Domácích zabijaček valem ubývá

Chov prasat začíná být minulostí i u rodinných domků na vesnicích.

Ještě před pár lety se prasečí chrochtání na vesnicích v děčínském regionu ozývalo skoro od každého druhého domu. V předvánočním čase pak krátký život pašíků ukončoval příjezd řezníka. A nebo se v nejednom případě na takový úkon troufl i samotný chovatel.

Linoucí se vůně vařeného ovaru, jaterniček a dalších zabijačkových pochoutek je v poslední době ale spíše výjimečnou, než běžnou záležitostí.

Prase už nechovají

„Čas od času jsme si kupovali sele a to pak doma vykrmovali. Jenže to je už docela dost dlouho. Teď si radši z jatek nebo od známých chovatelů koupíme už poraženého pašíka a teprve pak si dovezené maso a další suroviny zpracujeme na jaterničky, jelítky, tlačenku. Nějaké maso skončí zavařené a další zamražené. Chovat prase kvůli domácí porážce se prostě už nevyplácí,“ tvrdil Rostislav Zajíček, který má jelení farmu nad Dobkovicemi.

Pokud by se někdo právě v tomto čase rozhodl, že si zabíjačkové dobroty také udělá doma, bude mít bez blízkých vazeb na nějakého chovatele nebo zpracovatele vepřového nejspíš smůlu.

Velkochovy nejsou

„Ani v minulosti nebyly na Děčínsku nějaké větší chovy prasat. Pokud se některý ze zdejších chovatelů jejich výkrmu věnuje, bývá to většinou v menší míře. Maximálně tak do dvaceti třiceti kusů. Přitom výkupní ceny jsou jak na houpačce. V krátké době klesnou i o deset a více korun a chov prasat se pro české zemědělce stává stál více prodělečnou záležitostí. Není divu, že chovatelů ubývá a nebo se raději í orientují na vývoz do zahraničí. Dostanou lépe zaplaceno. Tuzemští zpracovatelé pak nakupují prasata v jiných evropských zemích,“ poznamenal šéf společné Agrární komory pro děčínský a ústecký region František Loudát.

Nemají co porážet

Ještě před rokem nebyl problémem objednat si dvě prasečí půlky, hlavu a veškeré droby na jatkách ve Verneřicích.

Teď by zájemce o takový nákup odjel s nepořízenou.

„Bohužel, právě nízké výkupní ceny vzaly v poslední době chovatelům chuť věnovat se produkci vepřového. Porážky děláme minimálně a čekáme, že nastane obrat k lepšímu snad počátkem příštího roku. Možná tak v únoru či březnu,“ vzkazoval Jakub Douša z jatek verneřického Agrokomplexu.

Chlívek osiřel

Dřívějšímu vykrmování jednoho či více selat nahrávala i jedna podstatná okolnost. Lidé z vesnic většinou pracovali v místních státních statcích a nebo zemědělských družstvech. Dostávali deputát v podobě obilovin, někde i brambor. O krmení pro své pašíky tedy neměli nouzi.

„Obilí jsme si nechali semlít na šrot a občas jsme měli i nějaký ten pytel krmné směsi, sušené a nebo odstředěné mléko z kravína. Ne všechno bylo zrovna kupované,“ připomněla dřívější praktiky někdejší pracovnice českokamenického státního statku. Odhadovala, že její rodina tak vykrmila nejméně třicet prasat.

„Jsme s manželem už dost dlouho v důchodu, měli bychom na chov prasete i dost času. Jenže kupovat všechno, to se nám nemůže vyplatit,“ dodala. Proto i u jejich rodinného domku prasečí chlívek dávno osiřel.