Chov zaječí zvěře v okrese Bruntál

Honitby bruntálského okresu již řadu let vykazují nízké stavy zaječí zvěře a po povodních v roce 1997 se i to málo ještě zmenšilo. Počet honiteb v okrese Bruntál je 110, z toho je 57 honiteb LČR, 44 honiteb PF a devět honiteb společenstevních. Celková plocha honiteb je 60 546 ha, zaječí zvěř je normována v 75 honitbách počtem 4675 kusů s ročním přírůstkem 2170 kusů. V roce 1999 bylo odloveno 111 kusů, což je 5,1 % z plánovaného přírůstku. Pro lov zaječí zvěře se rozhodli myslivci v 31 honitbách. Bylo všeobecně známo, že stavy zvěře jsou nízké, a to se prokázalo docílenými výsledky prvních honů. Plán lovu zaječí zvěře předložilo 31 honiteb. Uspořádáno bylo nakonec jen 21 honů, průměrný výřad na hon byl 5,3 zajíce. Po zjištění nízkých stavů zvěře zastavilo další odstřel sedm honiteb. Přitom hlášený úhyn zaječí zvěře za rok 1999 byl 190 kusů. 0ro porovnání uvedu, že za rok 1999 bylo uloveno 1550 kusů lišek a 15 psíků mývalovitých. Počet ulovených predátorů překračuje 14krát počet odlovených zajíců. Výsledky jsou špatné a nejsou v rámci celkové úrovně dosažené ve státě žádnou výjimkou. Když zalistujeme časopisem Myslivost, zjišťujeme kolika myslivcům není současný stav lhostejný. Bruntálští myslivci se od těchto ostatních v republice neliší, a proto se mnohé poznání dá posuzovat všeobecně. Devět honiteb plánovalo odlov zajíců v počtu do pěti kusů. Výjimka z toho dvě honitby, kde se odlov musel provést pro potřebu kontroly zdravotního stavu zvěře pro brucelózu. V ostatních honitbách by se myslivci měli zamyslet nad svým počínáním. Podle mých zkušeností se v těchto honitbách nikdy nedočkají zvýšeného počtu zaječí zvěře, spíše přispějí k úplné její likvidaci. Bylo by prospěšnější dva až tři roky zajíce nelovit, dobře o něj pečovat, tlumit predátory a teprve po pauze provést hon a určitě budou mít výsledek, který je potěší. Zalistoval jsem v knize Otakara Kokeše "Myslivecká péče o zvěř". K péči o zajíce se uvádí" Tak jako každá zvěř v zimním období, vyžaduje i zaječí zvěř řádné přikrmování. Je potřeba krmení zajistit tak, aby bylo dbáno i hygieny. Chybuje se, když krmivo pro zajíce se volně pohazuje po zemi. Zajíci krmivo znečistí pošlapáním a močí, a tak se podporuje šíření nemocí. Jedině vhodné krmelečky mohou tomu zabránit. Pokud se rozhodneme přikrmovat nevymláceným ovsem, je obilí potřeba pevně přivázat ke stromům tak, aby zajíci mohli zrno okusovat, nikoliv však vytahovat a cuchat. Seno, jetel a vojtěšku dáváme do nízkých žebříkovitých krmelečků, dobře krytých. Mohou mít různou úpravu - počínaje klasickými až po kruhové kolem pevných kůlů. V každém případě je však nutné kvalitní zastřešení. Pokud budeme chtít krmit zrnem, jeřabinami, kořenovou zeleninou, použijeme krmítka umístěná v potřebné výši, aby zajíc mohl potravu brát, ale sám neměl možnost předložené krmivo znečisťovat. Provést je třeba i vhodné zastřešení, aby potrava nebyla deštěm znehodnocována. Pokud jsou v honitbě divočáci, provést řádné oplocení, aby divočáci neměli ke krmelečkům přístup, zničili by je. V polních honitbách je nutné pomocí dřevěných pluhů zbavovat ozimy vrstvy sněhu a zajícům tak umožnit přístup k ozimu. Základy pro zajíce pořizovat v předstihu a již v listopadu je plnit. Doporučuje se je umísťovat na jižních povětrných svazích. Krmivo má být předkládáno střídavě suché a zelené. V zimě krmit jetelovou otavou (strništní jetel). nevymlácený oves, vypraný a sušený pýr. Je možné předkládat řezanku z vojtěšky s drceným kaštanem, solí, melasou, kapustou, řepou i kořenovou zeleninou. Kácet měkké dřeviny na okus, předkládat větve z prořezávky ovocných stromů. V průměru se počítá na zajíce a den jedna řepa, jedna kapusta, 0,2 kg sena a 0,5 l ovsa. Pochoutkou pro zajíce je jmelí a jeřabina. Sůl ke každému krmelečku.

Pro zachování zajíců je třeba nehonit určitou část honitby průměrně zazvěřenou, při kruhových honech dostřílet kruh, je tam koncentrována i poraněná zvěř. Při obstavených lečích neobstavovat střelci stranu za honci. Tolik z knihy Otakara Kokeše. Doba pokročila, mnohé se dnes nedá praktikovat, ale jedna zásadní věc platí stále - o zajíce je potřeba se řádně starat, myslivecky s ním hospodařit a vážit si jeho přítomnosti v honitbě. Je bohužel smutnou skutečností, že mnozí myslivci se věnují zvěři spárkaté, hlavně zvěři černé, a to vše je na úkor zvěře drobné a ke všeobecné škodě myslivosti samotné.

A teď dovolte, abych připomněl některá zjištění a doporučení autorů, kteří se problematikou zvěře zaječí zabývali. "Lišky za všechno nemohou..."RNDr. Jakub Hruška (Myslivost 3/98) poukazuje na článek Petra Veselého, který uvádí jako příčinu klesajícího stavu drobné zvěře stoupající stav lišek. Dr. Hruška tvrdí, že situace není tak jednoznačná, jak pan Veselý uvádí. Statistické údaje podrobuje podrobnému zkoumání a uvádí, že z pohledu statistiky nezbývá než konstatovat, že údaje v ní uvedené nijak neopravňují k tvrzení, že pokles stavu zajíců je v nějakém statisticky doloženém vztahu ke zvyšujícím se stavům lišek. Uvádí se, že zvýšené stavy lišek mají tři hlavní příčiny, a to" 1. mimořádně vhodné životní podmínky vytvořené nesmyslnými melioracemi, 2. úspěšnou vakcinací proti vzteklině, 3. dostatek kořisti - i jiné než je zajíc.

Dr. Hruška napsal velmi zajímavou vět. Nedělat z počtu ulovené zvěře příliš jednoduché závěry, protože i ta zdánlivě nejjasnější věc může být trochu jinak. A ona asi opravdu jiná je. Vezměme v úvahu, že potravinová základna lišek má zcela určitě v jednotlivých letech proměnlivou strukturu. Jsou léta, kdy jsou nízké počty hlodavců, jindy zase vysoké, úroda ovoce jednou je vysoká, jindy nízká, ovoce se přestalo vykupovat. Majitel ovocných stromů neotrhá třešně, neotrhá švestky, ovoce spadne a lišky mají bohatě prostřený stůl. Vakcinace může být jeden rok liškám dobře přístupná, jiný rok méně, i to se může projevit v počtu odlovených lišek. A co ostatní predátoři? I tam jsou stavy proměnné a docela se nám objevují i noví. Krkavci nebo čápi, dříve neškodní. Zásah člověka do přírody není vždy šťastný, viz meliorace. Likvidace bažin a mokřadů vzala životní prostředí žábám a ostatní havěti, která v bažinách žila, čápům pak byla potravou. Dnes čáp v době krmení mláďat jim v nouzi donese malého zajíčka, bažantíka a občas i koroptvičku. To vše mám ověřeno. Abychom mohli ze statistických údajů učinit spravedlivější závěr, muselo by statisticky být vykazováno mnoho dalších ukazovatelů - tedy celá řada predátorů a také vzít v úvahu klimatické podmínky jednotlivých roků. Myslím, že není v současných možnostech něco takového provést. Pochopitelně nelze pominout proměnné zdravotní stavy zaječí zvěře jednotlivých roků, ty také sehrávají svoji úlohu.

V článku Proč mizí zajíci z našich honiteb? (Myslivost 6/98) se autoři velmi podrobně zabývají zhoršeným zdravotním stavem zajíců. Postižena jsou játra, ledviny, mozek a u jedné pětiny zajíců i rozmnožovací orgány. Článek je velmi zajímavý, doložený seriózními čísly a seznamuje čtenáře s řadou nemocí napadajících zaječí zvěř. Nepovažuji za nutné je znovu uvádět, ale doporučuji myslivcům znovu si vše přečíst a osvěžit si v paměti. Jan Niedoba v článku Záchrana zajíce polního (Myslivost 2/99) uvádí situaci okresu Prostějov a poukazuje na skutečnosti Drahanské vrchoviny, kde stav zaječí zvěře poklesl. Zajíci nejsou již od roku 1985 loveni a přesto stavy nadále klesají. V okrese byl vysoký úhyn zvěře zaječí přičten velkoplošnému použití chemických přípravků k hubení myšovitých. V letech 1981-83 byl zastaven odlov zajíců v některých honitbách a vznikl doje, že pokles stavu zajíců byl zastaven. Vystřízlivění přinesl rok 1984. Od tohoto roku pokles stavů trvale pokračuje. Zajímavé však je zjištění v souvislosti s iniciativou MZe s vyhlášením státního programu záchrany zajíce polního. Dochází se k závěru, že se podíl mladé zvěře zaječí u odlovených zajíců zvýšil z původních 20 % v roce 1996 na 42 % v roce 1998.

Když porovnáme podíl mladých zajíců ku starým, vyjde nám koeficient přírůstku. Ten jasně vypovídá o tom, jak životaschopnou populaci zaječí zvěře máme v jednotlivých honitbách. Obecně lze konstatovat tyto závěry:

1. V honitbách kde koeficient přírůstku je 1 a více, je populace zaječí zvěře zdravá, schopná dobré reprodukce a při správném mysliveckém hospodaření se zachováním kmenového stavu by neměl být problém.

2. Při koeficientu 0,50 - 0,99 je nutné dál prověřit důvody nižšího přírůstku, intenzivně hubit povolené predátory a bedlivě vážit další způsob hospodaření se zaječí zvěří.

3. V honitbách, kde koeficient přírůstku je pod 0,5, je nutné se okamžitě zabývat příčinami proč tomu tak je a přijmout nápravná opatření včetně dočasného zastavení odlovu.

Ing. Vladimír Diviš (Myslivost 4/2000) se zabývá významem a hodnotou "normovaných jarních kmenových stavů" pro praktické plánování. Poukazuje na nedostatky při stanovování počtu odlovu zvěře v lovecké sezóně, které pramení z někdy propastného rozdílu mezi NJKS a stavem skutečný. Uvádí i příčiny, proč mají stavy stále klesající tendenci. Autor uvádí, že NJKS by se měly pružněji přizpůsobovat stavu populací, anebo tento termín vůbec zrušit. Zdůrazňuje početní význam mladých tohoročních jedinců v celkovém podzimním stavu zvěře zaječí. Je to známá metoda, která má a také měla svoje důležité opodstatnění při rozhodování a stanovení výše odlovu. Autor se domnívá, že odlov zajíců by měl být zachován, byť by se jednalo jen o symbolický odstřel několika jedinců, a to z toho důvodu, aby myslivci neztratili o zajíce zájem tak, jak se tomu stalo u koroptve. Já mám však doje, že v mnohých honitbách se tomu tak už dávno stalo.

Pár slov závěrem. Dovolil jsem si malé ohlédnutí do minulosti, kde řada zkušených myslivců - odborníků se nepříznivým stavem zaječí zvěře zabývá a hlavně věnuje pozornost tomu, co udělat pro zlepšení. Věřím, že většina myslivců si články přečetla, ale jsem toho názoru, že nemůže být věci ku škodě, když tak učiní ještě jednou a některé z dobrých poznatků v článcích uvedených uplatní ve svých honitbách. Moje vlastní zkušenosti jsou takové, že zajíc potřebuje péči celoroční, to znamená v době zimní řádně přikrmovat, chránit před predátory, zvýšit ochranu v době vývoje mláďat, odlov stanovovat podle skutečného přírůstku (počtu mladých zajíců), po výřadu prvního honu a počtu ulovených mladých zajíců rozhodnout o pokračování nebo zastavit další odstřel. Každoročně střídavě nehonit alespoň 1/5 průměrně zazvěřené honitby. Je-li předpoklad výřad jeden až pět kusů, pak hon nekonat, udělat pauzu dva až tři roky. Zabráníme tak tomu, že nás veřejnost bude osočovat z vybíjení zvěře. My ji přece chráníme, chováme a jen v únosné míře odlovujeme. A to je potřeba dodržovat.

František ŠILD