Jak plánují Pospíchalovi v Kliměticích?

Plánovat něco s takovými historickými zkušenostmi, jako bylo vysidlování Sedlčanska a Neveklovska za druhé světové války, po němž následoval návrat na usedlosti, jenže hned po několikaletém svobodném hospodaření přišly komunistické experimenty s lidskými i přírodními zdroji… S takovouto historickou „zátěží“ se nějak dlouhodobě plánovat rodině Pospíchalových moc nechce. Letos devadesátiletý Miroslav I., otec Miroslava II. a děd Miroslava III., říká, že všechno, co vybudovali, a čeho dosáhli, vždy jaksi vyplynulo z aktuální situace. A to se nakonec týkalo i restitucí, nákupu pozemků a naposledy i posunu v chovu mléčných krav.

Miroslav Pospíchal, tedy „ten Druhý“, který je jedním z místopředsedů regionu ASZ Příbram, dodává: „Ano, doba nazrála, a to i pro koupi dojicího robota. To je například novinka od té doby, kdy o nás před osmi lety psala Šárka Gorgoňová. Také se změnil náš odběratel, mléko nyní dodáváme Pragolaktosu, protože skončila Sedlčanská mlékárna.“  

A co dalšího se v posledních letech změnilo?

Hospodář MP: Obměnili jsme techniku. Zpočátku jsme využívali stroje z druhé ruky, tedy starší, které jsme nakoupili v Německu. Dnes máme nové, využili jsme dotací, například z Programu rozvoje venkova. Doba, kdy jsme krávy dojili klasicky, na dojírně, je už pomalu zapomenuta. Ano, po dvaatřiceti letech chovu dojných krav a osmnácti letech dojení v dojírně jsme zakoupili dojicího robota, a to práci zásadně ulehčilo. Ale musím říci, že starostí zase tak moc neubylo. Ostatně jinak tomu ani být nemůže, když stojíme o nějaký ten pokrok.

Když nás přivítal váš nejmladší syn Lukáš, přišla řeč na to, že jsou tři bratři, přičemž nejstarší, také Miroslav, „šel do světa“, tedy usídlil se nedaleko, a byť je zemědělský inženýr, pracuje v oboru vodohospodářství. Na farmě tedy zůstali dva synové…

Hospodář MP: Je to tak, nejstarší syn Miroslav se osamostatnil, oženil se, postavil si, ale bydlí nedaleko, a můžeme se na něj obrátit, kdyby bylo třeba. Druhý syn Martin je vyučeným opravářem zemědělských strojů, to je ten, co dorazil před chvílí na nakladači. A nejmladší, zmíněný Lukáš, je čerstvým bakalářem zemědělské univerzity. Myslím si, že by farma, tak jak je, tři rodiny plnohodnotně neuživila. Zatím je to tedy takto. Před šesti lety jsme naši výměru rozdělili tak, že Martin využil možnosti podpory pro začínající farmáře a hospodaří na 20 hektarech, a my na zbylých 130 ha. Těch celkem asi 150 ha nám stačí. Nikdy jsem se nesnažil skupovat malé pozemky za každou cenu, přál jsem si získat pozemky kolem nás, a to se podařilo. Jen třináct hektarů máme trochu dále. Faktem je, že když je technika, tak pro ni musí být využití, jinak je její provoz drahý. Můžeme časem něco přikoupit, to bychom zvládli, synové by také rádi. Je potřeba mít před sebou nějakou perspektivu.

Náš Martin říká po šesti letech samostatného podnikání o programu pro začínající farmáře, že podmínky jsou administrativně náročné a pro začátek podnikání svazující, kdy farmář neví, jak se mu bude dařit. Proto soudí, že je snad lépe využívat vyšších dotací v normálních kolech PRV a nezavazovat se.

Napadá mě, že syny zde čeká dlouhý věk, vašemu otci je letos devadesát let, a v hospodářství má stále své místo… 

Hospodář MP: Nu, to opravdu má, a praděd, ten se dožil také docela čilý pěkných 96 let. Myslím si ale, že naše generace asi tolik nevydrží, právě „díky“ současnému blahobytu. Chudší strava a skromnější podmínky, to zřejmě bylo pro dožití se vyššího věku docela prospěšné.

Děd MP: Mě drží při životě asi hlavně med, chovám včely, a pak také piju naše mléko. Každý rok si poslední dobou říkám, že budu držet včelstev už méně, ale moc se mi to nedaří. Mám však naději, že se mnou včelaření nezanikne, zájem pokračovat má můj nejstarší vnuk.

Vracíme se do devadesátých let…

Hospodář MP: K těm začátkům, kdy jsme v roce v roce 1990 začínali na prvních vrácených pozemcích, musím říci, že velkou výhodou bylo, že Státní statek Sedlčany skončil brzo, a při navracení nebyly takové problémy, jaké zažívali kolegové při jednání s družstvy. A otec navíc moc dobře věděl, které pozemky zde ke statku patřily. K přebírání zvířat ze státního statku řeknu, příklad, z deseti vyřazených krav jsme si mohli vybrat tak tři.

Ovšem na samém počátku jsme zažili takové zvláštní peripetie, když se sedláci začínali organizovat. Otec zakládal Sdružení soukromých zemědělců, pak přišla možnost vstoupit do Agrární komory nebo do vznikající Asociace soukromého zemědělství. Spolu s dalšími začínajícími sedláky jsme hlasovali pro ASZ. A ukázalo se, že to bylo dobře. Nikdo toho nelituje. I pochybovači pochopili, že zájmy AK jsou zcela jiné, než jaké má ASZ. Zajímavé je, že hlavně starší generaci oslovoval ten název „agrární“, protože to v nich vzbuzovalo vzpomínky na Agrární stranu. Ale jak říkám, rozdíly mezi komorou a Asociací se ukázaly velmi brzy.

A ukazuje se to dodnes, kdy velcí zemědělští podnikatelé, kteří požívají výhod z velikosti, usilují stále o dotace. Je čím dál zřejmější, že dotace považují za zisk, na který mají samozřejmý nárok. Tak tomu není. A zásadní rozdíl mezi zemědělskými podnikateli a námi je ten, že naše rody zde hospodaří často staletí, náš například od roku 1700 a něco.

Záleží na tom, v jaké rodině se člověk narodí?

Hospodář MP: Se mnou je to tak, že jsem v podstatě vyrostl ve chlívě a na traktoru. Žil jsem zde v místě, a s jistou nadsázkou řeknu, že nevím, co jiného bych měl dělat, než sedlačit. Mnozí mladí dnes vyrůstají bez úzkého kontaktu s možnou budoucí profesí, přesto jsme u nás v regionální ASZ v poslední době zaregistrovali řadu zájemců o členství. Jde většinou o menší začínající hospodáře, kteří v takovémto způsobu života a existence vidí budoucnost.

I s tím rizikem, že malí sedláci jsou ve srovnání s velkými podniky stále v nevýhodě. Týká se to například i situace při prodeji mléka. Totiž při prodeji mléka má velký dodavatel o padesát haléřů vyšší cenu za litr než my. A to při naší roční dodávce 800 tisíc litrů dělá 400 tisíc korun zisku, a to nejsou malé peníze. Taková je situace, když skončila Sedlčanská mlékárna a nezbylo než dodávat do Pragolaktosu a stát se členem Mlékařského družstva střední Čechy. Ale nelze si zase moc stěžovat, zatím to jde.

Samozřejmě využíváme i různých dotačních programů. Můžeme si o podmínkách pro získání prostředků myslet, co chceme, ale když ty prostředky potřebujeme, musíme ty podmínky splnit.

Hlavní zisk farmy tvoří produkce mléka, a to zhruba z 90 procent, máme dojených přes šedesát holštýnek, také prodáváme obilí, zde do Pejšova mlýna a jsme spokojeni. Dojde občas i na Primagru. Zde je potřeba počítat s nižší cenou než do mlýna. Výhodu mají ti sedláci, kteří mají sklady a nejsou nuceni prodávat okamžitě. Při prodeji a nákupu je vždy třeba myslet a zvažovat. Například při nákupu prostředků na ochranu rostlin jsme udělali dobrou zkušenost s OHD Kolín, kde se lze domluvit na slevách, které jinde nedají, a domluvené pak platí. Doporučuji všem menším sedlákům.

Syn Lukáš: Vím například, a to i z vlastní zkušenosti, že se dá výhodněji prodávat polským obchodníkům, a to nejen zemědělskou produkci, ale i dobytek, například vyřazené krávy.

Co se člověk kdy naučí, všechno se uplatní…

Děd MP: Na vojně jsem byl u pracovních jednotek, a nakonec to mělo i jistý klad, skoro bych i mohl poděkovat, dostal jsem se totiž k zedníkům, a naučil jsem se tam tolik, že jsem pak sám postavil dům i stáje. Ale musím dodat, že jsem nepatřil k těm prvním pétépákům. Ti na tom byli opravdu hodně zle. Já byl až od roku 1953, a na Zelené hoře, tam, kde se odehrávají Švandrlíkovi Černí baroni. Krom toho jsem tam měl také na starosti zahradnictví, neb jsem byl vyučen jako zahradník a školkař, čili to byla také dobrá praxe. Dokonce jsem za to dostal i finanční odměnu, za kterou jsem si koupil rádio, na kterém jsme posléze poslouchali Svobodnou Evropu.

Ke společné zemědělské politice…

Hospodář MP: Je třeba si uvědomit, kolik peněz z EU do republiky šlo, i do zemědělství. I s tím, co všechno odsáli velkozemědělští podnikatelé, je to znát. Bez těchto podpor by situace u nás vypadala podstatně jinak. Pozitiv je samozřejmě více, ale je potřeba si uvědomit, že finální rozdělování bylo v našich, českých rukou.

Také je třeba vnímat, do jaké rodiny se kdo narodil. Jak se například dívá na zemědělství ten, kdo se narodil jako syn předsedy družstva, a jak my, kteří jsme se narodili jako synové sedláků. Každý to vnímá podle toho, co nasál doma. Potom je také umění najít, alespoň v něčem, společnou řeč. Ale, společná témata přece existují, o tom také na Radách ASZ hovoříme.

Děkujeme za milý rozhovor a celé rodině přejeme nadále hodně optimismu a zdraví. Duše i těla.

Rozhovor vedl: Josef Duben

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 4/2023), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.