Evenkové losu říkají mooty

Dnes naposledy se vypravíme za losem do Brd. Stopy v hlubokém sněhu prozradí jeho zimní teritorium a jeho apetit.

V ranním šeru, když tuhé mrazy pominuly a začalo poprchat, jsem opět v lese.

V rébusu stop

Toho jitra, tedy druhý den hledání losího býka, jsem obešel úsek, kde bylo vidět kudy vychází za potravou a kudy se vrací. Ale kam jde v poklidu trávit? Odpověď na sebe nedala dlouho čekat. V jedné mýtině jsem podle stop vyloučil ty starší a odhadl snad tu poslední z rána. Odečetl ty, co vedou k lesu a ty, jež značily jeho cestu za dnešní snídaní. Nebyl jsem si tak jist svými stopařskými schopnostmi, ale měl jsem asi štěstí. Vnořil jsem se do hlubokých závějí a sledoval obrovské šlépěje. Místy jsem se bořil až po pás už v mokrém sněhu. Přibližoval jsem se smíšenému porostu. Tam, kde se vysoké zvíře sotva dotklo kopytem sněhu na padlém kmeni, tam jsem se musel namáhavě přeplazit nebo překážku pro mě vysokou obejít. V porostu mezi stromy se šlo už mnohem lépe, nebylo tu tolik sněhu. Teprve tady si uvědomuji, jak musí být los velký, když mě otisky kopyt přivedly k jeho loži. Nevěnoval jsem zrovna pozornost tomu, abych se pohyboval tiše. Připadalo mi, že tak velký tvor se nemusí člověka vůbec bát. Také se ani potichu postupovat nedalo po předešlé námaze. Zadýchaný z cesty ve sněhu jsem supěl jako lokomotiva a ve změti popadaných stromů a při soustředění se na to, abych neztratil tu správnou stopu. Zvíře se totiž začalo pohybovat do kruhu a já měl s touhle křížovkou co dělat. Bylo vidět, že tady tráví celou zimu. Okolí bylo prošlapané a vyležené na mnoha místech. V němém úžasu jsem se zastavil před okousanými kmeny listnáčů. Všude se píše, že los je velikosti koně, ba i větší. Když potom stojíte pod okousanou kůrou vzrostlého jeřábu, vzpínáte ruce do nejvyšších partií, kde chybí kůra, potřebovali byste stoličku. Když jsem strom obešel a stanul opodál, jenom těžko jsem si tu výšku představil. Vždyť sem by snad nedosáhl ani kůň. Prostě nepředstavitelné. Ne že by z toho zvířete šel strach, ale spíše respekt, a to jak z velikosti, tak i vzezření a určitě i z toho, že člověk se přibližuje setkání s něčím, co v životě nepoznal.

Los se prozrazuje

Na okamžik jsem přestal stopovat, ale dobře jsem si zapamatoval, kde stopní dráha pokračuje, protože tu bylo tolik šlápot a loží, že jsem v tom měl zprvu trochu zmatek. Chtěl jsem si vyfotografovat les a místo, které po dlouhé migraci ze severu zaujalo losa natolik, že se tu pozdržel. Vykročil jsem znovu po stopách a po předchozím oblouku, který zvíře udělalo pod prozrazujícím se pahorkem přede mnou, se přibližuji nevelké světlině s lemem vývratů a křovisek, prorostlé maliním a ostružiním. Kdyby tu byl, musel bych jej zahlédnout, říkám si sám pro sebe, když si uvědomuji, jak je velký. Ale to byl omyl. Několik desítek kroků přede mnou zahlédnu pohyb. Všude kolem je plno stop i od jelenů a srnčí zvěře, a tak první, co mě napadá, je, že jsem vyrušil jelena. Zvíře mezi stromy se zvedá a narůstá v pravého obra - přede mnou stojí los. Nepospíchá, je krátkozraký a tak mě vůbec zřejmě neviděl, pouze poznal moji přítomnost po pachu, ale určitě mě i slyšel. Rozhlédne se a jenom rychlejším krokem mizí z dohledu v husté smrčině. Pamatuji si jenom jeho dlouhé běhy, velkou hlavu s parožím tvaru slabých lopatek. Co mě fascinovalo, byla jeho naprosto tichá chůze. Jak může takový obr chodit naprosto bezhlučně? Fotoaparát třímám v ruce a abych neměl výčitky svědomí, že jsem nefotil, tvrdím, že by to mezi kmeny stejně nešlo. Což je sice pravda, ale jako důkaz, že se mi podařilo po indiánsku vystopovat losa, jsem fotit možná mohl. Ale v prvním okamžiku a při prvním životním setkání s majestátním obyvatelem lesů jsem si vůbec neuvědomil, že mám fotoaparát na krku.

Evenkové mu říkají mooty

Od té doby jsem jej zahlédl ještě jednou, a znovu na stejném místě. Neměl jsem doposud to štěstí, jako se to podařilo některým lesníkům, že losa sledovali dlouhou dobu. Zatím jsem brdského losa nevyfotil, ale jeho hledání mně odhalilo něco málo ze způsobu života. Tím, že jsem našel jeho zimní teritorium, jsem si potvrdil informace z literatury. Když si představíme, kolik stovek kilometrů má zvíře v nohou z cesty z Polska až k nám, zarazila mě ta skutečnost, jak málo mu stačí k životu v místě, kde se usadí, třebaže zase jenom na čas. Zjistil jsem, že se losí býk pohybuje ve čtverci zhruba o rozloze 0,5 kilometru. Podle jeho chování, vyčteného ze stop, jsem pochopil, že přichází obloukem na místo, odkud má nejlepší výhled, a tam se uloží k odpočinku. Protože jeho nejsilnějším smyslem je čich, není asi náhoda, že si vybral pahorek, kryt zezadu a proti směru převládajícího větru. Nakonec jeho chování je trochu podobné jiným druhům jelenů. Nikdy bych však nevěřil, že los známý svými tuláckými sklony dokáže přes zimu žít na tak malém území. Brdský los se živí typickou potravou svého druhu, je to vyslovený mooty-dřevojed, jak jej přezdívají Evenkové, obyvatelé Sibiře. Často se na různých místech setkávám se stopami po jeho činnosti, a tak se dá snadno poznat, čím se v zimním období krmí. Kromě loupání kůry listnáčů má rád výhonky a větve jasanu, jeřábu, břízy a v oblibě má osiku a vrby. Nepohrdne však mladou borovicí.

Fotografie:

Třebaže zase nasněžilo, příchod jara nic nezastaví. Na hladině padrťských rybníků se prohánějí divoké kachny, zastavily se tu i labutě a v oblacích krouží orel mořský a sleduje, zda neobjeví rybí mršinu.

Ilustrační snímky Karel Hutr