Tatranka měla mít tvar trojúhelníku

Tatranka mela mít tvar trojúhelníku

Dlouho hledaná technologie výroby tatranek vznikla behem noci. Firmu vyšla na pouhých padesát korun. Recepturu tatranek vymyslel v roce 1945 clovek, který pracoval jako vedoucí provozu tehdejší Opávie Kastro. Byl jím Vilém Škvarlo ze Štitína. Ten pak oplatkárství zasvetil celý život. V Opávii pracoval 42 let. "Už dlouho nebyl na trh uveden nový výrobek, a tak byli všichni vedoucí jednotlivých cokoládoven svoláni do Prahy; zde padl návrh vyrábet oplatku Tatranka," ríká dnes dvaasedmdesátiletý Vilém Škvarlo. Název nejspíš vyplynul z tvaru navrhované oplatky. Puvodní tatranka totiž mela vypadat jako vrcholy Tater -jako trojúhelník.

Problémový tvar

V té dobe však byl potravinárský výrobek podobného tvaru nemyslitelný. Presto byla mezi závody Cech, Moravy a Slovenska vyhlášena soutež o nejlepší návrh, jak takovou oplatku vyrobit. V závodech se zkoušelo pokrývat hrany oplatek cokoládou za pomoci prstu a škrabek. Za smenu se vyrobilo jen nekolik málo kilogramu. Pak konecne prišla na radu výroba tatranek obdélníkového tvaru. Ta sice byla o neco rychlejší, ale stále se musely steny oplatky potírat cokoládou jen rucne. Za smenu se vyrobilo ctyricet kilogramu. I to bylo hrozne malé množství. Jak Škvarlo prozradil, rešil problém vhodné technologie doma i v závode. Prvne ho napadlo, že by se výroba oplatek mohla prevést na namácení. Jenomže v takovém prípade pokryjete bud jen jednu stranu, nebo všechny. Jak vyzrát nad problémem, napadlo pana Škvarla až na dovolené v Luhacovicích. Tak dlouho uvažoval o tatrankách, až ho v noci napadlo, že k tomu, aby se v cokoláde obalily jen bocní hrany, poslouží kolejnicky. První, kdo jeho nápad slyšel, byla manželka. "Tak, už to mám. Mužeme jet domu," rekl tehdy. Druhý den ráno opustili Luhacovice a pan Škvarlo si nápad jel vyzkoušet do provozu. Kolejnicky (pojmenoval je šinky) byly z medi ve tvaru trojúhelnícku. Tehdy koupil šinky za padesát korun. Kolejnicky se upevnily do mácecího stroje a ze všech stran oplatky se dávaly škrabky z umelé hmoty. Oplatky, tesne nalepené za sebou, se pak hrnuly do namácecího stroje. Kolejnicky na jejich hrany stíraly potrebné množství polevy. Princip spocíval v tom, že se oplatky nezašpinily a ve výsledné podobe byly cokoládové jenom její okraje. Výsledek byl takový, že se behem krátké doby delalo místo 40 kg tatranek za smenu dva tisíce kilogramu. Nový výrobek sklidil velký úspech. Obsahoval hodne lískových jader a kolem dokola byl obalený v cokoláde. Postupne se za pomoci Viléma Skvarla zacal vyrábet po celé republice. Tatranky byly v potravinárském prumyslu nejvetší bombou. Vyvinutí "Škvarlovy" technologie vubec nic nestálo. Snad jen tech padesát korun, za než koupil šinky. Nemusely se kupovat nové stroje a výroba se mohla hned rozjet. Tatranky jsou oblíbené dodnes. Stále patri mezi vubec nejkupovanejší oplatky.