy iniciacne pro následné problémy s jejím odbytem, je bionafta jedním z programu využívání alternativních zdroju energie a je v souladu se svetovými trendy využití zemedelského podnikání k nepotravinárským úcelum. Jinými slovy - zatímco bionafta zachovává pracovní místa, a tedy oprávnenost další existence pro zemedelce neprodukující potraviny, zelená nafta používaná k produkcním potravinárským úcelum povede k redukci "nadbytecných" zemedelcu.

Zelená nafta vytvárí samozrejme prostor pro spekulace všeho druhu. Vzhledem k modelu typu: Cím více nafty spotrebuji, tím dostanu více penez (vyšší vratku), se bud s naftou nebude šetrit, nebo se bude s prebytkem nevyužité zlevnené nafty všelijak obchodovat. Nic na tom nezmení skutecnost, že prídel nafty jednotlivým zemedelcum bude urcen na základe normativu podle typu jejich podnikatelského prostredí - zemedelci dobre vedí, že každá lokalita je díky kombinaci témer nekonecného množství prírodních vlivu jedinecná a nelze ji plnohodnotne popsat úrednickým glejtem. Podpora produkce bionafty je oproti tomu velmi pruhledná - jde v zásade o pevne stanovenou sazbu dotace na litr vyprodukovaného cistého metylesteru (MERO) pro zpracovatele príslušné suroviny - obvykle repky. Pri celkové domácí kapacite v objemu zhruba 60. 000 tun MERO a potrebe približne trí- až ctyrkorunové dotace by cinily nároky na státní rozpocet kolem ctvrt miliardy - to je ctyrikrát méne, než by stálo zavedení zelené nafty. Další skutecností je, že do podpory zpracovatelských kapacit pro bionaftu již stát investoval v minulých letech témer miliardu korun - cili by bylo úcelné, aby se tato investice vrátila.

Pokud ovšem stát zemedelcum "pomuže" zelenou naftou, je zminovaná investice k nicemu. Bude-li mít totiž zemedelec levnejší zelenou naftu, bude bionafta cenove nekonkurenceschopná a nebude duvodu ji vyrábet. I nyní je vuci standardní nafte bionafta dražší - cenové vyrovnání by však zajistila uvedená nekolikakorunová dotace na litr metylesteru. To vše jsou ale v zásade detaily - klícové je to, že výroba bionafty skýtá zemedelcum možnost odbytu a úhrady jejich produkce, a tedy jejich další existenci, a tedy zamestnanost na venkove - mimochodem práve v oblastech, kde je zamestnanost nejvetším problémem - v podhorských a príhranicních oblastech. Zelená nafta naopak pomuže jednak nadprodukci, jednak pouze cásti zemedelských podnikatelu - tem, kterí jí masivne používají -, a nastolí další sociální problémy. Je tragické, že vláda temto jednoduchým sociálním aspektum po roce své vlády nerozumí.