Světový trh s cukrem, cukerní politiky důležitých zemí

Světový trh s cukrem, cukerní politiky důležitých zemí a konkurenceschopnost českého řepařství a cukrovarnictví

World sugar market, sugar politic of important countries and Czech sugar beet production and sugar industry competitiveness

J. Chochola

Řepařský institut

České řepařství a cukrovarnictví bojuje o svoji existenci. Bojujeme na několika frontách. Samozřejmě, nejdůležitější je náš podnikatelský program, vzájemná konkurence nás - výrobců - výnosy, náklady, kvalita výrobní technologie, kvalita produkce. Bohužel, je tu ještě řada dalších problémů. Nabízí se nám a v posledních létech se dováží levný cukr, levnější, než jsme my schopni vyrobit. Podráží to naše ceny, zmenšuje to naši výrobu, navozuje to pochybnosti o našich schopnostech, o smyslu existence tohoto odvětví, vzniká nedůvěra veřejnosti. Čteme o tom, jak naši zemědělci ožebračují občany země. Máme vstoupit do Evropské Unie, vyrovnat se tamním zemědělcům úrovní technologie, výnosů, ochranou životního prostředí. To vše ale představuje vstupy - lepší stroje, úrodná, nezaplevelená pole, lokální infrastrukturu, vykoupení restitučních nároků, koncentraci vlastnictví. Světový trh s cukrem se vyznačuje extrémním kolísáním cen, momentálně je světové cena cukru nejníže za deset let. Je to mimo jiné důsledek přehnaných státních podpor expanze cukrovarnictví v některých částech světa. Nepřehledný propletenec výrobních podpor, cel, exportních subvencí, sociálních a ekologických dumpingů zakládá zcela nerovnou světovou soutěž a my se právem domníváme, že ten dovážený levnější cukr vůbec není levnější, je jen dobře podporovaný. Musíme rozplést tento uzel, prokázat kde opravdu v pomyslné světové soutěži stojíme a pokud toto postavení skýtá rozumnou perspektivu, musíme formulovat a prosadit národní cukerní politiku.

1. Světový trh s cukrem

Světová produkce cukru, rozdělení na třtinový a řepný cukr je na obrázku 1, vývoj produkce a spotřeby je na obrázku 2. Obrázek 1 obsahuje i projekce do roku 2020. Ve světě se dnes vyrábí a spotřebuje asi 130 mil t surového cukru nebo asi 120 mil t bílého cukru.

Komentář k obrázkům 1 a 2:

· Ze třtiny se dnes vyrábí asi 70 % cukru, ze řepy zbytek. Veškerý přírůstek světové spotřeby se dnes odehrává v rozvojovém světě a tam se také přírůstkem třtinové produkce kryje. U řepného cukru se předpokládá dlouhodobě stagnující produkce, žádný nárůst, ale také žádný kolaps. U třtiny se meziroční nárůst světové spotřeby (1 - 1,5 %) přibližně kryje s nárůstem výnosů (1,5 % ročně) - pěstitelská plocha bude stagnovat. Tato stagnace má i významný zemědělský důvod v enormní náročnosti třtiny na vodu. U řepy je nárůst výnosu rychlejší - 1,5 - 2 % ročně - a při stagnující spotřebě tohoto cukru se tu bude zostřovat konkurence a méně zdatní výrobci či výrobci z obecně horších podmínek budou cukrovku opouštět. Samozřejmě, je nasnadě otázka, do které skupiny patříme my.

· Laikové asi žasnou! My tu všichni skloňujeme ve všech pádech nadprodukci, ale ta představuje jen asi 2 - 3 % roční výroby. Ovšem toto zdánlivě nepatrné množství dokázalo snížit světovou cenu o 50 %! Tento příklad podkládá naše obavy ze “zanedbatelných” množství cukru proudícího k nám v rámci nepochopitelných kvót pro EU a Polsko nebo dokonce v rámci celních podvodů.

· Náš podíl na světové produkci je dnes nepatrný - s 0,5 milionem tun produkujeme asi 0,4 %. Ve dvacátých létech to bylo kolem 8 % a tak držíme asi světový rekord v ústupu z pozic. Přes náš nepatrný podíl se někdy zdá, že se potácíme mezi dvěma extrémy: mezi bagatelizací významu domácí produkce cukru na jedné straně a vymýšlením vlastní cukerní politiky. Bagatelizace není na místě: za touto komoditou se skrývá u nás vedle relativně levného cukru kolem 6 000 pracovních míst, většinou ve venkovském prostoru, 70 000 ha svěží zeleně v kulturní krajině, nezávislost, kvalita odpovídající naším standardům a zvyklostem. To jsou hodnoty, jichž si musíme být vědomi a měli bychom je systematicky hájit.

Na obrázku 3 je vývoj světové ceny cukru v tomto desetiletí. Světová cena velmi kolísá a dnes je na desetiletém minimu. Už vzhledem k velikosti výkyvů je zřejmé, že její aktuální úroveň je dána jinými faktory, než výrobními náklady. Proto se domníváme, že světová cena nemůže být základním měřítkem pro hodnocení konkurenční schopnosti našeho odvětví. Bohužel, v oficiálních dokumentech jako je Zelená zpráva je toto měřítko uplatňováno. Toto zjednodušené a nekorektní poměřování velmi zhoršuje naši pozici vůči veřejnosti. Neexistuje asi, bohužel, jediné, universální korektní měřítko kvality výrobců. Vysokou hodnotu má ovšem porovnání výrobních nákladů.

2. Náklady na výrobu cukru

Náklady na výrobu cukru a konkurenčních sladidel jsou pro nejdůležitější výrobce na obrázku 4. Náklady jsou u nás nižší, než je průměr výrobců řepného cukru, jsou však výrazně vyšší, než u cukru ze třtiny. Významného konkurenta má řepný, ale i třtinový cukr v izoglukóze. Pro nás, české řepaře a cukrovarníky to především znamená, že se nesmíme upnout na perspektivu zvýšení ceny cukru a řepy po vstupu do EU a z toho plynoucí závěr, že náklady nebudou potom mít takový význam. Izoglukóza je v podmínkách mírného pásu evidentně vážným konkurentem řepy a tržní řád EU se bude s tímto stavem muset vyrovnat. Podle mého názoru nejdůležitější informací z obrázku 4 je skuteč-nost, že současná světová cena cukru je zhruba o 30 % nižší, než jsou náklady u nejefektivnějších výrobců. Tato situace není dlouhodobě udržitelná. Je velmi pravděpo-dobné, že 1. dojde k omezení světových investic do cukru, 2. dojde přinejmenším ke zpomalení meziročních nárůstů produkce a 3. světová cena se bude pozvolna zvyšovat - taková je i prognóza World Bank.

Zdá se, že řepa a řepný cukr nemají dostatečnou konkurenční schopnost. Je to kvůli výnosům nebo kvůli nákladům?

Na obrázku 5 jsou hektarové výnosy řepného a třtinového cukru. Mezi řepou a třtinou není žádný rozdíl. Výnosy řepy rostou dlouhodobě dokonce rychleji než u třtiny (cca 2 % ročně vers. 1,5 % ročně) a výnosům řepného cukru ve Francii se pěstitelé třtiny mohou jen obdivovat.

Za vyšší cenu řepného cukru tedy odpovídají náklady. V USA se vyrábí současně řepný i třtinový cukr. Nákladové srovnání tu téměř není zatíženo měnovými, politickými, sociálními a ekologickými vlivy. Podle studie zdejšího ministerstva zemědělství je zde ovšem řepný cukr o něco málo levnější. Zdá se tedy, že nejde ani tak o řepu nebo třtinu, nýbrž geografické podmínění nákladů. Nemáme žádnou studii o členění nákladů na třtinu, můžeme se jen dohadovat. Zdá se, že důležité je zakládání porostu, odplevelování a sklizeň. Zakládání porostu: u řepy je to každoroční orba, příprava půdy a setí, u třtiny výsadba na 3 - 4 roky. Když jsme však řepu zkoušeli sázet, přišlo to na 25 - 30 tis/ha. Kdyby nám tato výsadba vydržela 4 roky, byla by pořád dražší než setí. Z toho vyplývá jediné: výsadba třtiny může být levnější jen tam, kde je levná ruční práce. Není to tedy otázka technologie, je to otázka evropských mzdových a sociálních standardů. Totéž se týká odplevelování. Jiná je otázka sklizně. Zdá se zřejmé, že zejména transport lehké třtiny musí být dražší, než u řepy. Zlevnění se dosahuje jednoduše: zapálením třtinového pole před sklizní. To je ovšem typický příklad ekologického dumpingu.

Závěr: Třtina je levnější protože využívá

· velmi levnou ruční práci,

· metody ekologicky v Evropě nemyslitelné,

· velmi levnou půdu.

3. Cukerní politiky

Cukerní politika je popis chování daného státu vůči odvětví. My u nás věnujeme dost času úvahám o tom, zda zemědělská odvětví jsou odlišná, zda se máme k nim chovat nějak specificky. Myslím, že jsou to velmi plané úvahy teoretiků. Každá kvalifikovaná vláda si musí ke každému odvětví vytvářet kvalifikovaný přístup - jinak by nám stačil jeden ministr - ministr financí. Jestliže tedy kvalifikovaný přístup, pak je třeba vědět, jak se to dělá jinde. Shrnutí nejvýznamnějších cukerních politik obsahuje tabulka 1. Je v ní 14 velkých producentů (a spotřebitelů) cukru - jejich produkce překračuje 70 % produkce světové. Tento přehled sestavila významná marketingová firma Landell Mills Comodities a já jsem k tomu přidal Česko.

Formy podpory jsou rozděleny do tří skupin: Podpora ceny cukru, subvence do výrobního procesu a výše státem vynucených sociálních a ekologických nákladů. Podpora ceny jako nejpřímější forma má přitom dvojnásobnou váhu. Uvnitř každé skupiny byly země “obonitovány” a posléze byl vypočten “vážený index podpory”.

Poznámky k formám podpory:

· Podpora ceny cukru - většinou jde o celní ochranu - uplatňuje se u všech zemí s výjimkou Austrálie, ale patří sem i monopol na prodej cukru, výrobní popř. dovozní kvóty, mimocelní bariéry, minimální cena meziproduktů (třtina v Brazílii, řepa v Číně).

· Výrobní subvence - jsou rozděleny do možností: subvence vstupů do výroby (hnojiva, pohonné hmoty, závlahová voda), úvěry s úroky pod tržní sazbou, infrastruktura (zejména závlahové systémy), aplikovaný výzkum a vývoj financovaný státem.

· Sociální a ekologické náklady. Bonitována je zde výše skutečné a minimální mzdy, výše sociálních odvodů. Čím vyšší je bonitace, tím levnější pracovní sílu má výrobce k dispozici. Ekologické náklady vycházejí z bonitace náročnosti ekologických norem - např. prostředky ochrany rostlin a hnojiva u pěstitelů, zejména však vynucené náklady továren na čistění odpadních vod na emise do ovzduší a pod.

Poznámky k jednotlivým zemím:

· Brazílie - dnes největší exportér cukru, obecně uznávaná nejlepší konkurenční schopnost. Zvýhod-nění státem spočívá v nízkých nákladech na pracovní sílu a na životní prostředí. Bohužel není zde zhodnocena nižší cena půdy a zejména podpora paralelní produkce bioetanolu.

· Austrálie - nemá dovozní clo, má však monopolní organizaci na prodej cukru doma i na export. Dotují se hnojiva a závlahová voda, je tu k dispozici velmi levná pracovní síla, cca 40 % třtiny se před sklizní pálí.

· USA - vysoké dovozní clo a dovozní kvóty vedou k poměrně vysoké ceně cukru na domácím trhu a k akceptanci poměrně drahé domácí produkce. Podporuje se výzkum.

· EU 15 - velmi vysoké dovozní clo, minimální ceny, výrobní kontingenty, extrémně vysoké sociální a ekologické náklady.

· Thajsko - je významným exportérem, výroba cukru tu expanduje. Export za světovou cenu je však kompenzován praktickou stejnou cenou na domácím trhu, jako je u nás a masivní státní podporou. Je to typický příklad, jak mohou být nekvalifikovaná srovnání zavádějící.

· Česko - Tabulka se vztahuje k roku 1997, dnes bychom asi podporu ceny měli hodnotit výše, i když její faktická efektivnost je minimální. V každém případě je naše postavení v žebříčku pozoruhodné. Jestliže sami výrobci za tohoto stupně podpory neopouštějí výrobu, svědčí to o jejich výborné zdatnosti.

Myslím, že nejpozoruhodnějším závěrem ze studia tabulky 1 je skutečnost, že každá z uvedených zemí má svoji konzistentní cukerní politiku, že všude existují formy podpory šité na míru místních poměrů. Trvám na tom, že úvahy o rovné soutěži výrobců cukru v tomto světě, o možnosti hodnotit výrobce podle univerzálního kritéria (jako je například schopnost vyvážet cukr za světovou cenu) jsou povrchní a nekorektní.

Tento pohled na cukerní politiku byl pohledem výrobců. Druhým pólem cukerní politiky je situace spotřebitele. Omezování konkurence spotřebitele poškozuje a tak jsou všechny naše snahy o celní ochranu, o omezení dovozů, o dlouhodobější záruky pro domácí výrobce veřejnosti prezentovány jako podraz na občany této země. Nutíme spotřebitele, aby udržovali při životě neefektivní zemědělství, svou existencí jim bereme možnost koupit si potraviny za mnohem nižší, světové, liberální ceny. Opět jde o povrchní úvahy. Jako faktický podklad pro tyto diskuse jsou v tabulce 2 seřazeny spotřebitelské ceny cukru opět ze 14 nejvýznamnějších zemí produkujících cukr a v Česku (jedná se o stejný soubor i pramen jako je tab. 1).

Nejlevnější cukr na Kubě netřeba komentovat - přídělové lístky byť na nejlevnější cukr jistě nejsou ideálem. Liberály by však mělo zaujmout, že je to jediný cukr, kde je možno akceptovat relaci mezi světovou a spotřebitelskou cenou. Levný cukr je také v Indii, průměrný občan však na něj stejně nemá. Následuje skupina zemí s poměrně nízkou cenou cukru a slušnou relací ceny na kupní sílu: Brazílie, Thajsko, Mexiko a - světe div se, Česko. Česko se s Mexikem dělí o 5. - 6. příčku v tomto přehledu a je nejvýše ze zemí produkujících řepný cukr. Jistě si všichni vzpomenete, jak snadno se u nás v roce 1997 dal cukr sehnat na ulici i pod těch brazilských 13,30 Kč/kg (0,43 $). Od roku 1997 se situace příliš nezměnila - domácí cena cukru sice o 10 % stoupla, současně však o 15 % zpevnil dolar.

Velmi drahý cukr je v EU a v Japonsku. V obou případech je to sousto pro kritiky protekcionizmu - občané musí tvrdě platit za ochranu svých zemědělců. Popravdě je to však asi příliš nezajímá, protože jejich kupní síla je nenutí k přemýšlení o takových maličkos-tech. Protekcionizmus vůči zemědělství tu zřejmě efektivnost ekonomiky nijak podstatně nepodvázal.

Sledujme, prosím, hlubokou disproporci mezi světovou a spotřebitelskou cenou. I u nejvýznamnějších exportérů je domácí spotřebitelská cena vysoko nad cenou přebytků pro světový trh. Prapor liberalismu ve světovém obchodu dnes nedůrazněji hájí Austrálie. Na domácím trhu však uplatňuje monopol a spotřebitelé platí za cukr trojnásobek světové ceny, o 45 % víc než u nás, kde spotřebitelé musí vydržovat neefektivní zemědělství.

Bez emocí závěry k cukerní politice:

· Podpora domácích výrobců se uskutečňuje mnoha mechanizmy, zdaleka ne pouze celní protekcí nebo zvyšováním domácí ceny.

· Evropský i český výrobce cukru nevstupuje do rovné soutěže, neboť musí akceptovat výrazně vyšší sociální a ekologické náklady.

· Jistou formu podpory výrobců jsme nalezli u všech důležitých zemí. V žebříčku stupně podpory je český výrobce cukru podporován velmi střídmě.

· Spotřebitelské ceny cukru jsou mnohem vyšší než ceny světové. Naše spotřebitelská cena je jednou z nejnižších absolutně a poměrně nízká i podle kupní síly obyvatelstva.

4. Konkurenční schopnost českého zemědělství, řepařství a cukrovarnictví

Konkurenční schopnost komodity cukrovka - cukr vyplynula z předchozích úvah o cukerním trhu, ze srovnání světových nákladů na výrobu cukru a z přehledu cukerních politik. Není to absolutní konkurenční schopnost, nejsme nejlepší. Náš cukr je však relativně levný a na dalších podporách toho od občanů žádáme také relativně málo. V evropských relacích je naše konkurenční schopnost velmi dobrá. Přesto bylo na začátku řečeno, že bojujeme o existenci. Potřebujeme konzistentní cukerní politiku:

· Potřebujeme efektivní ochranu domácího trhu. Dosavadní, vždy neúčinná, opatření působila spíše jako alibi státu vůči zemědělcům, vlastní smysl - ochrana domácích výrobců - však naplněn nebyl.

· Potřebujeme legální tržní řád se systémem produkčních kvót a intervenčních cen. Tržní řád je zpracován, vzhledem k platnému zákonu o ochraně hospodářské soutěže však nemůže být zaveden.

· Potřebujeme zrušit jednostranné kvóty na dovoz cukru z EU a z Polska a naopak vyjednat zvýšení limitů WTO pro vývoz subvencovaného cukru, abychom při přirozených výkyvech domácí produkce mohli s jistotou pokrývat domácí trh.

Adresa autora

Sborník z konference “Řepařství 2000” pořádané Katedrou rostlinné výroby AF ČZU v Praze 23.2.2000