Pekaři: Jak dlouho se to dá ještě vydržet?

Upřesněné informace o nadměrné úrodě v letošním roce s blížícím se předvánočním obdobím roztáčejí v obchodních řetězcích opět pád cen některých „strategických“ výrobků. Bohužel mezi ně patří i rohlíky, housky a chléb. V obchodě umně skryté až někde vzadu, to aby každý, kdo přišel ušetřit několik málo korun za jejich nákup mohl podlehnout co nejvíce lákadlům v podobě trvale nízkých cen, speciálních nabídek a kdovíjakých ještě slevových akcí. Přestává ale pomalu legrace, neboť z ojedinělých, místně i časově omezených akcí, proti nimž není obrany, se stává postupně litý boj o zákazníka a prodejní cena končí trvale hluboko pod tou, za niž obchodník nakoupil a v řadě případů sotva na úrovni materiálových nákladů, které výrobce musel na výrobek vynaložit. Spotřebitel jásá, ale ví vůbec nad čím? Je si tolik jistý, že si právě nyní pár vybraných výrobků s výraznou slevou nepředplatil již dávno dopředu a v takové míře, že i kdyby se cpal sebevíce, tak ztrátu nikdy nevyrovná? Anebo obdrženou slevu neplatí ještě ve větší míře v jiném výrobku, který si spokojeně přibalil? Co asi spotřebitel určitě neví, že si na výrobek, zlevněný pod kupní cenu, vlastně připlácí už v okamžiku, kdy si stát od něho vybere daň z příjmu. V okamžiku prodeje za nižší než nákupní cenu totiž prodejce namísto odvodu daně z přidané hodnoty do státní pokladny naopak z této pokladny ještě čerpá, a to dokonce ještě dříve, než zaplatí dodavateli za odebrané a v řadě případů v ten den prodané zboží, neboť je zvyklý platit ne dříve než za 45 dnů.

Nastává vlastně zcela nepochopitelná situace. Na jedné straně všichni, včetně spotřebitelů, vědí, že náklady na pohonné hmoty, energie, palivo, vodné i stočné, cukr, tuky, marmelády a další suroviny neustále stoupají a naproti tomu ceny v obchodních řetězcích klesají. Jediný argument používaný na straně obchodníků je pouze nadměrná úroda obilí. V množství je to sice pravda, ale pro pekařský výrobek je také potřebná jeho určitá kvalita a vlastnosti, a ty právě letošní sklizni pořádně chybějí. To má za následek, že cena mouky nespadla výrazně dolů, neboť ani cena potravinářského obilí výrazně nepoklesla. A dá se spíše očekávat, že tak jak bude postupovat intervenční nákup obilí, tak bude cena potravinářského obilí spíše stoupat než klesat. V žádném případě pokles ceny mouk nemůže vyrovnat nárůst ostatních nákladů. A obchodník sám ještě přijde s tlakem na „finanční podporu marketingových cílů“. Tedy žádné důvody pro pokles ceny od výrobce.

Dlouhodobě je známo, že mzdy v pekařském oboru jsou nejnižší z celého potravinářského odvětví a to je i hluboko pod celostátním průměrem. Podstatně vyšší počet zaměstnanců než je celostátní průměr pobírá minimální mzdu. S jejím navýšením, připravovaným na příští rok, se ale svezou i ostatní zaměstnanci, protože bezdůvodně nelze přidat pouze jedné skupině. A miliony do státní kasy se jen pohrnou, aby skončily bůhví v které díře. Jak má ale zpracovatel navýšení nákladů promítnout do odbytových cen, když obchodní řetězce vytvářejí jednotnou bojovou linii proti jakémukoliv navýšení ceny? Proto se bráníme navyšování minimální mzdy. Stát si totiž vůbec nepomůže. Nastane jen propouštění zaměstnanců právě z nejnižší výdělkové skupiny a ti se ocitnou na pracovním úřadě a na jiných druzích podpor. Za předpokladu, že by ministr práce a sociálních věcí uměl odstartovat mechanismus povinného promítnutí navýšených nákladů do odbytové ceny a respektování tohoto navýšení obchodníky, pak jasně říkáme, že minimální mzda v našem oboru by se měla zvýšit třeba i na 10 000 Kč. Jestliže někdo chce a má pravomoc říci A, pak by se také měl postarat o ono pověstné B.

Zatím to od naší vlády ale vůbec nepociťujeme a klamným informacím podlehl už i ministr zemědělství Palas. Donedávna ještě alespoň odrážel požadavky na snižování cen potravin odkazem na průběžný celoroční nárůst vstupů, ale v neděli po volbách už i on se postavil do jednoho šiku proti zpracovatelům. Když se však na věc podíváme hlouběji, tak zjistíme, že se vlastně jen vrátil na původní pozice z předvstupního období do EU. Vždyť ministerstvo zemědělství nedokázalo pro zpracovatele rostlinných produktů vyjednat vůbec žádné podpory od resortu a striktně odřízlo všechny pracně vydobyté drobečky v podobě dotací, které při zájmu a vynaložení trochu úsilí mohly ještě po dobu 3 let po vstupu do EU pokračovat z tuzemských zdrojů. Jednodušší je ale nedělat si starosti a schovat se za předpisy EU. Když jde ale o aplikaci předpisů z dílny EU, pak umí ministerstvo většinou ještě něco přidat navíc, jen aby náš výrobce neměl v boji se zahraniční konkurencí lepší pozici.

Proč ale takový nářek? Protože vidíme, že namísto cenové stability a zabezpečení potřebného rozvoje pro ustání konkurence otevřeného trhu nastává snaha o rozbití trhu. Copak si někdo může vážit výrobku, který bez nadsázky považuje za bezcenné krmivo? Copak někdo může mít zájem pracovat o nocích, o sobotách, nedělích a státních svátcích za takovou mzdu? Copak bude mít někdo zájem se učit nebo vzdělávat v oboru, který pomalu ztrácí perspektivu dobrého výdělku? Komu chtějí zemědělci v budoucnosti prodávat lepší část toho, co dokáží na svých polích vypěstovat? Kde budou hledat odbyt podniky českého potravinářského strojírenství? Ano, to všechno souvisí a je pevně spjato s dalším vývojem nejen pekárenského oboru, ale se zachováním celého zpracovatelského odvětví.

Volá se po nutnosti reforem hospodářství. Jsou jistě nezbytné, ale jsem skeptický. Při známém českém způsobu výkladu práva je jasné, že reformu v našich podmínkách nemůže vymyslet a zrealizovat ani ten největší genius. Nestálo by spíše za to začít si cenit jeden druhého a podle toho se navzájem chovat? Je asi utopistické se domnívat, že někdo má vůbec chuť se do této problematiky pouštět. A přitom by jen pomohlo nerozlišovat nekalou soutěž od porušování hospodářské soutěže. Je pravda, že by se muselo z jednoho zákona odstranit ujednání o dominantním postavení a jednomu úřadu by přibylo hodně práce. Výsledky by ale určitě překvapily řadu odborníků. A spotřebitel by měl přitom jistotu, že nenakupuje sice výrobek za nejnižší možnou cenu, ale za jeho odpovídající skutečnou věcnou i celospolečenskou hodnotu.

Ing. Stanislav Musil (autor je generálním sekretářem Podnikatelského svazu pekařů a cukrářů v ČR), Praha, dne 10. listopadu 2004