Jak předcházet týrání

Podle platných předpisů jsou obce povinny se postarat, stejně jako o každou nalezenou nebo ztracenou věc, i o „zvířata bez pána“, tj. nejčastěji o toulavé a opuštěné psy. Dále na základě podnětu krajských veterinárních správ obce zajišťují technicky buď náhradní umístění týraného zvířete, popřípadě jeho odebrání a náhradní péči o něj, nejčastěji v útulku. Zvířata tedy nemohou přímo na místě odbírat úřední veterinární lékaři. Pravomoc rozhodovat o uvedených případech mají pouze obce s úřady s rozšířenou působností ve správním řízení, které je vyvoláno podnětem příslušné krajské veterinární správy. Tento postup je volen proto, že pracovníci úřadů obcí lépe znají místní prostředí a mohou je lépe posoudit, a to včetně příčin jednání chovatele. Součástí uvedeného podnětu orgánu veterinární správy musí být odborné vyjádření popisující identifikaci a stav týraného zvířete, a toto je pro obec v dalším řízení závazné.

Nikdo si nemůže přivlastnit nalezenou věc, tedy ani toulavé nebo opuštěné zvíře. Takové jednání může být za určitých okolností trestným činem. Nález zvířete musí být oznámen obci v jejímž katastru se vyskytlo. Každý, kdo se ujal toulavého, popřípadě opuštěného zvířete, odpovídá za jeho zdraví a dobrý stav; za splnění této povinnosti se považuje i oznámení místa nálezu obci nebo předání toulavého, po případě opuštěného zvířete do útulku (nebo záchranné stanice - pokud jde o volně žijící zvířata, ptáky, dravce, apod.).

Obce, tj. samozřejmě i města, mohou zřizovat obecní útulky pro zvířata, ale mohou také na základě smlouvy využít umístění do útulků soukromých, nebo takových, které mohou provozovat například i zájmové organizace. Zde ale může dojít k potížím. Je totiž třeba si předem zjistit, zda útulek je opravdu ÚTULEK, zda splňuje dané podmínky, a zda je to subjekt pod dozorem místně příslušní krajské veterinární správy. To znamená, že schválený útulek má mít stavební povolení ve kterém se uvádí závazný posudek veterinárního orgánu. Provozovatel útulku musí splňovat podmínky o obhospodařování majetku příslušné obce, musí proto mimo jiné vést evidenci o příjmu, ale i výdeji zvířete; komu a za jakých podmínek bylo zvíře svěřeno na jeho žádost do péče. Pokud se např. pes dostane do nových rukou před uplynutím půlroční lhůty, kdy má původní majitel nárok na navrácení „ztraceného“ zvířete, musí zvíře vrátit.

Jedině přesvědčí-li se obec, nemá-li vlastní útulek, o tom, že dotyčný útulek splňuje veškeré náležitosti, může s ním spolupracovat. A vyhne se takovým problémům, které řešily některé obecní úřady, a který se například v poslední době vyskytl v Olomouckém kraji, kde obce umísťovaly psy do soukromého útulku, který prakticky neexistuje, ale jen předistribuovává psy do dalších prostor, které jsou nevhodné a jsou předmětem stížností řady občanů, což se pak s velkými obtížemi řeší.

V této souvislosti je třeba připomenout velice prospěšnou změnu v zákoně o policii, na jejímž základě může policie od 1 . 1. 2009 vstupovat na pozemky a do chovatelských zařízení, kde je důvodné podezření z toho, že zde dochází k týrání zvířat. Například ve zmíněném Olomouckém kraji se to již osvědčilo.

Ovšem nejlépe je problémům předcházet a přesvědčit se, zda je útulek opravdu tím zařízením, kde je o nebohá zvířata dobře postaráno, dbá se na povinnou vakcinaci, vedou správnou evidenci a spolupracují s orgány státního veterinárního dozoru. Určitě je také dobré klást důraz na nezaměnitelnou identifikaci psů, nejlépe čipem, předejde se tak dohadům, komu pes pařil či patří a tudíž, kdo je za něj zodpovědný.

Josef Duben, tisk. mluvčí SVS ČR