K lovu černé zvěře

Vážení přátelé, věnuji se lovu černé zvěře již mnoho let a rád bych se s Vámi podělil o své zkušenosti. V současné době se stávají doménou lovu této zvěře společné lovy. Myslím si ale, že ne vždy je to ten správný způsob lovu. My myslivci si na jedné straně stěžujeme, že zvěř nemá v honitbě klid. Od jara do podzimu ji ruší houbaři, v létě turisté, v zimním období lyžaři, a to už nemluvím o toulavých psech a různých motorkářích, kteří se nám v honitbě prohánějí celoročně. Přijde podzim, doba lovů, a my si naplánujeme hony na zvěř. A zde se dostávám k jádru věci. Hony na drobnou musíme naplánovat a většinou projdeme určitou část revíru jednou, maximálně dvakrát v roce. Při společném honu na černou zvěř to ale neplatí. Tento lov se nemusí plánovat, a tudíž dochází k tomu, že určitá, ne-li celá část honitby se prožene několikrát v krátkém časovém intervalu. Vím, že jsou myslivecká sdružení, která provádějí tyto lovy každý týden a někdy i dvakrát týdně, například při obnovách. Když vezmeme v úvahu, že honitby mají v současné době výměry kolem jednoho tisíce hektarů a zhruba polovinu výměry většinou tvoří pole a louky, zjistíme, že tato zvěř se vyskytuje na ploše zhruba 500 hektarů. Na takovéto ploše navazují jednotlivé leče většinou na sebe a nebo vzdálenost mezi nimi je minimální. Tudíž zvěř, která zde je, a to hlavně srnčí, se honí neustále dokola. Pokud to uděláme jednou nebo dvakrát do roka, není to tak hrozné, ale pokud se černá zvěř honí pravidelně téměř všude, kde se vyskytuje, nemá téměř nikde klid a prakticky neustále přebíhá z jednoho místa na druhé. To ji rozhodně musí stresovat a také se to odráží na její kondici. Dalším záporem společných lovů je i to, že se zde hodně zvěře postřelí, ta se poté nedohledá a většinou potom někde zhasne. Je to pochopitelné, neboť na zvěř se střílí v běhu a pravděpodobnost přesného zásahu je menší než při střelbě z posedu. Velmi pěkný článek napsal o krmení zvěře p. Friml, ale nemohu s ním souhlasit v tom, že černá zvěř by se neměla lovit v noci při svitu měsíce, ale právě na těchto společných lovech. Nehledě na to, že se při těchto společných lovech střelí i zvěř dospělá, která by se zde lovit vůbec neměla, a riziko postřelení zvěře a jejího trápení je několikanásobně větší než při střelbě z posedu, kdy můžete zvěř bezpečně obeznat, přesně a v klidu zamířit. V posledních letech stavy této zvěře určitě vzrostly a tato zvěř se rozšířila i do polních honiteb, kde se dříve nevyskytovala a tím samozřejmě působí vysoké škody v zemědělských porostech. Pokud se ale zamyslíme nad touto migrací zvěře do polních porostů, přijdeme na to, že to jsou místa, kde má tato zvěř od jara do podzimu podstatně větší klid než v lese, kde je její přirozené stanoviště. Naopak v lesních porostech, kde by mělo být její hlavní stanoviště, ji od léta do podzimu téměř neuvidíme. Myslím si, že dřívější způsob lovu zvěře, který v 80. letech stanovoval, že v honitbě, kde se tato zvěř vyskytuje, by měla být tzv. klidová část honitby, kde se tato zvěř krmí a neloví, něco do sebe měl. Měl by se znovu obnovit alespoň ve větších lesních celcích. Také počty těchto společných lovů v roce by se měly omezit na určitou únosnou míru. Třeba je i předběžně naplánovat s tím, že se uskuteční v příhodné době (obnova), čímž myslím stanovit na tisíci hektarovou honitbu 2 - 3 natláčky a nehonit neustále dokola, když si nejsme jisti, že tam tato zvěř je. Tím trpí i ostatní zvěř a v zimě obzvláště. Při těchto společných lovech se leckdy střílí i velké počty zvěře. Jenom ze svého okolí vím o naháňkách, kde se střelilo kolem 30 kusů zvěře. Na těchto výřadech určitě nebyla pouze selata a lončáci a také si myslím, že takový odlov z etického hlediska není správný, neboť i zde se začíná tvořit názor veřejnosti, že myslivci jsou masaři a zabíjejí vše, co vyleze. Také se mi nelíbí, že myslivci tuto zvěř na společných lovech loví, ale dále se o ni už nestarají. Tuto zvěř ošetřuje a vyvrhuje personál. Většinou se toto odůvodňuje tím, že se nezdržuje další průběh nátlačky. Ošetření zvěřiny by mělo patřit k základním povinnostem lovce i na společném lovu. Potom by se nestávalo to, že si myslivec neví rady s vyvržením zvěře černé. K lovu černé zvěře bychom měli přistupovat jako k vrcholu loveckému zážitku a myslím si, že každý, kdo prožil lov na sněhu při svitu měsíce, má určitě nezapomenutelný zážitek. Myslím si, že i větší než při společném lovu. O chovu a lovu zvěře černé bylo, je a bude napsáno ještě mnoho a mnoho článků, ve kterých se pojednává o způsobech krmení, chovatelských zásazích, ale myslím si, že i tato stresová otázka má a bude mít velký vliv. A to nejen na zvěř černou, ale i ostatní. U sčítaných stavů zvěře, které se uvádí, si nejsem také jist, zda jsou opravdu skutečné. Při způsobu života této zvěře si myslím, že ji do svých stavů zahrnují i ta sdružení, kde zvěř pouze přechází při hledání potravy. V posledních letech se zvěř černá loví při všech společných lovech kdykoliv se na ni narazí, a tudíž se k ní přistupuje jako k lovu na zvěř škodnou: vždy a všude. A tak se občas stane, že se na ni zmáčkne i brokem. Lovec většinou nepřizná, že nestačil přebít brokový náboj za jednotnou střelu. Řekne většinou, že přemáčkl. Ale co takto poraněná zvěř? Většinou nebarví, a tak se nazná, že lovec minul Ovšem zvěř potom někde zhasne. Většinou se řekne, že se to stává. Ale právě u zvěře černé by se to stávat nemělo. Určitě mnozí z nás při stahování škáry viděli zhnisaná místa po brocích. Někdy vypadnou i broky o průměru 6 mm, což svědčí o tom, že se nestřílelo omylem, neboť tak velké broky se dnes na drobnou zvěř nepoužívají. Na jedné straně my myslivci právem požadujeme kvalitnější nový zákon, ale na druhé straně jsme si ještě všichni nedokázali osvojit to dobré ze starých zákonů. Černá zvěř byla nazvána "rytířem našich lesů". Chováme se k ní s úctou, jakou si rytíři zaslouží?

Ing. Jaromír HEJMALA