Lov na pižmoně v Grónsku

V loňském roce jsem měla možnost lovit u nás nepříliš známého pižmoně severního (Ovibos moschatus). V západním Grónsku, kam vedla i má cesta, jsou v současné době nejpočetnější stavy této zvěře

Na letišti v Kangerlussuaq, na bývalé vojenské základně Američanů, která leží již za polárním kruhem, nás očekával náš průvodce Mathias a jeho žena Malene. Mathias je profesionálním lovcem, pochází z Grónska a lovu pižmoňů se věnuje od roku 1993. Na základě státní licence pořádá ročně pět až šest loveckých výprav. Malene se stará o organizaci výprav.

Během seznamování se na letišti jsme zjistili, že naše skupina je do slova mezinárodní, lovci pocházeli z Čech, Rakouska, Německa a i z Ameriky. Poté, co každý z člen výpravy našel svá zavazadla, převezl nás autobus k přístavu ležícímu několik málo kilometrů od letiště, odtud pokračovala naše cesta do revíru menší rybářskou lodí. Plavili jsme se fjordem, který lemovala po obou březích kamenitá pahorkatina, porostlá vřesovcovitými keříky, seschlou travou a mechem. Během plavby jsme navázali první kontakty se členy výpravy. Při pozorování krajiny jsme zahlédli na obzoru bílé body, když jsme se blížili ke pobřeží změnily se tyto tečky ve stany a my jsme měli tábořiště, ve kterém jsme měli prožít celý týden, jako na dlani.

Zanedlouho jsme zakotvili a motorovým člunem, který byl do té doby pouze vlečen lodí, jsme urazili posledních pár metrů ke břehu. Opatrně jsme seskočili ze člunu na vlhké kamenité pobřeží, které spíš připomínalo útes a vydali se k táboru. Naši průvodci a další dva eskymáci mezitím vynosili z lodi veškerá zavazadla a další proviant.

Nežli jsme se zabydleli, rozbalili spací pytle a trochu si odpočinuli po dlouhé cestě, pustil se kuchař do vaření. Kuchyň se nacházela v chatě, tedy přesněji řečeno ve větším obytném kontejneru, který zde zůstal z dob americké armády. Chata byla během našeho pobytu nejen kuchyní a jídelnou, ale stala se i společenskou místností a útočištěm před nepohodou.

Po dobré a syté večeři nám začal Mathias vyprávět o životě a lovu pižmoňů a zodpověděl všechny naše dotazy, ať' se týkaly revíru nebo zvěře v této oblasti. Nejpozději v této chvíli jsme ocenili přítomnost tlumočnice Anji, která tvořila most mezi dánštinou, grónštinou, němčinou a angličtinou a po celou dobu pobytu se starala o bezproblémovou komunikaci v naší skupině. Od ní jsme se dozvěděli také mnoho zajímavého z historie Grónska.

V loveckých revírech okolo Kangerlussuaq žijí volně v přírodě čtyři až pět tisíc pižmoňů a roční povolený odstřel se pohybuje kolem 40 kusů zvěře. Vzhledem k příznivějším klimatickým podmínkám a lepší potravě jsou trofeje pocházející ze západní části Grónska o 15% silnější než-li ty z východního pobřeží. Na trofeji nejvíce zaujme masivní čelenka, která činí základ rohů. Čím je býk starší tím je čelenka masivnější a silné rohy jsou více opotřebovány a tedy kratší než u mladých býků. Statní býci dosahují váhy kolem 350 kg. Vzhledem k silné kůži a srsti je nutné použít pro úspěšný lov náboje, které mají pří dostřelu na 100 m energií kolem 4000 joulů. Doporučuje se ráže nejméně 7 mm rem.mag., nebo ještě lépe 300 win. mag., 8x68S či 375 H&H. V zimě se loví se psím spřežením. V létě se vyráží na lov pěšky. Pižmoni jsou mírumilovná zvířata a pokud se zachová bezpečnostní vzdálenost, je možné se k nim přiblížit v létě až na 40 m a v zimě na 100 až 200 m.

Druhý den ráno jsme v jídelně objevili vskutku královsky prostřený stůl. Vše co si člověk může k snídani přát, rozmanité sýry, salámy, rybí speciality, ovesnou kaši s rozinkami, corn flacks, džem, med, kávu, čaj a na mnohé jsem jistě opomněla. Všechny tyto dobroty stejně jako vodu musel náš eskymácký kuchař dopravit na toto opuštěné místo lodí a donést vlastními rukama až do tábora. Tohoto rána ale bohužel ale asi nikdo z nás neocenil péči, kterou nám naši průvodci věnovali. Každý byl myšlenkami již na lovu. Mnozí jen rychle něco zhltli a již stáli před chatou, pozorovali dalekohledem okolní krajinu a netrpělivě čekali, kdy konečně vyrazíme. Podél fjordu a i směrem do vnitrozemí je krajina jen mírně zvlněná a zelenou barvu nízkého porostu přerušují na mnoha místech světle hnědé balvany a tu a tam se objeví skalnaté pahorky. Nikde žádné stromy ani skály a tak je možné pozorovat každý pohyb v přírodě dalekohledem i do vzdálenosti několika kilometrů. Vyrazili jsme všichni společně. Již po krátké době se v dáli objevil první pižmoň. Část skupiny se oddělila a vydala se po jeho stopě. Ostatní šli dál původním směrem. Včera bylo vylosováno pořadí, ve kterém se bude střílet. Já mám při mém štěstí číslo nejvyšší a tedy dost času, abych v poklidu sledovala počínání mých kolegů.

Přidala jsem se ke skupince, ve které byli lučištník Sepp, v naději, že se mi poštěstí pozorovat z blízka tento mě nepříliš známý způsob lovu. Ostatně v této oblasti ještě nikdo pižmoně touto starodávnou technikou nelovil. O starodávné technice se ale nedá mluvit, technický pokrok se nevyhnul ani luku a šípu. Kromě tvaru nemá tato zbraň již mnoho společného se středověkou variantou. Luk je vybaven zaměřovacím zařízením a hrot šípu tvoří čtyři malé ale velice ostré břity, které se při letu rozevřou a bez problémů proniknou žebry až do komory. Jejich smrtelný účinek má mnohdy větší efekt než střely.

Po půl hodině svižné chůze jsme se přiblížili k pasoucímu se pižmoni. Náš lovecký průvodce nám naznačil, abychom se ukryli za velké kameny, které byly rozesety na louce, tak aby nás ten hromotluk nezpozoroval. Sledování lovce a jeho průvodce bylo velice napínavé, protože lučištník se musí dostat do vzdálenosti 20 m od tura. Velice opatrně, aby se pižmoň nevyplašil, musí svým zaměřovacím přístrojem stanovit přesnou vzdálenost a teprve poté může napnout luk a střílet. Přiblížit se na tak krátkou vzdálenost na těchto holých plání bylo velice svízelné, ještě že bylo na tomto místě tolik velkých kamenů, za které bylo možné se schovat a vyčkat vhodnou chvíli k dalšímu postupu. Posledních pár metrů se přibližoval k pasoucímu se pižmoni Sepp sám. Zpola ukryt za kamenem měřil vzdálenost, poté uchopil šíp. Pižmoň, který se doposud bezstarostně pásl, náhle zatřepal hlavou s nebezpečně zahnutými rohy a odfrkl si. Že by zpozoroval hrozící nebezpečí? Za okamžik a1e ukousl další kousek trávy a klidně přežvykoval. Luk se napnul. Vzduchem zasvištěl šíp a zabodl se až po tětivu na pravé straně přímo do komory. Tur zvedl hlavu, rozhlédl se jako by chtěl zjistit, co se děje. Náhle se zapotácel, dvakrát se otočil kolem své osy. Pak se ozval jen tupý náraz. Teprve nyní jsme vydechli. Všichni jsme se vydali k tomu ležícímu kolosu. Byl to kapitální kus se silnými zahnutými rohy.

Velice oblíbené byli lovy, na které se vyráželo lodí. Těchto výprav se zúčastnili rádi všichni, ať' již jako lovci nebo jako pozorovatelé. Loď proplouvala poklidně fordem a my všichni jsme dalekohledem prozkoumávali nedaleké skalnaté pobřeží, a pátrali po pižmoních. Pokud se tento zavalitý a chlupatý tvor někde objevil, změnila loď ihned směr a mířila k němu. Pomocí dalekohledu jsme se mezitím snažili odhadnout, o jak silného býka se jedná. Pokud naši průvodci rozhodli, že by stálo za to se o býka pokusit, loď zakotvila a člun dovezl lovce s průvodci ke břehu. Ostatní se mohli rozhodnout, zda se přidají k výpravě nebo zůstanou na lodi.

Na palubě bylo k dispozici několik rybářských prutů a třpytek a tak jsme se mohli oddat rybolovu a nebo pouze pozorovat krajinu. Jednou jsme měli i možnost díky vhodnému terénu pozorovat přímo z lodi lov pižmoně. Vše se odehrávalo před našima očima jako v širokoúhlém filmu.

Ti, kteří prochladli nebo si chtěli popovídat s přáteli, mohli využít vskutku domácí pohody v podpalubí, kde byly na stolech připraveny termosky s kávou a čajem a něco malého k snědku. Nejčastějším tématem byla jak jinak myslivost a lovecké zážitky. Vzhledem k různorodosti naší skupiny jsme měli možnost vyslechnout si opravdu velice zajímavé lovecké příběhy z různých zemích světa a vyměnit si i mnohé zkušenosti z lovu. Američané nejraděj vyprávěli o velikostech svých trofejích a přátelé z Německa o safari.

Takto strávený čas na lodi rychle utekl.

Počasí bylo povětšinou chladné a větrné ale suché. Sluníčko svítilo pouze zřídka. Tak tomu bylo i jednoho odpoledne, kdy se část výpravy vydala lodí na lov a ostatní včetně mně se rozhodli strávit den v táboře. Nejprve jsme si krátili volnou chvíli rybařením na pobřeží. Kolem čtvrté hodiny jsme se vydali na zpáteční cestu do tábora a jen stěží jsme překonávali při chůzi odpor větru. Když jsme se blížili k táboru, viděli jsme, jak silný vítr nadzvedává stany. Všichni, kteří jsme zůstali v táboře, jsme se snažili společně stany zachránit. Pokoušeli jsme se zatlouci stanové kolíky více do země a postavit stany tak, aby se vítr nemohl o stany opřít. Ale veškeré naše úsilí bylo marné. Vítr znovu a znovu vytrhával kolíky, bořil stany a hnal před sebou oblaka písku. Sysifofská práce. Nakonec jsme se rozhodli vzít nejdůležitější věci ze stanů do chaty a nechat stany v polorozloženém stavu tak, aby je vítr nestrhl a neodvál. Než-li jsme byli s touto prací hotovi, uběhlo několik hodin.

Unaveni jsme odpočívali v chatě a čekali až se vrátí ostatní z výpravy. Pomalu se nachyloval čas večeře, ale po lodi nebylo ani památky. Vítr se mezitím trochu utišil. Abychom si zkrátili čekání, pustili jsme se opět do stavění stanů. Po hodině intenzivní práce jsme byli hotovi. To bylo již deset hodin večer a naši přátelé se stále ještě nevraceli. Na všech bylo již znát, že si dělají starosti. Při tak silné větrné bouři se mohlo lehce něco přihodit. Nálada byla čím dál tím víc ponuřejší. Hovor vázl. V této opuštěné končině se jen stěží dovoláme pomoci. Bez lodi jsme i my bezmocní. To byly myšlenky, které se nám honily hlavou a já obdivovala Malene, která ačkoliv zůstala v táboře sama s dětmi a její muž byl na lodi, vyzařovala takový klid.

To už bylo půl dvanácté, když se na obzoru objevila loď. Jakmile jsme viděli všechny vystupovat ve zdraví na břeh, všem se nám ulevilo. Samozřejmě jsme byli zvědavi a netrpělivě jsme čekali na vyprávění o tom, co se přihodilo.

To odpoledne se všichni rozhodli doprovázet lovce a nikdo nezůstal na lodi. Silný vítr narážel na loď tak dlouho, až se uvolnila kotva a loď byla vydána větru na pospas. Až po dlouhé chvíli si jeden z eskymáků na návrší všiml, že se Mimi, tak se jmenovala naše loď, vzdaluje od břehu. Hned běžel dolů ke člunu, který byl vytažen na pobřeží, nasedl do něj a vydal se směrem k lodi. Loď se stále vzdalovala a při tom silném větru bylo velice svízelné se k ní přiblížit. Po více jak dvou hodinách plných námahy, se našemu průvodci podařilo dostat se na rozbouřeném moři do lodí. Poté se Mímí vydala proti větru k čekajícím lovcům. Nejpozději po tomto zážitku si každý uvědomil, jaká nebezpečí skýtá lov pižmoňů.

Tento den se lov skončil krátce po poledni. Poprvé od našeho příjezdu svítilo sluníčko tak, že bylo možné v závětří sedět pouze v košili bez svetru a větrovky. Lovci vychutnávali odpolední sluneční paprsky. Někteří pozorovali dalekohledem krajinu. V kuchyni se připravovala večeře. Vůně pečeného pižmoního masa prostupovala celé okolí. Krátce před večeří ukázal jeden z přátel na pahorky, které se táhly po levé straně od našeho tábora. Zamířila jsem dalekohled tím směrem. Opravdu tam na skále stál jeden býk a mířil si to směrem dolů. Ted' jsem v pořadí. To by mohl být můj pižmoň. Tep se mi zvýšil. Kde je Mathias? Trvalo to značnou chvíli, než-li jsme ho našli. Chytal ryby. Pižmoň si to mezitím mašíroval již přes údolí k dalším pahorkům. Zdálo se, že má naspěch. Dlouze se nezastavoval, jen tu a tam ukousl trs trávy. Popadli jsme vše potřebné k lovu. S puškou přes rameno jsme se vydali rychlým krokem za pižmoněm. Po delší chůzi do táhlého kopce jsme se přiblížili k pižmoni asi na 300 m. Ten se krátce zastavil a popásal se mezi kameny. Dostat se ale do vzdálenosti, ze které by bylo možné střílet, bylo ale na této planině obtížné. Pouze nízká tráva a malé keříky. Kameny, které by nám mohly poskytnout úkryt, byly vzdáleny více jak 200 metrů. V okamžiku kdy se nám zdálo, že nás to zarostlé zvíře, které tak trochu připomíná čerta, nemá v zorném poli, pokusili jsme se přeběhnout tuto pláň. Již se zdálo, že se nám podaří dostat se nepozorovaně k dalším kamenům, když v tom se tur pohnul a zvedl hlavu. Rychle jsme zalehli do trávy, či spíše do keříkového porostu. Pižmoň znejistěl. Zavětřil. Rozhlížel se nedůvěřivě kolem sebe. Nikde nic nezpozoroval, ale klidný nebyl. Popocházel nervózně mezí kameny. Chvilkami se zastavil a opět větřil. Ještě že se v létě v těchto končinách nesetmí a my můžeme lovit celou noc. Hodnou chvíli se díval našim směrem. Mě se zdálo, že se na nás dívá již celou věčnost. V nohách jsem již cítila mravenčení, větvičky keříků, na kterých jsme leželi, neúprosně píchaly po celém těle. Jak dlouho se dá v této strnulé pozici bez jediného pohybu vydržet? Teprve za dlouhou dobu se pižmoně na okamžik zakryl velký balvan. Využili jsme tohoto okamžiku, popoběhli jsme ještě několik metrů a opět ulehli do trávy. Můj průvodce mi naznačil, abych se rychle připravila ke střelbě. Pižmoň se objevil opět před několika kameny. Asi stále cítil nebezpečí. Podrážděně se rozhlížel kolem sebe. Nikdy se ale nepostavil tak, abych mohla zamířit na komoru. Srdce mi tlouklo vysoko v krku. Chvílemi jsem měla pocit, že se mi ruce rozechvějí vzrušením natolik, že nebudu moci ani zamířit. Tu pižmoň změnil pozici. Krátký výstřel. Střela proletěla vzduchem a mě se zdálo, že narazila na kámen. Býk se trochu zapotácel a popošel. Netrefila jsi. To bylo první co mi blesklo hlavou. Můj průvodce zdvihl ale palec směrem vzhůru. Zůstali jsme ležet a čekali, co se bude dít dál. Náhle se dal býk opět do pohybu a zmizel za malou skalkou. Rychlými skoky jsme vyrazili tím směrem. Pižmoň se zastavil. Opřela jsem si pušku o kámen a opět zamířila. Po tomto výstřelu udělal býk ještě několik kroků a svalil se na zem. A to již u nás byli i ostatní, kteří nás doprovázeli a do poslední chvíle zůstali v povzdáli. Vše se přípravilo k fotografování. Po několika snímcích se započalo s vývrhem a stahováním. Eskymáci tura rozčtvrtili a snesli maso na zádech do tábora.Trofej, která vážila asi 20 kg, mi pomohli přátelé odnést za rohy do tábora.

V táboře byli již ostatní po večeři a čekali na nás. Náš přítel z Ameriky hned přinesl svou videokameru a můj úlovek i s komentářem zdokumentoval. Poté jsme se zcela vyhladovělí pustili do té výborné pečínky. Během našeho pobytu jsme vyzkoušeli díky našemu kuchaři pižmoní maso, které tak trochu chutná jako skopové, na nejrůznější způsoby mimo jiné i jako guláš a steak. Ale do růžova pečené maso pižmoně považuji za nejchutnější způsob úpravy.

Pokud někdo očekává v Grónsku velkou konzumaci alkoholu bude zklamán. Alkohol je neobyčejně drahý a tím téměř nedostupný. Grónská vláda se tím snaží zamezit nadměrnému požívání alkoholu hlavně v zimních měsících, kdy člověka lehce může přepadnout za polárních nocí nostalgická nálada a deprese. Já jsem po celou dobu pobytu v táboře neviděla nikoho z našich průvodců pít jakýkoliv alkohol. Myslivcům, kteří si lov bez alkoholu nedokáží představit a nechtějí za něj dát celé jmění, zbývá tak pouze jediná možnost si zakoupit si levnější pivo, víno nebo i něco tvrdšího v duty free shopu na letišti i když pouze v omezeném množství.

Poslední den naší výpravy nebyl určen lovu ale výletu k ledovci. Tímto největším pevninským ledovcem na severní polokouli je pokryto přibližně 85% plochy ostrova. Ledovcové splazy vytvořili členité fjordové pobřeží. Rozloha ledovce je 1,8 mil. km2. Ve svém středu dosahuje ledovec tloušťky více než 3 000 m. Člověk musí nechat tyto masy ledu na sebe působit. Je to neopakovatelný zážitek. Náš poslední večer jsme strávili s našimi průvodci v hotelu, který se nachází přímo na letišti. Zde jsme měli možnost ochutnat při večeři další grónské speciality,mezi nimi i tulení maso. Tuleň se smí lovit v Grónsku jen pro vlastní potřebu a nesmí se vyvážet. Na náš úspěšný pobyt jsme si připili whisky s ledem z ledovce. Jednalo se o zcela výjimečný nápoj, protože v tomto případě byla whisky podstatně mladší než led. Stáří ledu se odhaduje na 500 až 100 000 let. Nejspodnější vrstvy jsou dokonce z doby před 2 mil, let.

Pro mě to byl týden plný neopakovatelných zážitků, které mnohonásobně vyváží pionýrské podmínky i chladné počasí.

Mgr. Olga Kupcová