Pivní trh se nenechá znásilnit penězi

Držitel titulu Pivovarská osobnost století Stanislav Bernard v rozhovoru pro HN

Praha, 8. 12. 2000

Cítíte se „pivovarská osobnost“ století? V Parlamentu se vám podařilo prosadit menší daňovou zátěž malých pivovarů. Vnímáte to jako svou historickou zásluhu?

V oboru působím devět let. Je to velmi krátká doba, abych to takto vnímal. Nehodnotím to, nechávám to na ostatních, protože zcela jistě je v oboru spousta odborníků, kteří se o samotnou kvalitu a pokrok ve vaření piva zasloužili nesrovnatelně více než já. Ale co se podařilo mně a svazu je to, že je zde šance pro zachování malých pivovarů a chuťové pestrosti.

Jak vnímáte postavení malých pivovarů ve srovnání s průmyslovými giganty?

V posledních dvou letech se jejich pozice zlepšuje. Osobně si to vysvětluji především tím, že před řádově šesti sedmi lety začala masívní kampaň velkých pivovarů na získání restaurací za pomoci výrazných finančních investic, které dostával každý hospodský. Samozřejmě to nebylo zadarmo. Musely se podepsat vázané smlouvy.

Šlo o nenávratné půjčky na 10 a více let, v nichž se hostinští zavazovali točit výhradně pivo věřitele…

Byl to jednorázový zisk pro hospodského. Dělali to téměř všichni. Každý dostal několik desítek až stovek tisíc, podle výtoče, a začal čepovat některé pivo z velkého pivovaru. Zjistilo se, že v malých městech a vesnicích nebyl tento krok vždy vnímán pozitivně, protože »štamgasti« a místní lidé byli zvyklí na své domácí pivo a najednou tam měli například Gambrinus, Radegast či Krušovice. Piva často kvalitní, ale jiné chuti, než byli zvyklí.

Hlavně to pivo bylo samozřejmě dražší, protože pivovar musel investici získat nějak zpátky.

Zjistilo se, že tato piva nejsou chutově lepší a cenově byla dražší. To znamená, že když smlouvy začaly končit, tak hospodští už zjistili, že ne vždy se jim vyplatily. Něco vydělali okamžitě, ale ne v konečném důsledku. Řada z těch hospodských už smlouvy neobnovila a část z nich se opět vrátila ke svým původním značkám.

Vrátili se třeba k místnímu regionálnímu pivu?

Je to podmíněnou kvalitou, kterou má dnes většina malých pivovarů velice dobrou. Ten proces byl svým způsobem určitý výkyv k unifikaci, k těm několika velkým značkám, ale naštěstí se trh chová mnohem pestřeji a přirozeněji a nenechá se znásilnit penězi. Peníze jsou důležitá věc, bez nich to nejde, ale v konečném důsledku by to mohlo vést k tomu, že by zde skutečně zbylo několik málo značek a veškerá chuťová pestrost by zmizela, a to absolutně neodpovídá naší tradici. Co vnímám záporně je, že konkurenční válka vedla před několika lety k tomu, že se na trhu objevila čistě dumpingová piva.

Tady je ale nutné rozlišovat mezi výstavem a ziskovostí.

Přesně tak. Za cenovou hranici v maloobchodě, supermarketu u lahvového piva považuji částku někde kolem pěti korun na půllitr. Pod tuto cenovou hranici je tu dumping, který nepokryje ani základní náklady. Piva za 3,90 a 4 Kč nepokrývají ani přímé výrobní náklady, ani slad, chmel, vodu, energie, mzdy a nějakou adjustáž.

S čím jdeme do třetího milénia?

Faktem je, že v ČR zvítězil pivař, protože spotřeba piva nepoklesla. Je strašně důležité vidět, že náš pivař si polepšil, co se týká nabídky piv, jednak je výborné, že se podařilo udržet pivo v ceně tam, kde jsou platy v normální přirozené výši. Cena piva musí odpovídat tuzemským příjmům, nikoliv světovým.

Jaroslav Novák, Pavel Šnajdr

Tisk

Další články v kategorii Potravinářství

Agris Online

Agris Online

Agris on-line
Papers in Economics and Informatics


Kalendář


Podporujeme utipa.info