Můžeme čelit střetům motorových vozidel se zvěří?

Ztráty zvěře úhynem jak je myslivecká statistika uvádí, významně nepříznivě ovlivňují výsledky mysliveckého hospodaření. Jarnímu smykování a vlečení padne za oběť většina jarních vrhů zajíčků, značné ztráty jsou při chemickém ošetřování porostů, na mladé a hnízdící zvěři pak dochází ke ztrátám při senoseči a ve žních, ale i chorobami zvěře, působením predátorů včetně toulavých psů a koček, nedohledáním zvěře při lovu a také nepříznivou zimou a v nemalé míře sražením zvěře motorovými vozidly na silnicích a dálnicích.

Není důležité a prakticky ani možné stanovit pořadí důležitosti těchto ztrát, respektive jejich, byť jen orientační, vyčíslení. Jsou dány charakterem honitby a místními podmínkami. Snahou každého uživatele honitby v jejich snaze tyto ztráty co nejvíce omezit.

Nejméně se to daří na komunikacích, protože tam už působí další vlivy, které my, myslivci, nemůžeme v žádoucí míře ovlivnit. Neznamená to ovšem, že jsme v tomto ohledu zcela bezbranní, že můžeme jen bezmocně přihlížet tomu, jak se nám zvěř na silnicích ztrácí (odhadem jsou to ročně v průměru dva kusy zvěře, vč. predátorů na každém kilometru).

Málo např. využíváme sdělovacích prostředků - tisku, rozhlasu, televize, ale i jiných příležitostí, např. chovatelských přehlídek nebo června - měsíce myslivosti a ochrany přírody, vývěsních skříněk apod. k tomu, abychom veřejnost a zvláště řidiče seznamovali s naší zvěří, s její biologií, návyky apod.

Nic nám také nebrání v tom, abychom více spolupracovali s okresními úřady, jmenovitě především, s referáty dopravy a životního prostředí a s okresním dopravním inspektorátem. Jsem přesvědčen, že v dotyčných orgánech najdeme pochopení pro naši snahu a záměry omezovat ztráty zvěře i tohoto druhu. Vždyť ani škody na motorových vozidlech v důsledku střetů se zvěří nejsou zanedbatelné, i když je pojišťovny zvlášť neevidují (cena zdraví a někdy i života řidiče a spolujezdců se těžko vyčísluje). A není také pochyb o tom, že každé Okresní ředitelství policie a jí příslušný Dopravní inspektorát má zájem na tom, aby nehodovost v okrese byla minimální.

Zcela zabránit střetům zvěře s motorovými vozidly samozřejmě není možné, ale omezit a zmírnit tak následky, to v našich možnostech je. Jako řidiči se se zvěří setkáváme v průběhu celého roku a to většinou v noci, kdy je nejaktivnější, ale i s přicházejícím večerním soumrakem, kdy vychází za pastvou a pak za svítání, kdy zatahuje do krytu. Se zaječí zvěří i během dne, zvláště, když probíhá její honcování. Na vozovce v blízkosti rybníka, kde jsou odchovávány divoké kachny, jsou i ony jejími častými "uživateli", rovněž i za dne.

Víme, že zvěř je nevyzpytatelná. Přesto je ale dobré znát alespoň orientačně její zvyky a při řízení vozidla dodržovat všeobecně platné zásady. Nejen v členitém terénu v zatáčkách, ale i na rovných, přehledných úsecích ve svém zorném poli sledujeme i příkopy a okraje polí, kde se zvěř brzy zjara a později i na podzim a v zimě ráda zdržuje. Nachází tam první zelenou "paši" a později spadané ovoce a jiné plody. Pokud tam zvěř vidíme, ubereme plyn, případně ještě přibrzdíme a přepneme raději na tlumená světla.

Máme v republice řadu honiteb, které protínají dvě i tři okresní silnice, intenzivně využívané pro osobní i nákladní dopravu, navíc často se silným rekreačním provozem. Zvěř, zvláště srnčí, během čtyřiadvaceti hodin tyto vozovky nejméně dvakrát a v některých úsecích i čtyřikrát přechází. To v případech, kdy z krytu lesa, remízu přichází k protilehlému zdroji vody, nebo i za "lepší". Na místě je nelze udržet ani celoročně dobře založenými krmelci a slanisky. Kolikrát zvěř přejde vozovku během roku, raději nepočítejme. Museli bychom se asi divit, že nějakou zvěř v honitbě ještě máme.

Myslivci s podobným charakterem honitby mají vypozorováno, že zvěř v klidu se přibližující k silnici nebo zdržující se v příkopu z ničeho nic před blížícím se vozidlem v posledních metrech vyrazí přes silnici. Podcení-li tuto situaci řidič z nezkušenosti či z jiného důvodu, nezřídka jeden kus z tlupy srazí. Potvrzují to chovatelské přehlídky (deformované pučnice, paroží i obličejové části lebek) a uhynulé kusy či spíše jejich torza, v houštinách náhodně nalézaných obvykle s přispěním loveckého psa. Často jsou to nadějní srnci ještě v lýčí a co je bolestnější, je-li to srna s vyvíjejícím se plodem. Obojí samozřejmě znamená ztrátu v kmenovém stavu. Ztráta zvěřiny, v porovnání s utrpením poraněné zvěře, je až druhořadá. I když je třeba sražený kus neprodleně vyvržen, jeho zvěřina je z podstatné části znehodnocená.

Je-li zvěř vyrušena, nebo prchá-li před nebezpečím (štvaná toulavými psy apod.), nepočítejme s tím, že by před blížícím se vozidlem, které bezpochyby dobře vidí, zpomalila nebo se pozastavila, Nezřídka jeden kus z tlupy strhne za sebou ostatní. Svým způsobem pro řidiče i pro zvěř riziková je jízda v souvislejším lesním komplexu. Tam musíme počítat s tím, že za prvním "vodícím" kusem spárkaté zvěře, který přesadí silnici, poběží ještě další, mezi nimiž asi nebudou chybět mláďata, následující matku. Nevyplácí se přehlédnout, nebo podcenit návěstí "Pozor zvěř", která jsou v takových úsecích obvykle umístěna, musíme předpokládat, že v delších lesních úsecích povedou k silnici z obou stran ochozy, které zvěř pravidelně využívá i ve dne, zvláště pak v době říje. Navíc, v těchto místech probleskující paprsky korunami stromů zhoršují viditelnost. Nejsou ojedinělé případy, kdy jelen přesadil přes jedoucí auto, nebo skončil v přední části vozu (podobně jako los na Táborsku).

Kdo zažil přímý střet osobního vozu s dospělým kusem srnčí zvěře, jehož hmotnost je zhruba 17 kg, ví, jak takový náraz dokáže poškodit automobil, pokud se jedná o divoké prase nebo jelena, následky bývají mnohem vážnější. Neměli bychom podcenit ani střet s bažantem či jinou pernatou zvěří, kdy může dojít k rozbití čelního skla a následně k havárii. Většina řidičů už jistě viděla zajíce, který běžel před autem mnoho desítek metrů než odskočil stranou a to nejlépe na polní cestu či vjezd na pole. V takové situaci bychom měli zpomalit a ztlumit světla a dát mu šanci na přežití.

Myslím si, ale, to je samozřejmě pouze domněnka, že zvěř, má-li možnost dožít se vyššího věku, předává zkušenosti z větší rušnosti na silnicích svému potomstvu. Měli bychom si uvědomit, že naše reakce nad nečekanou překážkou nemusí být vždy dost pohotová a že i brzdná dráha našeho vozidla bude podle momentálních podmínek rozdílná. Zvlášť opatrní a předvídaví musí být řidiči jednostopých vozidel.

Pokud ke střetu se zvěří přece jen dojde a sražený kus zhasne na místě nebo těžce raněn odchází, měl by o tom řidič uvědomit blízké myslivce nebo místní úřad či nejbližší hájenku. Je však pochopitelné, že řidič prvořadou pozornost věnuje vozidlu, zda vůbec bude moci z místa kolize odjet. Nedoporučuji sražený kus naložit a odvézt. Nejen, že je to nezákonné, brání tomu i současné přísné veterinární předpisy, ale i navíc riskujeme možné onemocnění. Zajíc může být nakažen tularemií, přežvýkavci slintavkou a kulhavkou a kterákoliv zvěř i vzteklinou. Zcela běžně se na silnicích setkáváme s přejetou liškou, tchořem, kunou nebo jezevcem. Vidina vyčiněné kožešiny může přijít řidiče nebo jeho rodinu "draho", právě ze zdravotních důvodů.

Jestliže se řidič rozhodne uplatňovat náhradu za způsobenou škodu z titulu havarijního pojištění (ze zákonného pojištění to nelze), pak musí nehodu nahlásit příslušné policejní služebně. I když obecně platí, že policie šetří nehody se škodou 20.000,- Kč a větší, je dobré v každém případě takovou nehodu nahlásit a mít v ruce protokol k dalšímu řízení při vypořádání škody. Pojišťovna žádný jiný doklad neuznává. Úhradu škody pak řeší běžným způsobem, samozřejmě jen je-li tato vyšší, než spoluúčast majitele vozidla. Snímek poškozeného vozidla nemusí řidič dokládat. Pořídí si ho pojišťovna sama.

Na uživatele honitby nemůže řidič náhradu škody uplatňovat. Uživateli honitby patří zvěřina. Naopak, spíše by mohl na dotyčném řidiči požadovat náhradu za škodu způsobenou sražením zvěře uživatel honitby, jestliže prokáže, že řidič na zvěř úmyslně najížděl a smrtelně i zranil. Vyčíslí chovnou hodnotu, představující několik tisíc korun a samotné zvěřiny, což je u srnčího zhruba 1000 až 1500 Kč.

Každoroční ztráty na spárkaté, zejména srnčí zvěři, ale i na zvěři drobné přesvědčují o tom, že je musíme alespoň mírnit a to dostupnými prostředky. Neseberou-li např. spadané plody u silnic sběrači, mohli by tak učinit, alespoň v tom nejohroženějším úseku samotní myslivci a rozvést je ke krmelcům. Vzpomněl jsem zdroj vody a potravní možnosti, za kterými zvěř přechází vozovku. Takové přírodní podmínky změnit nemůžeme, osevní postupy prakticky také ne. V lese však mohou být zanesené prameny, studánky, jejichž vyčištění a obnovení by mohlo nepříznivou situaci zmírnit. Určité zlepšení by mohla také přinést záměrně rozmístěná zvěřní políčka, zásypy, krmelce a slaniska.

Pokud v takovém úseku není značka upozorňující řidiče na možné setkání se zvěří, má uživatel honitby možnost o její zabudování požádat referát dopravy okresního úřadu. Tyto značky jsou na našich silnicích běžné a snad právě z tohoto důvodu je řidiči, bohužel, ne vždy plně respektují. Proto někteří uživatelé honiteb hledají ještě další možnosti k preventivní ochraně zvěře. A ty existují. Může to být např. cedule s nápisem "Řidiči, pozor zvěř!" s uvedením délky nejohroženějšího úseku (viz fotografie).

Dopravní inspektorát v okrese, jehož stanovisko k umístění takového návěstí bude zásadní, může např. v ohroženém úseku nechat umístit značku omezující rychlost nebo může rozhodnout o umístění návěstí s textem, varujícím řidiče, že v tomto úseku dochází k častým nehodám v důsledku střetů se zvěří apod. To vše "v zájmu veřejné bezpečnosti a pořádku..." (citace ze Stavebního zákona, oddíl 5 - Terénní úpravy, práce a zařízení § 71, odst. 5). Podle tohoto zákona umístění uvažovaných tabulí nevyžaduje ohlášení stavebnímu úřadu, jestliže jejich plocha není větší než 0,6 m2.

Pokud se uživatel rozhodne pro některou z uváděných možností, pak o to písemně požádá referát dopravy Okresního úřadu. K žádosti připojí mapku (situační náčrt) s vyznačením míst - v obou směrech, která považuje za nejvhodnější. Je dobré tyto záležitosti konzultovat i se Správou a údržbou silnic v daném okrese a také s Okresním ředitelstvím policie - Dopravním inspektorátem, jehož stanovisko, jak už jsem řekl, bude rozhodující.

Nemusí být na závadu, naopak se domnívám, že věci prospěje, jestliže v místech častých střetů se zvěří budou vedle oficiálních značek (ve vhodné vzdálenosti od sebe) umístěna i návěstí navržená uživatelem honitby a samozřejmě schválená dopravním inspektorátem a referátem dopravy OkÚ. Instalace je pak záležitostí uživatele honitby, který si hradí náklady na jejich pořízení, údržbu, resp. obnovu a příslušný správní poplatek. Je důležité, aby při jejich zabudování nebyly porušeny např. zemní telefonní kabely, či jiné sítě.

Zvěř je naším bohatstvím a je potěšující, že stavy některých, někde již ohrožených druhů, např. zajíce polního či koroptve polní (díky intenzivním odchovům a zazvěřování) začínají narůstat. Její výše zmíněné ztráty by neměly být nikomu lhostejné. Nejde při tom jen o ztráty zvěře s dobou lovu nebo celoročně hájené, ale i ostatních chráněných živočichů (obojživelníků, plazů, zpěvného ptactva apod.). Škody na majetku a zdraví občanů, jak už bylo vzpomenuto, také nejsou zanedbatelné.

Těmito otázkami se zabývají i zainteresované resorty, tj. zemědělství, životního prostředí, dopravy a vnitra a jejich podřízené organizace, jako např. Ředitelství silnic a dálnic ČR aj. Stranou nezůstává ani naše ČMMJ. Nezapojeny zatím zůstávají naše pojišťovny, i když - jak jsem si ověřil - i ony považují spoluúčast na ochraně zvěře a majetku za užitečnou. Vždyť jde - lapidárně řečeno - i o jejich peníze. Nelze však podle mého soudu očekávat, že by některá pojišťovna aktivně sama přislíbila finanční spoluúčast. Řešení proto vidím spíše v rámci České asociace pojišťoven, která sdružuje většinu pojišťoven. Asociace by měla být kompetentními orgány oslovena a to co nejdříve.

Zainteresované resorty a jejich organizace ve svých rozpočtech počítají každoročně s položkou, z níž se společně hradí náklady na preventivní opatření k omezování kolizí motorových vozidel se zvěří. Společenskou návratnost takto vynaložené finanční prostředky nepochybně mají.

Možných řešení je samozřejmě celá řada - od jednoduchých a vcelku nenákladných odrazových zařízení, využívajících svitu měsíce či světel vozidla, ale i závanu větru nebo pohybu hlavy samotné zvěře, přes zařízení, které odrazuje zvěř pachem (třeba obnovovat) a již nákladnější ochranné zábrany či trvalé oplocení určitých úseků.

Hlavní cestu proto vidím v úzké součinnosti okresních úřadů se středisky správy a údržby silnic, dopravními inspektoráty a uživateli honiteb a samozřejmě i s organizacemi ochránců přírody. Střediska jsou ochotna realizovat náměty, které se mohou ve specifických podmínkách tamějších honiteb nejlépe uplatnit. Budou-li nákladnější, vypořádá si to samozřejmě spoluúčast všech zainteresovaných partnerů. Ta nemusí být vždy jen finanční. Jde hlavně o to, aby myslivci a ochranáři s náměty přišli, vždyť je to především v jejich zájmu a aby spolupracovali při jejich realizaci.

Ing. Zdeněk NEVORÁNEK