Jeleni jako na dlani

01.03.2002 | Svět myslivosti

To, že pomocí krmiv lze spárkatou zvěř poměrně snadno naučit navštěvovat myslivecká zařízení, přilákat ji do blízkosti loveckých chat nebo k lidským obydlím a pozorovat ji, ví každý myslivec a není to nic neobvyklého. Něco jiného je využívání tohoto poznatku k dlouhodobému sledování zvěře ve volnosti. Již více čtyřicet let takto sleduje jelení zvěř Wilmar Schmiedel z německé strany Krušných hor. Ve své honitbě má dokonalé zázemí a zařízení pro pozorování v kteroukoliv denní i noční dobu.

Wilmar Schmiedel je myslivcem - jelenářem tělem i duší. Profesí soukromý podnikatel v oboru plastických hmot je předsedou jelení oblasti Erzgebirge - Vogtland, která se rozprostírá podél německo - českých hranic. Pozemky, které byly jeho rodině po 2. světové válce zestátněny, začátkem 90. restituoval a ty dnes tvoří součást 602 ha velké společenstevní honitby, kterou má pronajatou.

ŽÁDNÝ PLOT

O pozorování jelení zvěře z oken loveckého srubu jsem se dozvěděl již před dvěma lety od myslivců z krušnohorských Vejprt. Zprvu jsem nechápal, o co přesně jde. Bylo mi řečeno, že majitel honitby na německé straně kousek od hranic má uprostřed lesa loveckou chatku, vedle které je na malé loučce krmelec. Každou noc plochu s korýtky a zásobníkem na seno osvětluje reflektor umístěný na střeše chatky. Jelení zvěř je na světlo zvyklá, bez obav vychází na volné prostranství ke krmivu a lze ji dobře pozorovat z okna srubu. To byly základní informace.

S panem Schmiedelem, nájemcem zmíněné honitby a majitelem pozorovacího zařízení a jeho kolegou z Vejprt, českým myslivcem a tlumočníkem v jedné osobě Uwe Fechtnerem, jsme měli sraz první březnový den loňského roku. Když jsme společně odjížděli do honitby, bylo ještě světlo. Mrzlo, sněhu bylo nad kolena. Erzgebirge - Krušné hory nezůstaly svému jménu nic dlužné. Projížděli jsme honitbou klasického horského typu. V porostech smrku se občas objevil nějaký listnáč, nejčastěji buk. Na volných plochách bříza a jeřáb. Zalesněné plochy často oplocené. Sledoval jsem, zda neprojedeme nějakou bránou do uzavřeného prostoru, kde by byla pravděpodobnost setkání se zvěří větší. Bylo mi přece řečeno, že zvěř je možné pozorovat každý večer, a to mi v podmínkách volné honitby s hustou sítí cest, kudy normálně procházejí turisté, houbaři a v zimě běžkaři, připadalo méně pravděpodobné. Kromě oplocenek však nebylo po jiném plotu ani památky. Asi po půl hodině jsme byli na místě.

V KLIDOVÉ ZÓNĚ

Lovecký srub, z jehož okna je vidět na menší louku se zásobníkem sena, korýtky a stoly na siláž, stojí uprostřed lesa, který patří panu Schmiedelovi. Do nejbližší vesnice jsou to tři kilometry. Asi patnáctihektarový komplex okolního smrkového porostu je zónou absolutního klidu, kde již více než 40 let nepadla rána. Za minulého režimu platila dohoda s místními lesníky a myslivci, kteří dodržovali klid, a zvěř se tak cítila bezpečně. Navíc kolem vedou důležité ochozy jelení zvěře, což je značnou výhodou. Pan Schmiedel za léta pozorování odhadl, že se sem zvěř stahuje z oblasti přibližně tří tisíc hektarů. I dnes se s místními lesníky a vlastníky a nájemci okolních honiteb domlouvá na plánech lovu.

S nápadem zřídit pozorovatelnu s osvětlenou plochou přišel na počátku 60. let poté, co něco podobného viděl v televizi. Do svého loveckého srubu zavedl elektřinu a na střechu instaloval světlomet připojený na spínací hodiny. Světlomet každou noc svítil, aby si zvěř na světlo zvykla. Současně se vždy v určitou večerní hodinu naplnila korýtka a silážní stoly, aby zvěř měla důvod přijít. Srnčí a černá si zvykla poměrně brzy. S jelení to bylo delší. Údajně trvalo přibližně čtyři měsíce, než se na volné osvětlené prostranství ke krmelci odvážil mladý osmeráček. Nutno dodat, že ke krmelci chodí pouze jeleni. Holá zvěř se sice pohybuje okolo, ale v uctivé vzdálenosti - jeleni ji nemilosrdně odbíjejí.

Každý večer přicházejí ke krmelci tlupy jelenů často pozorované i ve větší vzdálenosti od krmelce. Jsou různě velké, zpravidla čítají osm až deset kusů. Tvoří je jeleni všech věkových tříd, ale převahu mají mladíci z I. věkové třídy. Nejpočetnější tlupa jelenů, která byla u krmelce pozorována, měla třináct kusů.

OD ŠPIČÁKA PO -NÁCTERÁKA

Provoz celého zařízení hradí pan Schmiedel ze svého. A nutno dodat, že celoroční náklady na elektřinu (v zimním období svítí reflektor o výkonu 1500 W každou noc od 18 do 8 hodin, v létě kratší dobu) a na krmení (krmí se jako ve volnosti - od podzimu do jara, než roztaje sníh) jsou nezanedbatelné. Kromě sena, které je uskladněno v seníku, se všechna ostatní krmiva musí průběžně dovážet. Zvěři se na stoly předkládá řepa, jablečné výlisky a siláž, do korýtek se dává směs jadrného krmiva se sezamovými pokrutinami.

Přestože se v létě nepřikrmuje, zvěř ke krmelci i nadále chodí. Pozorovatel tak může sledovat vývoj paroží a tělesné kondice konkrétních jelenů po celý rok. Ke sledování slouží i shozy, kterých má nasbíráno desítky včetně párů. Několikrát se stalo, že jelen shodil přímo před očima u krmelce a druhý shoz byl nalezen opodál. V uplynulých letech majitel srubu pozoroval návraty mnohých jelenů a sledoval vývoj konkrétních jedinců od špičáka po stáří osmnácti let. Vývoj paroží může doložit na téměř kompletních vývojových řadách shozů. Najít však shozy bývá občas problém. Mohou za to hledači, kteří kolem zařízení slídí i v noci s baterkami. Vědí, že ve vhodném období jdou téměř najisto.

Každý rok v okolí krmelce troubí jeleni a probíhá zde říje. Před dvěma lety zde pozorovali jelení souboj. Vítězný jelen zůstal s holou zvěří u krmelce, jednoho z bočních jelenů o rok později znovu pozorovali a ulovili v jiné části honitby. Trofeje jelenů, kteří chodili ke krmelci, majitel viděl i u preparátorů zvěře na české straně Krušných hor.

JELEN NA PĚT METRŮ

Povídáme si ve srubu u svařeného vína. Uvnitř místnosti je zatím ještě rozsvíceno, okno je zatažené závěsy. Jen uprostřed je malá štěrbina, kterou je vidět na reflektorem ozářenou plochu se zásobníkem sena uprostřed. Náš rozhovor často přerušujeme - štěrbinou mezi závěsy kontrolujeme okraje lesa, kde zvěř často stojí, než vyjde ven ze stínu. Zatím není nic vidět. Asi po půl hodině zhasínáme a roztahujeme závěsy. V místnosti je úplná tma, před námi velká bílá plocha ohraničená smrky zavětvenými až k zemi. Po chvíli zaznamenáváme první pohyb v asi 40 m vzdáleném koutu louky. Je to menší kus, a jak po chvíli zjišťujeme, jde o srnu. Za ní přichází srnče a srnec s parožím v lýčí. Nesměle přešlapují několik kroků od korýtka a teprve po chvíli se odváží přiblížit se. "Mají respekt z jelenů,” říká pan Schmiedel. Několik minut sledujeme srnčí, jak opatrně obchází okolo, neustále jistí a sem tam se sehne pro potravu.

Najednou pozorujeme pohyb několik metrů od zásobníku ze senem. Vidíme vyhublého jelena s poměrně silným parožím. "Je tu!” vzrušeně upozorňuje pan Schmiedel. Jsem překvapen z toho, s jakým klidem jde jelen rovnou k senu. "Je to nepravidelný čtrnácterák, podle pozorování v posledních letech mu odhaduji dvanáct let,” popisuje jelena hostitel, "bohužel je poraněný. Krátce před říjí ho srazilo nákladní auto z nedalekého lomu. Ztratil dost ze své hmotnosti, v létě to byl ve zvěřině jeden z nejsilnějších jelenů, kteří sem chodili. Od začátku krmení se zdržuje poblíž, chodí zásadně sám, je zde vždy jako první a také jako první odchází. Jsem zvědav, jaké paroží nasadí po zimě, pokud ji přežije. Ještě před třemi lety to byl šestnácterák.” Zatímco si jelen dopřává sena, podivuji se nad odhadem jeho věku. "Ano, je to podle mne jeden z nejstarších jelenů, kteří sem chodí, ale vídávám tu i opravdového staříka. Myslím, že by mu mohlo být i nad patnáct let. Z korunového dvanácteráka "šel dolů” na desateráka a dnes je šesterákem. Špatně se pohybuje, a tak jsme ho chtěli ulovit. Bohužel jinde jsme na něho nenarazili. Střelit ho tady by nebyl problém, ale ...” jasným posunkem je mi naznačeno, že to se nestane. Během rozhovoru sledujeme, jak jelen vchází přímo do zásobníku na seno. Vypadá, jako by byl v kleci. Ještě chvíli bere seno, pak se pomalu obrací a pomalu odchází pryč. Ještě než zmizí úplně, zastavuje se u jednoho ze silážních stolů.

Kdyby už nic jiného ke krmelci nepřišlo, byl bych spokojen. Hostitel však vypadá, jako by ještě na něco čekal. A skutečně! Po několika minutách zaznamenáváme další pohyb v místech, kdy jsme viděli srnčí zvěř. Rozeznáváme mladého šesteráka s krátkými tupými výsadami. Jistí na kraji lesa a za ním se pohybují další kusy. Jelen vychází ven k nejbližšímu korýtku. Bezprostředně za ním vychází ze stínu nepravidelný osmerák, rovněž s troudovitými konci výsad. Sebejistě si to míří k zásobníku se senem. Za ním jsou další dva jeleni, ale nerozeznáváme, co mají na hlavách. Zdá se, že to jsou špičáci, ale tomu neodpovídá velikost jejich těl. Když se přiblíží, zjišťujeme, že jde o starší jeleny, kteří již mají shozeno. Také je dobře vidět, jak si na ně najednou mladíci dovolují. Jeleni bez paroží se vůbec neodvažují přiblížit se ke korýtkům a stolům, která obsadili jejich možní potomci. Jeden z dvojice "shozených” se opatrně blíží až do těsné blízkosti srubu k volnému korýtku vzdálenému přibližně pět metrů od okna. Když se shýbá, zřetelně vidíme strupy na pučnicích - nemůže mít shozeno moc dlouho. Také si nelze nevšimnout natrženého slecha. Asi nějaký bojovník. Z lesa vytahují další kusy. Mezi nimi korunový desaterák, další osmerák, dva špičáci a další "shozený”. Celkem devět kusů. Pak už nemluvíme, jen tiše sledujeme, jak jeleni obcházejí jednotlivá krmítka a stoly, jak si dávají najevo, kdo je silnější, jak se mladíci s parožím mezi sebou "pošťuchují”.

Asi po hodině pozorování dává pan Schmiedel pokyn, že je čas odejít. Vychází ze srubu jako první. Oknem vidíme, jak zvěř jistí, pomalu se vzdaluje a i my tiše odcházíme k autu. Cestou zpět se ptám hostitele, proč vynakládá tolik času a peněz na pozorování zvěře. "Víte, jsem myslivec a lov mě baví. Ale tohle je něco úplně jiného. Však jste viděl sám!”