Na lovu losů v Kanadě

V září roku 1994 jsem využil nabídky zúčastnit se lovecké výpravy německých přátel do Kanady. Po příletu do Winnipegu jsme vyrazil dál na sever. Dne 25. září auty s výbavou na deset dní do lesů nad Winnipegským jezerem do tábora. Cesta směřovala dál čluny do povodí Dlouhé řeky k dlouhému jezeru pod Hudsonův záliv. Naše bagáž přeložená z hydroplánů obsahovala i tři lodní motory a vše potřebné pro život u pustině a lov. Již při letu jsme mohli sledovat velikost netknuté přírody daleko od lidí, kde platí zákon přežití jen pro ty nejsilnější, mezi které jsme se nepočítali a tak nás provázeli čtyři profesionální lovci . Majitel lovecké farmy "St. Martin" ve státě Manitoba. Dále dva lovečtí průvodci Jarry a Heid, Jarryho manželka Cherry coby kuchařka. Po přistání vynášíme zavazadla a z rákosí uschovanou veslici a kanoe. Po Dlouhém jezeru odplouváme do zátoky k polozbořenému srubu. Druhá skupina míří dál na severozápad, kde staví tábor. Zchátralý srub byl krátce obydlen loňského roku a po odjezdu lovců byl vypleněn medvědy. Opravujeme srub a stavíme dva stany a polní kuchyni. Před námi je Dlouhé jezero veliké asi jako Slapská přehrada ale s naprosto čistou vodou s odrazem podzimní barevné přírody. Smíšený porost lesa je na skalnatém podloží nízký. Spodní patro tvoří brusinky, mechy a lišejníky pod břízami, osikami, jalovcem a smrkem. V zátokách na naplaveninách roste vysoký rákos a v něm mohutné hrady bobrů. Krátce po zabydlení lovíme na třpytky candáty a štiky na první večeři.

Lovecká licence nám platí deset dní od 26. září. Každý z nám má zaplacený lov medvěda, vlka a losa. I když přijíždíme v době losí říje, je rozlehlost prostoru království zvěře nekonečná a vede nás ke smíšeným pocitům o úspěšnosti lovu. Odstřel losa trvá 3 -4 týdny a to nás poněkud uklidňuje. Průvodci připravují vábící trubky z březové kůry, na které troubí jako na jeleny, ale tišeji a krátce. Hlasy losic napodobují smykáním prstů po namočeném provaze provlečeným plechovkou. Další součástí rituálu troubení je tření navlhčenou lopatkovou kostí losa po kůře a větvičkách stromů, čímž se napodobuje pohyb zvěře porostem. Večer slyšíme poprvé vytí vlků, proto naše zkušená kuchařka vybaluje brokovou "medvědici" na obranu tábora.

Druhý den ráno vstáváme v šest a po bohaté snídaní včetně indiánských kukuřičných placek se rozděleni do dvou skupin po třech vydáváme na první lov. Z lodě vysazuje průvodce lovce na celé dopoledne na jedno místo. Po obědě jdeme zpět do stejných míst. Na mém stanovišti jsou pouze bobři, kteří budují své hrady a vydry. Jeden jeřábek se mi přišel představit na dva metry, jinak v širokém okolí ani živáčka. Druhý den mne vysadil Jarry na stejném místě, kterému věřil, že zde musím něco střelit. Bylo krásné ráno a slunce proráželo mlhu a prosvětlovalo rákosí do zlatova. Tam, kde závodčí zanechal byla viditelnost na stovky metrů. Ve veliké přírody si člověk připadal maličký a pokořený i ztracený. Jiný pohyb než po vodě je zde nemožný. Skalnaté zátočiny a rákosí do dvou metrů jsou neproniknutelné. I tento den byl opět neúspěšný.

Na sv. Václava, 28. září jsme ráno vyzvedli Güntera, 56letého německého hajného a zajeli na ostrůvek s výhledem na vodu a o všech stran s možným výstřelem na 200 m do rákosí. Jarry zatroubil a zaťukal na provazy a zaškrábal lopatkou o strom. Později jsme jeli dál po jezeře. Když padla první rána od Güntera, pak druhá, třetí a čtvrtá, přirazili jsme ke břehu a vydali se za lovcem. Los již ležel. Po první ráně prý zůstal stát, potom se rozešel a tak Günter střílel dokud nepadl. Günter střílel m velkou vzdálenost a první rána byla na komoru na velké cévy. Když jsme došli, seděl šťastný lovec na ostrůvku a dalekohledem pozoroval stále v břízkách ležícího losa. Byl to obrovský úspěch a všichni jsme se spolu s lovcem radovali. I kdyby to byl jediný ulovený los, stála naše výprava zato. Losa jsme rozbourali a zvěřinu odnesli na místo, kde přistával hydroplán a zvěřinu zavěsili v obalené gáze na stromy. Kolem jsme zapálili ohýnky pro zavětření.

V táboře jsme na oslavě vypili všechnu dostupnou whisky a Günter vyprávěl o lovu, jako o snu, který se mu bude jistě zdát až do smrti.

Dne 30. září bylo krásně a tak jsme vyrazili na další lov. Dojeli jsme na poloostrov s výhledem na všechny strany v ranním oparu. Bylo asi 9 hodin, když Jarry uslyšel první odpověď losa na vábení. Odhadoval, že máme losa v rákosí asi 500 m na druhé straně. Asi za hodinu se náhle objevil silný los ve vzdálenosti dobrých 300 m. Byl tak velký, že komora nebyla kryta rákosím, ale stál hlavou od nás. Prohlížel jsem losa dalekohledem, který stále jistil. To jsem byl již rozhodnut. Podložil jsem ruku na skalní útes a zamířil. Jarry něco mumlal, ale já špatně slyším. Puškohled byl plný losa. Zaměřil jsem vyšší komoru, odštechroval a vystřelil a také ihned přebil. Los stál stále na stejném místě a tak jsem opakoval výstřel. Ucítil jsem teplo nad obočím. To mne poznamenal puškohled při druhé ráně. Jarry vyskočil a gratuloval mně a já stále slyšel tu dalekou ozvěnu výstřelů v tiché krajině. Ač jsem nekuřák zapalil jsem si nabídnutou cigaretu ve chvějící se ruce a se srdcem naplněném štěstím. Jarry mi před výstřelem údajně říkal, abych nestřílel, že je to daleko, já však neslyšel a to bylo snad i dobře. Lodí jsme dojeli k rákosí, kde ležel můj los. Ještě pozvedl hlavu s mohutnými lopatami ale po ráně na krk klesla navždycky. Poslední hryz jsem vkládal z osikového keře rozechvělou rukou a přijal od Jarryho úlomek se vzdáním pocty tomuto vzácnému úlovku. Los vážil asi 600 kg.

Teprve v táboře jsme mohli porovnat obě losí trofeje, jsou kapitalní. Günterův je starší se silnějšími předními výsadami. Můj má však širší lopaty. V sobotu, když jsem již jen rybařil, padly tři rány v dálce. Po návratu skupiny vyprávěl Lothar, že střílel na velkého plovoucího medvěda, byl však moc daleko a střely padaly před něho. Bylo nám líto, že pravě Lothar neuspěl i proto, že z velké části loveckou výpravu financoval. Návrat byl již klidný podle plánu.

Tak skončil náš veliký lov losů v Kanadě. Zanechal v našich mysliveckých duších nejkrásnější vzpomínky a zážitky. Trofeje a snímky jsou důkazem největšího našeho loveckého úspěchu.

Zdeněk BALCAR