„Lidé na vesnici žili, dnes se na vesnici bydlí. My zde žijeme,“ říká Vladimír Tláskal

Když jsme táhli k Jaroměři, tedy přesněji, když jsme se blížili k Jaroměři a posléze Slavětínu, opakoval jsem si, na co se Ing. Vladimíra Tláskala, člena předsednictva ASZ, šéfa regionu Náchodsko a sedláka, nesmím zapomenout zeptat. Na kmín, mák, řepu, na vlky, na Asociaci. Na všechno došlo, neboť bylo dost času. Při pohledu z oken do mírného mžení se ven ani moc nechtělo. Ale stihli jsme se i porozhlédnout po okolí.

Trochu spletitou historii rodu představuje pro nezasvěceného dnešní hospodář: „Historie statku, kde žiji se svojí rodinou, sahá až do 16. století. První matriční zápisy jsou z roku 1749. V roce 1864 se na tehdy Kupkův statek přiženil Jiří Novotný. Manželka mu však brzy zemřela. A aby hospodářství fungovalo a měl se kdo postarat o dvě malé děti, požádal statkář c.a k. místodržitelství o prominutí překážky švagrovství a vzal si sestru své zemřelé ženy. Měli dalších sedm dětí. Jeden ze synů zdědil hospodářství, ale velmi brzy zemřel, a aby statek mohl dál fungovat, dojela si vdova se dvěma malými dětmi do vojenské nemocnice pro jeho bratra, který byl raněn ve Velké válce 25. 8. 1914 v bitvě u Komarówa na východní frontě. A z tohoto manželství se narodila moje babička.“

Děd Vladimíra Tláskala se do tohoto hospodářství přiženil. „Sotva mu pantáta předal statek, začala Druhá světová válka, a bylo nutné se vyrovnat s řadou omezení, s povinnými dodávkami atd., na nějaký rozvoj hospodářství se moc pomýšlet nedalo,“ říká Vladimír Tláskal, a pokračuje: „Statek byl na počátku roku 1940 pěkný, dvouřadý kravín s předním krmením, s oběžným škrabákem na hnůj, jáma na siláž. Život za války nebyl jednoduchý, ale zajímavé je srovnání německých úředníků a komunistů. Německý kontrolor měl precizní evidenci a věděl, co sedlák potřebuje k životu, co mu musí nechat, samozřejmě též osivo. Soudruzi vzali všechno, statek přede žněmi, a potom chtěli splnit nesmyslné dodávky. A pak následovalo vystěhování. Nakonec se povedlo přestěhovat se do vedlejšího domu, který byl nedostavěný, o úředně přidělenou chalupu po Němcích v Orlických horách měl totiž naštěstí zájem nějaký právník. Ovšem dívat se na devastaci svého majetku přes dvůr… Babička si ani nesměla ve svém sadu posbírat spadaná jablka. Předseda JZD jí je osobně vysypal z košíku a dostali v této věci dokonce úřední dopis, že už tak činit nesmí…“

Otec, který se narodil v roce 1943, pak za komunistů neměl ani dostat šanci získat vzdělání. Až po vojně se mu, prakticky potají, podařilo absolvovat zahradnickou školu v Brně, Pracoval poté ve školkách v Litomyšli a posléze jako zahradník na zámku v Opočně, nakonec jako správce tamního parku. A k tomu Vladimír Tláskal říká: „Otec se staral o park, skleníky i část obory. Měl v podstatě štěstí, že celý život dělal, co ho bavilo, zejména těch dvacet let v Opočně. Ale mělo to i stinné stránky. Ne to, že občas přijížděl starý hrabě Colloredo, s tím si rozuměli, ale když odjel. To hned musel otec na výslech. Po roce 90 pak dostal nabídku od hraběnky Cristiny, aby se i nadále o park staral. On se ale rozhodl žádat o navrácení zkolektivizovaného hospodářství. Však děd říkával, že nám to jednou vrátí. Vrátili, ale až po velkých tahanicích. Byla to ale těžká volba. A do toho se otec stal starostou obce Slavětín, na20 let. Hospodaření zbylo hlavně na mě. V roce 92 jsem přišel rovnou ze školy. Spadl jsem do toho…“

Rovnýma zase ne, s malou odbočkou do Rakouska. Otec mi přes Colloredy domluvil, ještě před ukončením školy, několikaměsíční praxi na statku v Dolních Rakousích. A to pro mě byla škola! Vidět statek s nepřerušenou tradicí, soudržnou rodinu, pozemky v okolí. My dnes máme nejzazší pozemky od sebe 16 kilometrů. Když se ten rakouský hospodář dozvěděl o restitucích u nás, okamžitě reagoval, že musíme žádat o vrácení. A pak se tázal, zda je možné i další pozemky koupit. Odpověděl jsem, že snad ano, že ne všichni restituenti budou hospodařit. Na to mě okamžitě nabádal, že musím kupovat, protože takováto šance se již hned tak neobjeví. V Rakousku žádná půda na prodej není. Kdyby se naskytla příležitost, hned by koupil. S takovými poznatky a takto nabitý jsem se po třech měsících vrátil. Dodnes jsme v kontaktu a dávám hospodáři za pravdu.

Začátky hospodaření asi nebyly jednoduché…

Restituovali jsme postupně, jednání v družstvu byla složitá. Vrácené nemovitosti byly zdevastované. Jednoho dne nám přivezli starou mlátičku, dnes by to byl historický kus. Při odpojování ji přetrhli, zůstala uprostřed dvora v bahně. 

Dnes je celý dvůr vydlážděn betonovými panely…

Ty se otci povedlo koupit ze zrušené betonárky, kus po 500 korunách. V průběhu jednoho roku jsme je převáželi a pokládali na dvůr. Nu a pak jsme začínali s hospodařením na polích, ale chovali jsme také prasata, krávy, býky na výkrm. Když jsme měli vykrmené první naše býky, mnoho restituentů vozilo dobytek přímo na jatka a cena masa klesala každým dnem. Co nám na býcích přirostlo, o to klesla cena. Postupně jsme živočišnou zrušili. Dnes hospodaříme asi na 300 hektarech, začínali jsme na 18.  A pěstujeme, jak jste hned na začátku chtěl vědět, obilniny, kukuřici, řepku, hořčici, kmín, mák, cukrovou řepu, ale také třeba jílek a svazenku na semeno. Nějaké zvířectvo také máme. Na louce ovečky a v sadu drůbež, kterou si v líhni vylíhnou dcery, Alice a Hedvika. A také máme včely, na ty myslím při sestavování osevních plánů, aby pořád něco kvetlo. Sejeme si i vlastní bezdotační nektarodárné biopásy. Aby slunečnice takto krásně kvetla a dávala pyl od konce srpna do poloviny září, sejeme ji na konci května. Svazenku s hořčicí sejeme od začátku května, každý týden jeden záběr secího stroje, celkem na zhruba půl hektaru.

Zmínil jste několikrát otce, mám pocit, jako kdybyste hovořil o několika lidech, správce zámeckého parku, starosta, sedlák…

Vypadá to tak, ale on už takový byl. Začal sice zase hospodařit, avšak hned v roce 90 byl zvolen starostou. Všechno dělal pořádně. Podařilo se mu tehdy do obce zavést telefon, to ještě nebyly mobily, provést pozemkové úpravy, opravit kostel, hřbitov, márnici, školu, hřiště i vysazovat aleje. Dát do pořádku obecní lesy a zrekultivovat hrůzostrašnou skládku odpadů, která 40 let vítala přijíždějící do vesnice. Aktivně působil mezi zahradníky. Pořádal zájezdy. Nu a také hospodařil.

Zdá se ale, že jablko nepadlo daleko od stromu. K takovýmto aktivitám je však potřeba mít zázemí, mám na mysli ženu, na kterou je možné se spolehnout a která je oporou. A nejen při hospodaření, ale i při angažování se, třeba v Asociaci. (Této otázce se Jitka Tláskalová trošku smála.)

Když v roce 2012 předseda ASZ Náchodska Ladislav Miler přišel s myšlenkou, že mě navrhne v dalších volbách na předsedu našeho regionu, odkázal jsem ho na manželku, ať si to nejdříve projedná s ní. Pojal to jako politický úkol a přijel neohlášen, v době mé nepřítomnosti, s pugétem a becherovkou. Jako správný taktik využil chvíle překvapení.

A další aktivity?

Snažíme se, aby venkov žil. My zde nebydlíme, my zde žijeme! Pořádáme Ples přátel Slavětína. Na základní školu jsem chodil do Českého Meziříčí, kde mám hodně kamarádů. Již léta zde pořádáme prvomájovou jízdu historickými traktory zakončenou stavěním májky. Na počátku nás bylo deset s jedním traktorem, letos již jelo 25 traktorů a náves byla plná lidí v krojích. Zkoušíme zde i ochotnické divadlo. Hráli jsme třeba Rychlé šípy nebo Bylo nás pět. Sokolovna byla vždy plná k prasknutí, užíváme si to. I slavětínská mládež se nechala inspirovat. Přišla za mnou dcera, že potřebují světla a ozvučení, a dodala, že pana kritika rozhodně ne. Když jsem opáčil, že tedy asi hledají dobráka, co všechno udělá, a bude až do premiéry mlčet, tak pravila, že i tak by se to dalo říci. Je pořád třeba něco podnikat, aby se lidé scházeli. Někdy stačí lidi jen trochu postrčit, a pak už to jde samo…

 V předsíni jsme si všimli loveckých trofejí...

Podle mě, myslivost k sedlákům a k našemu podnikání vždycky patřila a patřit bude. Jsem starostou honebního společenstva, snažím se najít ideální průnik zemědělského hospodaření a myslivosti. Samozřejmě, že to dost často skřípe, ale snažíme se věci řešit. Abychom eliminovali škody na plodinách, máme krmná políčka, biopásy, pro lov také zřizujeme průseky. Dá to práci, ale stojí to za to.

Když hovoříme o myslivosti, zvěři, tak co škodná? Lišky, anebo nedaleko odsud vlci?

Lišky? S těmi si poradíme, tam je lov povolen. S vlky, například na Broumovsku, to už je problém. Argument ochranářů, kteří hlásají od stolu, že vlci budou regulovat stavy spárkaté zvěře, je pomýlený. Vlk se nebude honit po lese za srnčím, když může někde zahnat ovce do kouta, pokousat je a druhý den si přijít pro další. Zaplotit pastviny nelze. Dovede si někdo představit zaplocené celé Broumovsko? Navíc pro vlka není problém překonat až třímetrový plot. Problém s vlky jsem si poprvé uvědomil, když jsem byl na exkurzi po farmách v Itálii, kousek od Florencie. Tam nám tehdy říkali, že za největší problém považují byrokracii a vlky. Ano, vlk je i v Itálii chráněný. Dnes už je tam situace trochu lepší, neboť se podařilo stanovit jejich početní limity a každý rok je povolen omezený lov. Taktéž na Slovensku Ministerstvo pôdohospodárstva a rozvoja vidieka stanovuje každoroční kvóty lovu vlka.

Překvapilo mě, že u nás pořádaný ochranářský seminář (školení vlčích hlídek), podporující neomezování výskytu vlků, se koná pod záštitou Ministerstva životního prostředí. Pouze se na stránkách Hnutí Duha krčí dodatek: ...Projekt byl finančně podpořen v grantovém řízení Ministerstva životního prostředí a nemusí vyjadřovat stanoviska Ministerstva životního prostředí… Co to je za postoj?

Další argument, který podporovatelé vlků uvádějí, je, že by ovce měli chránit ovčáčtí psi. Nikdo si ale nechce uvědomit, že ovčácký pes je cvičen, aby stádo chránil před kýmkoli cizím, tedy nejen před vlkem, ale i třeba před člověkem, turistou.  Takoví hlídači stád se v podstatě pohybují v krajině volně, a to je zase v rozporu se zákonem na ochranu zvířat proti týrání, podle něhož musí majitel učinit opatření proti úniku zvířat. Pes se u nás nemůže pohybovat v krajině volně. Nemluvě o tom, že tolik ovčáckých psů na trhu ani není. Tedy vycvičených.

V loňském roce jsme navštívili několik farem v rumunských horách. Horští pastevci tam mají na pomoc proti vlkům psí hlídače. Bez doprovodu někoho z farmy však není prakticky možné se tam pohybovat, a to ani po farmě. Stále jsme se museli držet v uzavřené skupině na dohled pana domácího. Jakékoli opoždění nebo odtržení od skupiny nám psí ochranka dala hned jasně nalevo. Byli jsme pro ně další stádo pana domácího. A přiblížit se na takto hlídanou farmu jako turista jen tak? Nemyslitelné! A to chceme na Broumovsku? V turistické lokalitě?

A jsme-li u divokých zvířat, jak hodnotíte svou práci v předsednictvu Asociace?

Není to tu tak divoké, jak by si někdo mohl myslet. Rozšířily se mi obzory. Když přijedu z podhůří, vidím, že problémy, které přináším já, mohou ostatní někdy vidět úplně jinak. A naopak. Podstatné je, že se umíme domluvit. Tak dlouho se problém řeší, dokud nedojde k dohodě. Jak to říká Standa Němec: „Pohádali jsme se, a ještě se pohádáme, ale musíme se dohodnout.“ Tak to je. 

Přenáší se mi také snáze věci do regionu, když mám dostatek informací. Třeba u nás v regionu jsou rozdíly v nadmořské výšce kolem 400 metrů, a to mohou být velké rozdíly v dotacích. Je dobře se scházet. Dávám jednání přednost před maily. Bohužel času není na rozdávání a díky rozdílnosti agrotechnických lhůt v regionu se těžko hledá vhodný termín pro společná setkání.

A je dobré i vidět, jak to dělají jinde?

V březnu letošního roku jsme uspořádali zájezd po farmách do sousedních regionů, abychom nahlédli do zákulisí farem našich kolegů.

A co ve světě?

S jistým zadostiučiněním sleduji, jak se vyvíjí postoj EU k sedlačení, viz třeba Společná zemědělská politika. Je to vlastně to, co říká naše Asociace již léta.

Je dobré vyjet do ciziny, také vyjíždíme. Žena říká, že by raději jela někam, kde to je hezčí – v poslední době jsme totiž byli v Arménii a Gruzii. Ale i to je přínosné, abychom viděli, kam jsme mohli dospět. Avšak v Maďarsku a Rumunsku, kde jsem byl loni a jsou též členy EU, se situace poslední dobou mění. A pozor, velcí investoři ze starých členských zemí se již sem zaměřili. To všechno je třeba vidět.

Ano, to všechno je třeba vidět… A nakonec, jak uvedeno na počátku, jsme se s Vladimírem Tláskalem projeli po okolí a spatřili úrodnou zemi s horami na obzoru. Letošní podzim je hodně mokrý a všude stojí voda. V krajině jsou vidět pozůstatky meandrů řeky, zbylých po regulaci Metuje, zavodňovacích a odvodňovacích příkopů, které zde byly vybudovány před sto lety. Bohužel vzaly za své při komunistickém rozorávání mezí a scelování pozemků.

A co voda v krajině?

Na tuto otázku jsem čekal. Studii na rybník a tůň nosím v tašce už tři roky. Náraz do úřednických dveří je však vždy tak tvrdý, že k realizaci stavby zřejmě v nejbližší době nedojde. Hesla našich politiků o vodě v krajině jsou jen prázdné fráze, a frázemi rybník ještě nikdo nevybudoval, ani nenapustil.

Otci Vladimíra Tláskala se podařilo, asi před padesáti lety, zachránit před „soudružským vykácením“ mnohé staleté duby v okolí Slavětína nad Metují. Opatřil je totiž tajně tabulkami „Strom chráněný státem“. Mám pocit, že syn, dnešní hospodář, tyto velikány bere jako jisté memento, že ještě nemá všechno hotovo, ani s tím hospodařením s vodou v krajině.

Mluvili jsme též o významu rodiny a o její ceně. Právě rodinné hospodářství je základem zemědělství, kam historie sahá. Záleží pak také na pokračovatelích. Když se někteří sedláci chlubí svými syny, budoucími ženichy, Vladimír Tláskal, otec dvou sympatických dcer s úsměvem odpovídá: „A my si z nich budeme vybírat.“

Josef Duben

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue č. 8/2017, který je pravidelně distribuován prostřednictvím České pošty všem členům ASZ ČR.