CO SI MYSLÍ O POSLANECKÉM NÁVRHU ZÁKONA O MYSLIVOSTI ...

13.02.2001 | Svět myslivosti

Příprava zákona o myslivosti je již několik let vděčným tématem diskusí a často až ostrých výměn nesmiřitelných názorů mezi myslivci, lesníky, vlastníky honebních pozemků, profesionálními ochránci přírody a mnohdy i širokou veřejnosti. Koncem loňského roku tyto diskuse nabraly na intenzitě. V říjnu zveřejnilo teze připravovaného zákona o myslivosti Ministerstvo zemědělství ČR (MZe) a v první polovině prosince se na veřejnost dostal návrh zákona o myslivosti, který předložila iniciativní skupina poslanců z Podvýboru pro myslivost, rybářství a včelařství zemědělského výboru PSP ČR. Právě druhý z materiálů, podrobně zpracované paragrafované znění zákona, se vzápětí stal středem žhavé diskuse mezi zainteresovanými subjekty a terčem kritiky z mnoha stran. Zástupcům několika organizací, které se do diskuse o tvorbě zákona o myslivosti aktivně zapojují, jsme položili stejnou otázku: Jaké stanovisko zaujala vaše organizace k předloženému návrhu zákona o myslivosti?

ING. JAROMÍR VAŠÍČEK, CSc.

ředitel Odboru státní správy lesů a myslivosti Ministerstva zemědělství ČR

Především bych chtěl uvést, že na základě iniciativy MZe pracovala v uplynulých letech při našem úřadě komise složená ze zástupců myslivecké veřejnosti, vlastníků pozemků (zemědělství, lesy, rybníky), Agrární komory a vysokých škol, která se pokoušela vyřešit neuspokojivý stav názorové hladiny subjektů podílejících se na myslivosti. Bohužel, ani po 8 letech od přijetí novely se nepodařilo do dnešní doby sjednotit názor na základní otázky myslivosti, kterými jsou především tvorba honiteb, minimální výměra honitby, pronájem honiteb ve vztahu k jeho délce a návaznosti na dosavadní nájemce, jmenování mysliveckého hospodáře. MZe s vědomím nutnosti harmonizace myslivecké legislativy s právem EU navrhlo jít cestou úzké novely zákona o myslivosti, která by řešila pouze nejdůležitější problémy. Legislativní útvar vlády s tímto postupem nesouhlasil a požádal o vypracování nového zákona s odůvodněním, že zákon z roku 1962 je nenovelizovatelný. MZe proto přijalo úkol vypracovat nový zákon o myslivosti. Příprava zákona má několik fází, z nichž nejdůležitější je příprava věcného záměru zákona a paragrafované znění. Věcný záměr zákona o myslivosti má být vládě předložen v termínu do 31. 3. 2001 a paragrafované znění v nejzazším termínu 30. 6. 2002. MZe tedy vytvořilo dostatečný časový prostor pro nalezení konsensuálního řešení myslivecké problematiky. Dalším důvodem pro toto časování byl výsledek celostátní inventarizace škod zvěří na lesních porostech, která byla dokončena k datu 31. 12. 2000 a která signalizuje i nadále neuspokojivý stav. Návrh zákona o myslivosti předložený poslanci byl zpracován Českomoravskou mysliveckou jednotou (ČMMJ) a MZe má k návrhu tyto připomínky:

I. Obecné posouzení návrhu

Předložený návrh sice pokrývá svým rozsahem zásady, na kterých je vytvářen věcný záměr MZe, avšak v detailní paragrafové úpravě rozpracovává tyto zásady odchylně od záměru připravovaného MZe. Dále nerespektuje ve svém obsahu princip neoddělitelnosti práva myslivosti od vlastnictví pozemků. Předložený návrh vychyluje vyváženost funkcí myslivosti ze sféry hospodářské do sféry zájmové činnosti, která vyhovuje spíše společenským funkcím myslivosti. Návrh zvyšuje míru regulace státu i do oblastí, které to nevyžadují.

II. Vztah k správnímu řízení

Návrh zákona nerespektuje zásady správního řízení, zejména rozhodování orgánů v prvním stupni - okresních úřadů. Návrh se sice snaží zjednodušit rozhodování správních orgánů tím, že řadu těchto činností nepodmiňuje nutností řešit je prostřednictvím správního řízení, avšak dále neuvádí procesní pravidla takového rozhodování. To znamená, že z návrhu nevyplývá, jakým způsobem bude orgán státní správy postupovat, kdo bude účastníkem řízení a kde by se měl tento účastník domoci nápravy v případě, že nebude souhlasit s vydaným rozhodnutím.

III. Vztah k věcnému řešení konkrétních problémů

Návrh zákona nerespektuje dosavadní zkušenosti z aplikace nynějšího zákona o myslivosti v praxi a nesnaží se odstranit problémy, které současná právní úprava způsobuje. Ně-která navrhovaná řešení navíc komplikují již tak dosti složitá správní řízení.

IV. Vztah k působnosti orgánů státní správy

Návrh zákona nerespektuje poznatky ze současné činnosti orgánů státní správy. Veškeré kompetence orgánů státní správy tak, jak jsou uvedeny v návrhu zákona, je nutno pečlivě zvážit s výhledem na reálné možnosti státní správy. Novou právní úpravou by nemělo dojít k nutnosti zvýšení počtu pracovníků správních orgánů.

V. Další stěžejní názorové rozpory

MZe má značně rozdílné názory na řešení právní úpravy některých zásadních otázek na:

· povinný pronájem 75 % honiteb u státních organizací,

· nájemné za pronájem státních honiteb a jeho využití,

· opční právo při pronájmu honiteb,

· splnění podmínky při vydání loveckého lístku - povinné členství v myslivecké organizaci,

· pořádání chovatelských přehlídek trofejí.

VI. Nárok na státní rozpočet

Nelze souhlasit se závěrem důvodové zprávy, že nová právní úprava nebude vyžadovat nároky na státní rozpočet.

VII. Vztah k EU

Novým návrhem zákona nebyl odstraněn nedostatek současné právní úpravy, ve které je zakotveno nerovnoprávné postavení občanů EU s občany ČR. Tento nedostatek se týká uznávání a pronájmu honiteb, kdy není umožněno občanům EU zúčastnit se tohoto procesu.

VIII. Přechodná ustanovení

Návrhem zákona není řešena návaznost v otázkách:

· platnosti zkoušek z myslivosti,

· vydaných loveckých lístků,

· ustanovení mysliveckých stráží,

· jmenování mysliveckých hospodářů, schválených plánů mysliveckého hospodaření a lovu,

· platnosti smluv o nájmu honiteb,

· kvalifikace mysliveckých hospodářů.

Výše uvedené nedostatky návrhu zákona o myslivosti ukazují na skutečnost, že celý návrh byl zpracován v jisté uspěchanosti. Z tohoto pohledu se domníváme, že je nutno předložený návrh odmítnout a pokračovat ve změně myslivecké legislativy cestou vládního návrhu zákona o myslivosti podle termínů stanovených v legislativním programu vlády, které chápeme jako termíny nejzazší.

ING. TOMÁŠ STANĚK, CSc.

ředitel Odboru ochrany lesa Ministerstva životního prostředí ČR

Ministerstvo životního prostředí (MŽP) považuje poslanecký návrh zákona o myslivosti za nepřijatelný. Základním problémem je absence ekosystémového chápání postavení zvěře v přírodě. Normované stavy zvěře nemohou být přece stanovovány pouze s ohledem na kvalitu životního prostředí zvěře, nýbrž s ohledem na uchování příznivého stavu ekosystému jako celku, tzn. s ohledem na nepřekročení únosných stavů zvěře pro ekosystém. Ve výčtu zvěře jsou na jedné straně vyjmenovány druhy, které jsou uvedeny ve směrnicích EU o stanovištích a o ptácích, což způsobuje kolizi s povinností ČR tyto směrnice do data vstupu do EU implementovat. Na druhé straně jsou ve výčtu druhů zvěře uvedeny druhy pro ČR nepůvodní včetně těch, jejichž další výskyt ve volné přírodě je z pohledu MŽP nežádoucí. V této souvislosti není možné akceptovat ustanovení o zachování veškerých druhů zvěře. Jako nepřijatelné se dále jeví, že v některých ustanoveních je vyloučen souhlas orgánu ochrany přírody či je rozhodováno mimo správní řízení (např. § 4, odst. 2, odst. 3, § 27). Zcela nekoncepční je navrhovaná povinnost právnických osob, které hospodaří s majetkem státu, pronajímat nejméně 75 % honiteb. V národních parcích, kde je myslivost zcela podřízena zájmům ochrany přírody a kde je vykonávána výlučně příslušnými Správami národních parků s maximálním ohledem na nastolení rovnováhy stavů zvěře s prostředím, ve kterém zvěř žije, by to znamenalo zcela jistě ohrožení tohoto principu. Z těchto a dalších důvodů MŽP předložený návrh odmítá a znovu zdůrazňuje, zatím bohužel bez odezvy, svůj úmysl podílet se jako spolu-předkladatel společně s MZe na přípravě nového zákona o myslivosti.

VLADIMÍR BROUKAL

jednatel Českomoravské myslivecké jednoty

Sedmiletá příprava nového zákona v režii MZe nevedla k odpovídajícím závěrům. Proto MZe samostatně zpracovalo své teze. Z 22 tezí se předložený poslanecký návrh odchyluje pouze ve třech případech.

Podle předloženého návrhu zákona i podle názoru ČMMJ nelze přistoupit na to, aby státní orgán honitby neuznával, ale jen registroval jako akt vlastníků o jejím vytvoření. Na to, aby myslivecký hospodář byl orgánem vlastníka honitby a nikoliv uživatele honitby (nájemce). A konečně na to, aby byly zaváděny další odborné myslivecké zkoušky pro myslivecké stráže a lektory a zkušební komisaře.

ČMMJ podporuje nová ustanovení, která odstraňují nedostatky dosavadního zákona, zejména nedostatečná zmocnění k vydání prováděcích předpisů ke kontrole ulovené zvěře, k tvoření oblastí pro chov zvěře, ke konání chovatelských přehlídek trofejí, s postižením všech porušení zákona sankcí, s ustanoveními, která zjednodušují správní proces uznávání honiteb apod. Souhlasíme s tím, aby na rozdíl od dosavadního stavu byly honitby tvořeny s ohledem na zájmy chovu zvěře a nepředstavovaly libovolné seskupení honebních pozemků podle dohod jejich vlastníků. Považujeme za správné, aby za honitbu byly uznány jen takové návrhy vlastníků, které odpovídají zákonem stanoveným zásadám tvorby honiteb. Vlastník honitby se podle své úvahy může rozhodnout, zda bude v honitbě sám myslivecky hospodařit, nebo zda ji pronajme. Převážná většina dnešních honiteb se pronajímá. Pro případy nájmu musí zákon (jako to pro jiné druhy nájmu upravují jiné zákony) stanovit určitou ochranu nájemců. V tom přece nelze spatřovat zájmy úzké skupiny osob.

Mluvíme-li v zákoně o chovu zvěře a dlouhodobé a určité době pronájmu, nemůže být vlastníkovi honitby přiznáno neomezené právo výpovědi. ČMMJ rovněž uvítala, že návrh upravuje nájem honitby tak, že již nemá jít jen o otázku peněz, že znemožňuje, aby se nájemné odvozovalo od fikce 100 % poplatkového odstřelu zvěře (i holé) zahraničními hosty. Taková konstrukce neumožňovala nájemci v dostatečné míře provádět potřebná opatření v honitbě a vedla i k vybíjení zvěře. Za významné považuje naše organizace i navržené ustanovení směřující k tomu, aby dosavadní dobře hospodařící nájemce honitby měl přednostní právo dalšího nájmu.

Při přípravě zákona se ozývaly hlasy požadující úplné zrušení mysliveckého plánování, normovaných stavů a bonitace zvěře. Nyní, když návrh zákona tyto okruhy upravuje, požadují tytéž hlasy, aby do procesu mohli zasahovat i vlastníci honiteb. Svěřil-li vlastník honitbu do dlouhodobého nájmu nájemci, má podle názoru ČMMJ s nájemcem jednat a případně se soudit o stav honitby (počty zvěře, myslivecká zařízení aj.) s ohledem na rozdílný stav na začátku a na konci doby nájmu. V průběhu nájmu může žádat státní orgán o regulaci stavu zvěře nebo jiná opatření podle jiných ustanovení zákona. Roční myslivecké plánování tedy provádí vlastník honitby, hospodaří-li v ní sám, nebo uživatel honitby v honitbě pronajaté.

V Rakousku a v Německu (v jednotlivých spolkových zemích) je stanoveno povinné členství myslivců v jediné myslivecké organizaci. ČMMJ si je vědoma toho, že asi není možný návrat ke stejnému stavu, který byl u nás do roku 1992, zejména když u nás již pluralismus celostátních mysliveckých organizací existuje. Nechápe však odpor k navrženému ustanovení, které u každého myslivce vyžaduje členství v některé z organizací, nikoliv však pro zájem oněch organizací, ale pro zájem myslivců, kteří se v nich sdružují. Pod tímto zájmem je nutno vidět výhodu hromadného odpovědnostního pojištění, informovanost o osobních věcech myslivce (lovecké lístky, zbrojní průkazy) a o činnostech s myslivostí úzce souvisejících (kynologie, střelectví), účast v navrhovaných mysliveckých komisích orgánů státní správy myslivosti atd.

ING. JIŘÍ OLIVA

generální ředitel s. p. Lesy České republiky

V prvé řadě je třeba otevřeně říci, že předložený zákon má velmi daleko k návrhu poslanců, kteří by, vzhledem ke svým zkušenostem i možnému prá-vnímu servisu zcela jistě připravili daleko kvalifikovanější a vyváženější návrh. Tento návrh byl připraven iniciativou ČMMJ, což však považuji za zcela legitimní. Prostřednictvím poslanců, zavalených prací, jinými zákony a nedostatkem času, byl pouze podán, bohužel bez podrobného prostudování.

Dále je třeba odmítnout tvrzení, že podání návrhu bylo výsledkem mnohaleté nečinnosti MZe. V minulém období jsem registroval několik vyjádření myslivců - členů ČMMJ i myslivců z řad poslanců a senátorů, že zákon je třeba neotvírat před uzavřením smluv na další desetileté smluvní období. Současná úprava totiž znamená relativně velkou šanci na opětovné uzavření smluv na velmi dlouhou dobu. Důvodem této překotné, a do poslední chvíle pečlivě utajované snahy, byla právě iniciativa MZe, které v říjnu loňského roku připravilo a na rozdíl od této iniciativy zveřejnilo teze nového zákona o myslivosti.

Návrh zákona vychází z některých předpokladů, které jej z pohledu vlastníků nebo správců majetku nutně musí činit nepřijatelným. Jedná se především o princip neoddělitelnosti práva myslivosti a práva vlastnictví. Návrh ve své podstatě umožňuje vlastnictví užívacích práv k určité činnosti na velmi dlouhou dobu, bez ohledu na vlastníka, či správce pozemku. Tento princip, mimo jiné často využívaný v socialistických zákonech minulé doby, je ve všech evropských státech nepředstavitelný.

Velkou zvláštností je také průběh většiny správních aktů mimo správní řízení, což otvírá obrovský prostor pro korupci a netransparentnost rozhodnutí, stejně tak jako výběrová řízení na pronájem honiteb, kdy jediným kritériem je velmi subjektivní a neměřitelná tzv. kvalita mysliveckého záměru.

Návrh umožňuje, aby státní úředník spolu s nájemcem honitby kladli na vlastníka, eventuálně správce pozemku břemena a povinnosti, které jej ekonomicky zatěžují, nejsou nijak kompenzovány a dokonce je nelze nijak ovlivnit. Za výsledek však nenesou žádnou odpovědnost. Příkladem je např. § 27, odst. 4, kdy uživatel honitby je jediným účastníkem řízení, při schvalování plánu mysliveckého hospodaření!

Návrh zcela opomíjí skutečnost, že myslivost je zájmová a hospodářská činnost a staví ji do role veřejného zájmu. Ten se však v tomto případě řídí jinými normami v oblasti ochrany přírody, ochrany volně žijících živočichů, biodiverzity apod. Tyto normy a úmluvy, z nichž mnohé jsou již v konsensu s předpisy EU, návrh zákona vůbec nebere na vědomí. Navíc zachovává nerovnoprávné postavení občanů zemí EU, kteří jsou vyloučeni z pronájmu honiteb.

V návrhu je celá řada dalších rozporů. Za závažné je třeba považovat např. povinný nájem honiteb u státních organizací a hlavně využití tohoto nájmu. Získání podpory MŽP je patrně jediným vysvětlitelným důvodem pro odvod tohoto nájmu do fondu životního prostředí. Škoda, že návrh neřeší podobně i náklady na ochranu lesa proti zvěři. Dalšími spornými záležitostmi je opční právo při pronájmu honiteb, povinné členství v myslivecké organizaci, atd. Těchto rozporů je tolik, že ani ochota zemědělského výboru Poslanecké sněmovny k zapracování mnoha připomínek návrh příliš zlepšit nemůže.

Osobně považuji za velkou škodu, že se myslivci vydali cestou separátní a nerealistické politiky. Namísto diskuse, která by pomohla najít společnou cestu, byl zákon připraven za režimu utajení hodného vojenské operace. Jestliže je prosazován bez konsensu s vlastníky a správci pozemků, nenavazuje na zásady, obvyklé v zemích EU a dokonce je diskutabilní i ve vztahu k Ústavě ČR, jeho účinek může být jediný. Ještě více vyhrotí vztahy vlastníků a správců pozemků k myslivosti a pověsti myslivců, která je již tak dost v očích veřejnosti pošramocená, určitě neprospěje.

Vzhledem k vyjádření vlády se s. p. Lesy České republiky nebude a ani nemůže nikterak angažovat ve schvalovacím procesu tohoto návrhu a své eventuální připomínky bude směrovat k přípravě vládního návrhu v souladu se stanoviskem vlády.

RNDr. JAN PLESNÍK, CSc.

náměstek ředitele Agentury ochrany přírody a krajiny ČR

Tak důležitá právní norma, jakou zákon o myslivosti bezesporu je, nemůže odrážet pouze zájmy jediné, byť sebepočetnější skupiny. Návrh zákona o myslivosti, předložený iniciativní skupinou poslanců na sklonku roku 2000, nejenže není nutným kompromisem, ale i laikovi je zřejmé, že se hned na několika místech dostává do přímého rozporu s Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod tím, že vlastníka staví do role jakéhosi nesvéprávného občana, o jehož majetku jiní nejen rozhodují, ale ještě jej komerčně využívají (např. prohlášení většiny nezastavěných pozemků na území státu za honební pozemky bez souhlasu jejich vlastníků a využívání cizího majetku honebními společenstvy, přímo ze zákona podnikatelskými subjekty!).

Skutečnost, že zákon navíc nebere v úvahu vývoj, kterým v posledním období prošla moderně koncipovaná myslivost, nás spolu s výše uvedenými výhradami vrací hodně, hodně zpět. Raději nebudu říkat kam. V této souvislosti uveďme spíše jen jako zajímavost, že myslivecká legislativa by měla - a to ve vlastním zájmu - reagovat na soudobé trendy v péči o přírodní dědictví, jako je ekosystémový přístup či adaptivní management cílových druhů živočichů a jimi osídlených biotopů. Co je ovšem mnohem závažnější, je fakt, že se návrh v určitých pasážích prokazatelně dostává do konfliktu s existující legislativou na ochranu přírody a krajiny, přesněji řečeno se zákonem č. 114/1992 Sb.

Například ustanovení o dovozu a vypouštění druhů, které zatím na území ČR nežijí, ale jsou mezinárodní mysliveckou organizací (CIC) považovány za zvěř, je nesplnitelné. O dovozu by podle návrhu zákona rozhodoval pouze orgán státní správy myslivosti a po takto povoleném vypuštění by se takové druhy automaticky stávaly zvěří, přičemž by se na toto rozhodování nevztahovaly obecné předpisy o správním řízení. To odporuje nejen zákonu č. 114/1992 Sb., ale hned třem mezinárodním úmluvám, k jejichž naplňování se ČR zavázala: Úmluvě o bio-logické rozmanitosti, Úmluvě o ochraně evropské fauny a flóry a přírodních stanovišť (Bernské úmluvě) a Úmluvě o mezinárodním obchodě ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin (CITES). Jakou blamáž bychom si přijetím navrhovaného zákona v zahraničí, pokud nemáme na mysli třeba Bělorusko, vysloužili, není třeba dále rozvádět.

Rovněž tvrzení předkladatelů, že právní akty EU prakticky neupravují mysliveckou problematiku, a že proto nepřichází v úvahu odůvodnění případných odchylek, není tak docela pravdivé. Myslivecké obhospodařování určitých druhů živočichů podléhá příslušné legislativě EU na ochranu přírody (směrnice č. 79/409/EEC o ochraně volně žijících ptáků a směrnice č. 92/43/EEC o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin), a to podstatným způsobem. Žádat je např. potřeba již o zařazení straky obecné (Pica pica) mezi lovnou zvěř. Předkládaný návrh je s uvedeným zákonodárstvím EU v zásadním rozporu přinejmenším na deseti místech, v některých dalších otázkách tuto legislativu nenaplňuje dostatečným způsobem. Nechci používat EU jako strašáka, ale připomenu, že již při podrobném porovnávání legislativy EU a ČR na ochranu přírody v lednu 1999 v Bruselu upozornili představitelé Evropské komise (EK) na nutnost sladit s oběma směrnicemi ještě před přijetím do EU i zákon o myslivosti. A to ještě pochopitelně neviděli diskutovaný návrh, který současnou právní normu v porovnání s právem platným v členských státech EU, viditelně pozměňuje k horšímu.

Domnívám se, že argument, že je v tuto chvíli důležité předložit jakýkoliv zákon o myslivosti, aby se o něm zahájila podrobná diskuse, není příliš šťastný. Zákon o myslivosti nesmí vycházet ze středověkých tradic, ale měl by být jednoznačně založen na soudobých odborných poznatcích a chápat rozumně provozovanou myslivost jako skutečnou, nejen deklarovanou součást péče o biodiverzitu. Nechť je tvrdý, ale dobrý. Nechť vyhovuje nikoli zájmům pouze jedné lobbistické skupiny, ale ať slouží účinnému uchování národního přírodního dědictví.

ING. LIBOR ŘEHÁK, Ph.D.

prezident Asociace profesionálních myslivců ČR

Dnešní dění okolo zákona o myslivosti lze hodnotit ze tří základních úhlů pohledu: posouzením vhodnosti období a vnějších podmínek k předložení, posouzením vlastní úrovně předloženého zákona a posouzením způsobu předložení.

1. Posouzení vhodnosti období a vnějších podmínek k předložení

Současné období není vhodné pro otevření zákona o myslivosti. Obě komory Parlamentu ČR jsou příliš zahlcené projednáváním množství právních předpisů nezbytných k naší integraci do EU. Nebude čas na dlouhé projednávání, a pokud vše nepůjde hladce (což je vzhledem ke kvalitě předlohy naprosto zřejmé), nastane mezi poslanci nervozita a bude snaha přijmout jakékoliv znění. Z pohledu odvětví myslivosti jsou naprosto nevhodné jak vnější, tak i vnitřní podmínky. Z pohledu vnitřních podmínek je (z důvodu zahájení zcela nezbytných změn v rámci procesu transformace - obrody myslivosti) situace nestabilní v samotném odvětví, a pokud neproběhne nutná modernizace odvětví, tak ještě i nějakou dobu bude. Z pohledu vnějších podmínek je situace ještě horší. Skoro žádný ze zainteresovaných subjektů nesdílí obdobné názory na řešení dané problematiky jako tvůrci a předkladatelé tohoto návrhu. “Vhození” návrhu zákona do tak nepřipraveného (a nevhodného) prostředí hrozí debaklem, a z toho plynoucím dalším poklesem prestiže odvětví myslivosti.

2. Posouzení vlastní úrovně předloženého zákona

Stručné hodnocení tohoto návrhu je - nemoderní, nefunkční, nevyvážený materiál, jehož duch je odtržen od reality a bloudí někde v zaniklém oparu padesátých let. Navrhovaný zákon není moderním a progresivním zákonem o myslivosti, v jehož centru pozornosti musí být příroda, zvěř a její citlivý myslivecký management, ale spíše zákonem o lovu a myslivcích. Ve výčtu zvěře, který jako by v tomto návrhu přistál z jiné planety a z jiného století, se tulí perlička pod křídla orla skalního a hohol severní se spolu s křepelkou a krocanem prohánějí nad hlavami našich myslivců. Předkladatel tímto výčtem zvěře skutečně dělá ve světě české myslivosti i celé ČR velkou reklamu. Dodnes se marně snažím proniknout do tajuplných zákoutí hned úvodních ustanovení, která uvádějí, že myslivost je: “zachování druhově bohatých a zdravých stavů zvěře”. Ducha “moderní přírodě blízké myslivosti” potvrzuje i definice “drobné zvěře”, což jsou “druhy zvěře lovené na společných lovech” (zvěří drobnou je orebice, perlička i krocan, ale koroptev již ne). Takto by se z návrhu dalo pokračovat skutečně do nekonečna. Tvůrcům zákona jsou zřejmě utajeny i zákonitosti fungování státní správy i správního řádu. Návrh se velice nešťastným způsobem snaží vyřešit prodloužení současných pronájmů honiteb. Takto koncipovaný návrh opčního práva dalšího nájmu honitby nejen, že nic podstatného neřeší (protože se dá vlastníky snadno obejít), ale pošlapáním práv jedné naprosto dominantní skupiny - vlastníků - staví vlastníky již od počátku do opozice proti myslivcům a myslivosti. Osobně naprosto nechápu, co má tento nemoderní a skoro nefunkční návrh za cíl? Naštvat vlastníky pozemků a vlastníky honiteb, naštvat ochranu přírody, naštvat lesníky a zemědělce? Naštvat stát i veřejnost? Postavit myslivce proti všem? Co tam pak ale budeme v té přírodě a honitbách dělat? Bojovat proti všem ve jménu dávno překonaných principů “lidové myslivosti”? A chce vůbec někdo z myslivců dělat myslivost v této atmosféře a v tomto prostředí? Vzhledem k úrovni návrhu může být specifikace všech jeho nedostatků a nefunkčností předmětem jen velice dlouhého rozboru.

3. Posouzení způsobu předložení

Způsob předložení návrhu zákona je velice neobvyklý a ve svých důsledcích nešťastný. Není možné, aby byl zákon o myslivosti otevřen návrhem několika jedinců. Navíc návrhem, který nebyl s nikým projednán. Ani s vlastní členskou základnou a vlastními okresními organizacemi předkládající organizace; o ostatních mysliveckých organizacích, vlastnících pozemků, ochraně přírody, lesnících a zemědělcích ani nemluvě. Poslanci jasně přiznali, že návrh byl vypracován lidmi z vedení ČMMJ, a také na jejich důrazný návrh předložen do Parlamentu ČR. Ani myslivci, ani další zainteresované subjekty nechápou tento neseriózní “hurá postup” několika jedinců - myslivců. Neseriózní hlavně proto, že případné následky přijetí tohoto špatného zákona, neponesou pouze iniciátoři této akce, ale především všichni myslivci, zvěř a celá příroda, kteří o tom nic nevěděli a do procesu tvorby návrhu nemohli vůbec zasáhnout. Proto je v budoucnu zcela nezbytné vyhnout se podobným způsobům přípravy a předkládání návrhů složitých zákonů. Špatné a zastaralé chápání principů moderní myslivosti (včetně její funkce v přírodě) jen zhoršují postavení odvětví myslivosti a “vyrábějí” mu zbytečně další a další nepřátele.

ING. FRANTIŠEK KUČERA

předseda výkonného výboru Sdružení vlastníků obecních a soukromých lesů

Těžko lze uvěřit tomu, že poslanecký návrh nového zákona o myslivosti předložený v roce 2000 nejenže zcela přehlíží společenské a politické změny, k nimž došlo po roce 1989, ale v řadě navrhovaných ustanovení jde ještě dále - přesněji řečeno zpět (v porovnání s platným zákonem o myslivosti č. 512/1992 Sb.). V některých případech v přehlížení a ignoranci práv vlastníků pozemků a zájmů lesníků a zemědělců předstihuje i zákon o myslivosti č. 23 z roku 1962!

Autoři návrhu zákona vycházejí z předpokladu, že právní úprava práva myslivosti je v plném rozsahu veřejnoprávní úpravou a tento předpoklad má podstatný vliv na úpravu jednotlivých zákonných institutů. Přitom nedostatečně zohlednili fakt, že myslivost se vykonává na území, které je tvořeno pozemky ve vlastnictví určitých osob, a proto nutně znamená zásah do vlastnických práv. Do návrhu není promítnuta ani skutečnost, že rozsah a kvalita zásahu do vlastnického práva musí být nutně odlišná v případě fyzických a právnických osob soukromého práva (občanů nebo obchodních společností) na straně jedné a veřejnoprávních korporací (státu, obcí a krajů) na straně druhé.

Na začátku zvláštní části důvodové zprávy k návrhu zákona se uvádí, že “z žádného právního předpisu vyšší právní síly nelze dovodit existenci práva myslivosti jako práva reálně spojeného s vlastnictvím nemovitosti”. Toto tvrzení je zavádějící! Ústava ČR ani Listina základních práv a svobod skutečně neobsahují ustanovení o tom, že právo myslivosti je spojeno s nemovitostí. Na druhé straně je však vlastnické právo v českém ústavním pořádku chráněné a omezovat jej lze pouze ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Podle ustavení čl. 4 Listiny základních práv a svobod je při stanovení mezí základních práv a svobod v jednotlivých zákonech nutné šetřit podstaty těchto práv a jejich smyslu a není přípustné, aby se omezení zneužívala k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Z toho vyplývá, že ani výkon práva myslivosti nemůže být upraven v podobě, která neodůvodněně omezuje vlastníky pozemků při výkonu jejich práv.

V této souvislosti se sluší uvést, že honební právo na cizí půdě bylo zrušeno již v roce 1849 císařským patentem č. 154. To respektovaly i zákony, které platily v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku až do roku 1947 a které viděly v honebním právu příslušenství vlastnictví k půdě. Např. zákon pro Království české z roku 1866 v ustanovení § 1 uváděl, že “právo myslivosti zakládá se na právu vlastnickém k pozemkům”. Obdobně tak stanovil moravský nebo slezský honební zákon. Zákon č. 225/1947 Sb., o myslivosti, v ustanovení § 1 odst. 2 výslovně určoval, že právo myslivosti “jest nerozlučně spojeno s vlastnictvím honebního pozemku”.

Z uvedeného vyplývá, že i když je výkon práva myslivosti veřejným zájmem, a proto se nutně musí dostat do kolize s právy vlastníků pozemků, je nutné v zákoně vždy hledat určitou rovnováhu tak, aby ostatní osoby neutrpěly výkonem práva myslivosti neodůvodněnou újmu. Podle našeho názoru však návrh zákona zmíněnou ústavní zásadu nedodržuje, a to hlavně v následujících případech:

· Nepřiznává výkon práva myslivosti vlastníkům určitých honebních pozemků přímo, ale odkazuje je na rozhodnutí správního úřadu. Při respektování historické zásady spojení práva myslivosti a vlastnického práva by příslušný orgán rozhodoval pouze o tom, zda jsou splněny zákonné podmínky (příslušná výměra) pro samostatné honitby - jednalo by se o rozhodnutí, které by pouze deklarovalo určitý právní stav a nikoliv jej konstituovalo.

· Přičleňování, vyrovnávání a tvorba hranic honiteb bez omezujících plošných limitů a souhlasu vlastníků dotčených pozemků (§ 16) je založena na administrativním přístupu státního úředníka. Je naprostou ignorancí vlastnických práv.

· Umožnění změny hranic pronajatých honiteb jen po zániku smlouvy o nájmu (§ 21) a § 25 o “opčním právu dalšího nájmu honitby” v podstatě vylučuje možnost změny nájemce, a dokonce i výši dosahovaného nájemného.

· Paragraf nařizující pronajmout 75 % honiteb, kde hospodaří právnické osoby s majetkem státu, kraje či dokonce honitby obcí!

· Návrh zákona bez bližšího zdůvodnění podstatně zvyšuje výměru řady honiteb na 1000 resp. 2000 ha. Tento postup znamená, že se podstatně rozšiřuje okruh vlastníků honebních pozemků, kteří nemohou získat vlastní honitbu a jsou zákonem nuceni vytvářet honební společenstvo, jenž by naopak mělo být jevem spíše výjimečným.

· Návrh zákona dále porušuje ústavní právo na řádný proces (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod), když v některých ustanoveních vylučuje aplikaci správního řádu a současně přitom nestanoví, jaká procesní pravidla se použijí. Např. ustanovení paragrafem 4 písm. b odst. 1 se zakládá právo státního orgánu vrchnostenským způsobem zasáhnout do práv osob bez uvedení formy tohoto zásahu a především bez úpravy možností obrany proti zásahu.

· Náhrada škody způsobené zvěří je oproti dosavadním zvyklostem založena na principu odpovědnosti za předpokládané zavinění osoby, která vykonává právo myslivosti (§ 42 odst. 2 návrhu zákona). V praxi to bude znamenat, že poškozená osoba musí dokazovat nejen vznik škody, ale i porušení povinnosti na straně osoby s právem myslivosti. Vznikne-li pak škoda bez zavinění této osoby, ponese újmu v plném rozsahu poškozená osoba - vlastník, případně nájemce pozemku.

Závěrem musím konstatovat, že zásadně odmítáme nadřazování myslivosti a “zájmů chovu zvěře” nad hospodářskou činnost vlastníků lesních a zemědělských pozemků. Problém vztahu zvěře a prostředí - jinak řečeno lov a chov zvěře na polích a v lese - existuje odedávna a téměř na celém světě. Je minimalizován pouze tam, kde vlastník a uživatel honitby je jedna a táž osoba. V této souvislosti připomínám, že vlastníci lesů a zemědělské půdy a zejména vlastníci a uživatelé samostatných honiteb jsou stejně tak dobří a zodpovědní myslivci jako členové mysliveckých sdružení, kteří půdu nevlastní. Vlastníci půdy mají kromě své lásky k myslivosti pouze navíc zodpovědnost za řádné hospodaření a ekonomické výsledky ve vlastních, popř. svěřených státních nebo obecních a družstevních lesích a polích.

Konstatuji, že předložený návrh zákona o myslivosti vychází z neobjektivních a jednostranných hledisek. Sdružení vlastníků obecních a soukromých lesů ho považuje za principiálně špatný a populistický, a v plném rozsahu ho proto odmítá.