K problematice oceňování zvěře

V České republice neexistuje závazný právní předpis, který jednoznačně stanovuje cenu volně žijících zvířat a ptáků, při oceňování pro úřední účely.

Vzhledem k této skutečnosti je nutno pro oceňování (stanovení hodnoty ve všeobecném ekvivalentu, tj. v penězích) použít substituční právní předpisy. Zejména zák. č. 151/1997 Sb. (zákon o oceňování majetku) a zák. č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů (Občanský zákoník).

Velmi problematickou otázkou je stanovení ceny ohrožených druhů savců a ptáků uvedených v seznamu, který je přílohou vyhl. MŽP č. 395/1992 Sb. S těmito druhy nelze volně obchodovat, nelze je lovit a nelze si je přivlastňovat. Tedy pro jejich ocenění nelze použít ani výše uvedené substituční předpisy, které se týkají oceňování majetku. Všichni tito živočichové nejsou zcela jasně definováni jako majetek někoho (státu), jsou "věcí nikoho", tj. přírodním bohatstvím.

Nejasnou právní situaci v oceňování škod na těchto druzích volně žijících živočichů lze vyřešit, dle mého názoru, jen obecně závazným předpisem. Bohužel, do dnešního dne, jakýkoliv podobný předpis, který by vyjadřoval společenskou hodnotu ohrožených druhů volně žijících živočichů, nebyl Ministerstvem životního prostředí vydán. Existující doporučené metodiky, vypracované nekoordinovaně, nemají právní závaznost a jsou zpochybnitelné.

Poněkud jiná situace je v oceňování druhů volně žijících živočichů, kteří jsou myslivecky obhospodařováni (zvěř dle ust. § 19, zák. č. 23/1962 Sb.)

V zákoně o myslivosti je jasně definováno vlastnictví k ulovené nebo jinak zhaslé zvěři a jejích částí (§ 2 zákona č. 23/1962 Sb. ve znění předpisů pozdějších).

Právo myslivosti je souhrnem práv a povinností zvěř chránit, cílevědomě chovat, lovit, přivlastňovat si ulovenou nebo zhaslou zvěř...

Z dalších ustanovení zákona lze jednoznačně dovodit, že právo myslivosti je delegováno na konkrétního uživatele honitby, tedy osobu - vlastníka, zvěře ulovené nebo jinak zhaslé zvěře a jejích částí (shozy). Ze zákona a předpisů vydaných na jeho provedení vyplývá, že povolenými způsoby lovu je jak lov odchytem, tak lov odstřelem. Tedy předmětem "přivlastňování si věci ze zákona" může být jak živá, tak zhaslá zvěř. Úmyslné či neúmyslné přisvojení si těchto věcí osobou neoprávněnou k výkonu práva myslivosti, je evidentně krádeží věcí s jasně definovatelnou hodnotou a tedy i škodou.

Dle § 22a zákona o myslivosti nárok na náhradu škody na zvěři má legální uživatel honitby. Občanský zákoník obecně rozeznává škodu přímou a ušlý zisk. Obě formy jsou rovnocenné a existence jedné z nich není, podle platného práva, podmínkou vzniku a uplatnění druhé formy. Z platného práva nelze tedy dovodit, že by podmínkou vzniku odpovědnosti za škodu ve formě ušlého zisku byl též vznik skutečné škody. Škodou z ušlého zisku je to, čeho mohl poškozený dosáhnout nebýt škodní události.

Stanovení výše ušlého zisku není libovolné a musí být provedeno tak, aby byla zjištěna pravděpodobná výše blížící se podle běžného uvažování jistotě. Tedy, dle mého názoru, lze průkazně, podle ceníků, poměrně přesně, pokud je k dispozici trofej nebo záznamy o zvěři, definovat, mimo škody přímé nákladovým způsobem i škodu z ušlého zisku.

1) Oceňování zvěře v oborách

V řádně oplocené a obhospodařované oboře lze zcela jasně a průkazně doložit nejenom stavy zvěře, ale i náklady na produkci jednoho kusu zvěře v návaznosti na jeho věk.

Při škodě na zvěři je možno bez větších problémů použít nákladový způsob ocenění podle ust. § 2 zák. č. 151/1997 Sb.

Dle mého názoru lze k takto stanovené škodě přímo dopočítat i škodu z ušlého zisku, tj. cenu za poplatkový lov, který by mohl být realizován nebýt škodní události (např. upytlačení zvěře, úhyn apod.).

2) Ocenění zvěře v odchovnách a aklimatizačních obůrkách

Tato zvěř je nezpochybnitelným majetkem vlastníka zařízení, není doposud vypuštěna do honitby, tedy se nestala "věcí nikoho", tj. přírodním bohatstvím", lze jasně definovat její vlastnictví a dle účetní evidence jak cenu na její pořízení tak náklady na výchovu do určitého věku. Lze použít nákladový způsob nebo tzv. porovnávací způsob ocenění ve smyslu ustanovení § 2 zák. č. 151/1997 Sb.

V případě připočtení škody z tzv. ušlého zisku (viz ust. §§ 442 a násl. občanského zákoníku) je nutno doložit slovitelnost vypuštěné zvěře do honitby a držby.

3) Ocenění škod na zvěři ve volných honitbách

Ocenění zvěře ve volných honitbách má několik zásadních problémů. Jednak ve většině honiteb nelze přesně a průkazně doložit náklady na provoz myslivosti a jednak lze poměrně těžko a zejména průkazně doložit stavy zvěře v honitbě. I při sčítání zvěře v celé honitbě, jakýmkoliv ze známých způsobů, budou stavy zvěře (ať již normované nebo skutečné) neprůkazné a výsledky při soudním projednávání neobhajitelné.

Dle mých zkušeností náklady na provoz honitby u většiny uživatelů jsou v účetnictví špatně vedeny, existuje celá řada prací, zejména v honitbách mysliveckých sdružení, které nelze vypovídajícím způsobem ohodnotit.

Tedy ve volných honitbách použití nákladového způsobu ocenění je vždy nepřesné a při ev. soudním projednávání škod na zvěři těžko obhajitelné. Pro neprůkaznost stavů zvěře v honitbě, ať již skutečných nebo normovaných, není možno s dostatečnou průkazností použít i metodu "tzv. navrácení do původního stavu" (Mařík 1998), která je určitou modifikací nákladové metody.

Pro oceňování zvěře ve volných honitbách doporučuji použít metodu porovnávací, tj. metodu, která vychází z porovnání předmětu ocenění se stejným předmětem ocenění a cenou sjednanou při jeho prodeji (viz ust. § 2, odst. 3, písm. c zák. č. 151/1997 Sb.).

Jak je výše uvedeno, ulovená nebo jiným způsobem lapená živá nebo usmrcená zvěř je movitou věcí a majetkem uživatele honitby. Tedy porovnáním cen výkupních organizací lze přesně stanovit její hodnotu či cenu a tím i tzv. škodu přímou.

Dle ust. § 1 MZe č. 134/1996 Sb., kterou se provádí některá ustanovení zákona o myslivosti a dle ust. § 24 zák. o myslivosti orgán státní správy (Okresní úřad) stanoví správním rozhodnutím počet jedinců zákonem stanovených druhů zvěře, které mohou být v honitbě uloveny.

Tedy dojde-li k neoprávněnému lovu zvěře nebo jiné škodě na zvěři, o tuto zvěř, může legální uživatel honitby méně lovit. Počet jedinců druhů zvěře určených k lovu v honitbě správním rozhodnutím je nepřekročitelný.

Tato skutečnost a také povinnost daná zákonem, dodržovat pod sankcí normované stavy a plnit schválený plán lovu, je ex fide východiskem pro ocenění tzv. škody z ušlého zisku, tedy toho, co mohl poškozený dosáhnout nebýt škodní události. Opět porovnávací metodou lze ocenit výši škody z ušlého zisku, tj. ceny poplatkového lovu za neoprávněně ulovený či jinak padlý kus zvěře.

Celková škoda, vzniklá legálnímu uživateli honitby, je potom součtem škody přímé a škody z ušlého zisku.

Ve smyslu Iura novit curia (práva pozná soud) existuje v naší republice již několik judikatur, kterými je takto pojaté ocenění zvěře akceptováno. Je tudíž již jen na uživatelích honiteb a na znalcích jak budou k problému přistupovat.

Dle mého názoru nelze jen přebírat německé či jiné zkušenosti (Feuereisel 2000), vzhledem k rozdílnému vývoji právních předpisů a judikatur, ale je nutno se soustředit na naše právní předpisy a judikatury, které mají svůj vývoj a jsou v právním prostředí ČR použitelné.

Dr. Ing. Rudolf NOVÁK