Jak s výcvikem jezevčíkovitého brakýře?

Dříve než začneme jezevčíkovitého brakýře připravovat a cvičit v honičských disciplínách musí mít zvládnuty základní cviky poslušnosti, s nimiž začínáme již po třetím měsíci věku psa, vzhledem k tomu, že honičská plemena poměrně rychle dospívají a jsou dosti samostatná. Při tomto výcviku využíváme každou příležitost na seznamování psíka s čerstvými stopami zvěře (nejčastěji černé), na nichž bude později pracovat.

Přestože honičská plemena mají mimořádně dobrý orientační smysl, snažíme se jej výcvikem ještě dále zdokonalovat, a to současně s výcvikem poslušnosti. Jde o stopu vůdce, která sice není zkušební disciplínou u žádné ze zkoušek honičů, ale je v našem zájmu, aby nás pes při loveckých akcích, zejména v cizích honitbách, bezpečně našel, a proto bychom neměli tuto disciplínu v žádném případě opomenout, respektive z výcviku vynechat. Stopu vůdce cvičíme zpočátku na kratší vzdálenost přibližně 100 až 200 m, kterou potom prodlužujeme až na 1000 m a více.

Výcvik v sledování čerstvé stopy nevyžaduje v podstatě žádné zvláštní cvičení. Tuto stopu sleduje velice ochotně každý honič. Zvýšenou pozornost je však třeba věnovat výcviku na staré stopě zvěře a především výcviku na stopě určité zvěře. Při tomto výcviku se musíme zaměřit především na sledování stopy černé zvěře, případně stopy zajíce nebo lišky. Jiných stop by si honič neměl všímat. Jezevčíkovitého brakýře bychom proto měli začít cvičit zpočátku pouze na stopách černé zvěře, nejlépe v místech, kde se černá zvěř zdržuje, a to zpravidla po ránu a na vlhčích místech, kde můžeme podle otisků spárků práci psa kontrolovat. To, že při výcviku necháváme psíka pracovat na dlouhém barvářském řemeni, je samozřejmostí. Při výcviku pamatujeme také na to, že psík má sledovat zásadně jen stopu černé zvěře. Jakmile by narazil na stopu jiné spárkaté zvěře, nejčastěji srnčí, strhneme jej rázným povelem a přiložíme opět na správnou stopu. Psíka necháme zpočátku pracovat na kratší vzdálenost, kterou rovněž postupně prodlužujeme. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že nezáleží ani tak na vzdálenosti, na kterou psík stopu zvěře sleduje, jako na tom, aby si nevšímal stop jiné spárkaté zvěře! Pokud psík v průběhu výcviku na stopě hlasitě vydává, nebráníme mu v tom, ale naopak, neustále jej chválíme a povzbuzujeme. Tento výcvik opakujeme co nejčastěji, čímž přivykáme psíka na sledování stopy pouze určité zvěře, v našem případě zvěře černé.

Ve výcviku psíka v sledování staré stopy zvěře si pomáháme uměle založenou nepobarvenou stopou černé zvěře. Využíváme pro tento účel zpravidla speciálně zhotovené dřeváky nebo trakař, na které se upevňují spárky černé zvěře. Stopu zakládá pomocník zpočátku v přehlednějším terénu a na kratší vzdálenost kolem 100 m, kterou postupně prodlužujeme až na 500 m a více. Stopní dráhu zakládáme se dvěma až třemi oblouky, nikdy však neděláme ostré nebo pravé úhly. Na konci stopní dráhy ponecháváme škáru z divočáka, aby pes pochopil, že jde o dosled zvěře. To, že psík nesmí pozorovat zakládání stopy, je samozřejmé. Psíkovi nasadíme nestahovací kožený (barvářský) obojek a pracujeme s ním na barvářském řemeni (6 až 8 m dlouhém). Zpočátku nasazujeme psíka na stopu po 30 minutách od založení nepobarvené stopy, které postupně prodlužujeme na 4 až 5 hodin. Uměle zakládané nepobarvené stopy černé zvěře přitom zakládáme střídavě v různých lesních porostech. Pes by měl na stopě i řemeni pracovat pomalu, přičemž temperamentnějšího psíka je třeba zklidňovat povelem “Pomalu!”, než si zvykne na pozvolnější tempo.

Protože výcvik na stopě určité zvěře je nejtěžší, ale také nejdůležitější, a chceme-li dosáhnout skutečně dobrých výsledků v tomto výcviku u jezevčíkovitého brakýře, lze je dosáhnout pouze soustavným cvičením asi tak 2 až 3x týdně po dobu alespoň 6 až 7 měsíců, tj. do 11 až 12 měsíců věku psa. Dobře vycvičený brakýř po takto načasovaném výcviku nebude honit vše, co mu přijde do cesty, a hlavně, nebude postrachem zvěře v honitbách.

Velice důležitou disciplínou ve výcviku jezevčíkovitého brakýře je hledání. Úlohou brakýře je najít v leči co nejdříve stopu určité zvěře, tuto zvednout a hlasitě nahnat až na linii představených střelců a poté se vrátit zpět ke svému vůdci. Při důsledném výcviku brakýře nejsou žádným problémem výše zmíněné “disciplíny”, které má brakýř v podstatě vrozené a výcvikem utvrzené, určitým problémem však mohou být návraty, jimž by se měla věnovat rovněž adekvátní pozornost, protože ne vždy je po natlačení zvěře něco uloveno a zvěř odbíhá z leče, přičemž pes ji v takovém případě zpravidla sleduje dál. Způsobů, jak tyto návraty ve výcviku zvládnout a co možná nejvíce zkrátit, existuje více, nicméně všechny vycházejí z aplikace podmíněného reflexu podání odměny, v případě psa pak nějakého pamlsku. Jedním ze zajímavých způsobů, který je úspěšně aplikován na Slovensku, a který jsem měl možnost pozorovat, je navykání honičů na přivolávání ke krmení troubením na volský roh, a to prakticky již od věku štěněte! Pes si na tento způsob předkládání potravy snadno zvykne, což se u něj zafixuje natolik, že když pak po dotlačení leče zatroubí jeho vůdce na volský roh, vrací se k němu na tento signál ve velmi krátké době, za což jej samozřejmě v zájmu dalšího utvrzování návratů zpočátku odměňujeme rovněž nějakým pamlskem, přičemž nikdy nevynecháme ani pochvalu, která později, po dokonalých návratech psa, bude převažovat.

Jezevčíkovitý brakýř má tvrdou povahu, a proto bychom neměli všechny tyto zásady ve výcviku opomenout nebo je podcenit. Jen tak dosáhneme toho, že bude skutečně tou nejlepší vizitkou svého vůdce.

Ing. Koloman Ferjentsik, Obvodní myslivecký spolek ČMMJ Praha 4