Jak chránit mořské ekosystémy i zájmy spotřebitelů nakupujících ryby?

Společné výzkumné středisko Evropské komise (JRC) zveřejnilo na konferenci „Slow Fish“ v Ženevě zprávu "Deterring illegal activities in the fisheries sector" (Publications JRC) , v níž navrhuje použití molekulární technologie pro monitoring rybolovu, a proti falešnému označování a jiným typům podvodů. Ilegální rybolov se údajně vyskytuje po celém světě a ročně dosahuje hodnoty 10 mld. EUR. Kromě toho jsou levné druhy ryb často označovány a prodávány jako ty vzácnější/dražší. Metody molekulární technologie založené na genetice, genomice, chemii mají přispět k ochraně, mořských ekosystémů, a také k ochraně ekonomických zájmů v rámci světového hospodářství a u spotřebitele.

V návrhu řešení je zahrnuto:

- šíření relevantních informací a poradenství pro všechny zúčastněné strany;

- zřízení společného úložiště referenčních údajů a jiných příslušných poznatků pro analýzu ryb a rybích výrobků a umožnění přístupu k údajům (obdoba tzv. "fishtrace" databáze),

- zřízení sítě certifikovaných zkušebních laboratoří a sdílení harmonizovaných a validovaných analytických protokolů;

- zajištění školení inspektorů a pracovníků laboratoří pro správné nakládání se vzorky a provádění analýz.

EU Food Law, 2011, 487

Skupina Food & Water Europe, což je pobočka americké Food & Water Watch Inc. zveřejnila začátkem května 2011 zprávu „De-coding seafood eco-labels: Why we need public standards“, zaměřenou na nedostatky v označování eko-produktů rybolovu, kvůli kterým dochází k nerovnováze v konkurenceschopnosti podniků, není podporována udržitelnost a spotřebitelé nemají k dispozici údaje potřebné k výběru produktů na trhu. Některé rybolovné společnosti používají eko-značky vydávané různými certifikačními společnostmi (např. Stewardship Council, Global Aquaculture Alliance, Friend of Sea), jejichž pravidla se značně liší a často nezajišťují, že se jedná o skutečně „udržitelný“ rybolov. Solidní menší rybářské firmy, které si nemohou dovolit zaplatit za takovou certifikaci jsou v nevýhodě. Spotřebitelé, kteří chtějí podporovat udržitelnost a sáhnou po výrobku s eko-značkou, nemají možnost vybrat si z celého spektra skutečných eko-produktů a podporovat tak to nejlepší.

Eko-značka funguje především jako marketingový nástroj. Často není v souladu se směrnicí FAO o eko-značkách a certifikačních programech. Navíc obvykle nebývá zohledněna „uhlíková stopa“ nebo tato nezahrnuje „food miles“, tzn. není bráno v úvahu, jakou cestu musí produkt při distribuci urazit (tato hodnota se má u každého produktu lišit podle vzdálenosti a použitého dopravního prostředku).

EU Food Law, 2011, č. 483, s. 5-6