O příčinách ubývání sluk

01.04.2002 | Myslivost

Člověk je zřídka kdy s čím spokojen a hlavně se mu nejčastěji zdá, že to dříve přece jen bývalo lepší. Ani myslivci v tom nečiní výjimky, i u těch slyšíme často řeči o úpadku myslivosti v tom i onom směru apod. Z_dlouholetého pozorování mohu potvrdit, že sluk opravdu ubývá. Kde jsou ty doby, kdy se sluky nestřílely jen při jarním toku, ale i podzimním, dokonce i při společných honech. Dobře si pamatuji, neboť jsem byl tehdy zaměstnán jako lesní praktikant u velkostatku v_Boskovicích, jehož majitelem nebyl nikdo jiný než pan hrabě Mensdorf Poully. A ulovit na takovém honě pět i více sluk nebyl problém, když se na ně dobře střílelo.

Kresba Bohumil Skoupý

Lov sluk na podzim a na společných lesních honech je již mnoho let zakázán a přece jich stále ubývá. Toto ubývání nutí myslivce k přemýšlení o příčinách tohoto zjevu. Podle mne příčiny úbytku této vzácné pernaté můžeme rozdělit do dvou hlavních skupin. Jednak přirozené, jednak zaviněné člověkem.

Přirozené ztráty vznikají u sluk jako u každého opeřence po celý rok od škodné (podle nového Zákona o myslivosti - celoročně nehájených druhů zvěře), dále v době jejího hnízdění a konečně u zvěře pernaté stěhovavé na tahu tam a zpět. Poměr škod způsobený ”škodnou” je stejný jako v minulých letech a také snad neškodí víc než jiné zvěři pernaté. Rychlé dospívání mladých je výhodou proti jiným ptákům, u nichž se vývoj děje pomaleji a tím se prodlužuje nebezpečí, které je v nedospělém věku větší, než u vyvinutých kusů.

Že by sluky byly vystaveny nějakému většímu nebezpečí při hnízdění nežli jiní ptáci, nelze také z určitostí tvrdit. Zakládají hnízda v houštinách a trávě zrovna tak opatrně jako jindy a jako jiná pernatá, ne-li opatrněji. A svým zbarvením peří jsou také při hnízdění velmi dobře chráněny. Zbývají proto z přirozených příčin ubývání sluk jen ztráty na tahu. Míním tím ztráty přirozené, kterým je vystaven každý jiný tažný pták.

Tah je velký výkon, na nějž nestačí síly mnohého ptáka a při němž vše slabé, nedostatečně vyvinuté, hyne. To jsou ztráty první. Zbylým zdravým a silným jedincům se staví do cesty sama příroda různými povětrnostními změnami a ztenčuje tak dále počet vystěhovalců na cestě tam, tak i za pobytu na jihu a na cestě zpáteční. Podíváme-li se do let minulých, nenastala nějaká pronikavá změna, že by se tímto stavem dalo ubývání sluk vysvětlit.

Tedy příroda nezpůsobila našim dlouhozobkám a nepůsobí mimořádných ztrát. Jako jiným tvorům, kope i této ušlechtilé zvěři hrob sám člověk. Lidstva na zeměkouli stále přibývá a tím zatlačuje krásnoočky do stále menších a menších teritorií. V těch pak co jim ještě zbývá nemají při dnešním zvýšeném počtu obyvatel a někdy neukázněným návštěvníkům lesů takového klidu, jakého by pro svou plachost potřebovaly. Zákonitá doba hájení, jen měsíc a stanovené výjimky v dobách, podmínkách a způsobu lovu jim ho mnoho nedopřejí. Odečteme_li zimní měsíce, po které jsou v jižních bydlištích a tahu znepokojovány, stříleny a hubeny, zbývá jim toho moc málo pro jejich život. Ani v době svatebního veselí se jim klidu nedopřeje.

Jelen, srnec, tetřívek, tetřev, kteří jsou také loveni v době jejich lásky a milování, nejsou na tom tak zle, jako sluka, neboť u těch padá za oběť jen ”mužské” pohlaví a nositelky rodu jsou šetřeny. Kdežto slučí slepičky se stávají kořistí neukázněných lovců i s kohoutky právě v době, kdy se chystají rozmnožit svůj rod.

Takové a podobné úvahy vedly myslivecké odborníky k tomu, aby lov sluk byl i nadále prováděn při jarním tahu v době od 16. března do 15. dubna navíc jen na základě povolení orgánů ochrany přírody, ve smyslu stanovených výjimek v dobách, podmínkách a způsobech lovu.

Odstřel sluk u nás tedy není tou pravou příčinou jejich úbytku. Vina je na straně lidstva samotného. Je to zmíněný už postup lidnatosti, kultury, který ubírá slukám nejen klid, ale i existenční podmínky vůbec. Ubývá lesních porostů, zejména smíšených, křovin, vlhkých míst, čehož sluka potřebuje jako ryba vody. Začaly se zakládat tzv. čisté kultury (jehličnany) bez listnatého krytu půdy, který udržoval pod sebou dostatek vláhy a proto i hojnost hmyzu, tolik potřebného pro sluky. Kdejaký močál se vysušil, louky i pole se odvodnily a tím se zase slukám ubrala potrava. Co se tu napáchalo škod, které se začínají pomalu napravovat, z_nichž mnohé se asi nenapraví vůbec a když už, tak nejméně za desítky let.

Hlavní příčina je však v tom, že sluka není ptákem stálým a že regulaci stavu nemá sám chovatel, jako třeba u nás, kde se sluce daří poměrně dobře, zatímco v jižních státech ji, řekněme si to na rovinu, likvidují. A likvidují pilně, neohlížející se zda a jak mnoho zbude na nás a konečně v budoucnosti i na ně samé. Jižní národy se těmto výtkám brání. Italové namítají, že my ve střední Evropě také ”zabíjíme” koroptve, bažanty, tetřívky apod. ve velkém množství, oni že jich nemají a proto se musí spokojit s tím, co k nim přiletí. Staré přísloví praví: ”Dělají_li dva totéž, není to totéž!”

My u nás lovíme zvěř, kterou jsme si sami namáhavě a mnohdy i se značnými finančními prostředky vychovali, kdežto oni se o nic jiného nestarají, nežli, jak by ulovili co nejvíce toho, co jiní vychovali. Kdyby to aspoň sami spotřebovali, ale také prý s tím i pěkně ”kšeftují”. Prostě jiná země, jiný mrav. Myslím, že nepomohou žádné zákazy, nebude-li smýšlení lidu oněch končin jiné.

Dobře víme, že třeba Italové považují doposud chytání ptáků takřka za národní zvyk. Oni nějak necítí třeba se skřivany, pěnkavkami a všemi těmi malými zpěváčky jako my nebo i v jiných středoevropských státech, nýbrž vidí jen svůj vytoužený ”národní pokrm - rizoto s ptáčky”. Jak by potom mohli mít cit je slukám? I když italské úřady vydaly přísné zákazy těchto odsouzení hodných lovů, obyvatelstvo se jen tak nevzdává svých starých zvyků. Kromě toho číhá na ubohé tažné ptactvo ještě mnoho nebezpečí na ostatních březích Středozemního moře.

Nemyslím, že by to byla jediná a hlavní příčina ubývání sluk, ale je to jistě nejzávažnější. Nesmíme však čekat spásu odjinud a sami složit ruce do klína. Nesmíme každou houštinu, keřík a močálek odstraňovat. Nesmíme na půdu pohlížet tak, jako by byla jen pro lidstvo. I ostatní tvorstvo má na ni nárok, jako na svou živitelku.

Nesmíme se však domnívat, že by se naše honitby slukami jen hemžily, kdyby se šetřily. Vezměme např. naše vlaštovky. Požívají posvátné úcty, jsou zákonem chráněny. Jsou to hbití letouni, jenž zřídka se stávají kořistí dravců a při přeletu přes moře pro svou vytrvalost v letu také ze všech malých tažných ptáků utrpí nejméně ztrát. A přece se k nám vracejí jen malé počty a jejich rozmnožení není nijak velké, ač jsou proti slukám ve velké výhodě.

Je tu ještě tzv. zákon kapacity, tj. schopnost pojmout ze všech jen tolik, kolik je poměrům přiměřeno.

Příroda sama se řídí tímto zákonem a odstraňuje, co je nad kapacitu. Proto nemůže být vlaštovek nekonečně mnoho a nemohlo by ani sluk být více, než se může v daném kraji, v dané lokalitě, uživit. Tuto možnost by neměl v žádném případě, ba nesmí, člověk zmenšovat.

Pro sluku je do budoucna přínosem, že je druh zvěře, kterou nelze lovit podle mezinárodních smluv, jimiž je ČR vázána a nebyla-li k jejímu lovu povolena výjimka (Zákon 449 o myslivosti, § 2, písm. c, pod čarou 3).

Popřejme tedy dlouhozobkám, těmto tajuplným opeřencům u nás více místa a klidu. A hlavně v době jejich svatebního veselí. Tedy jen jednu v roce, anebo raději žádnou. Vřele vítám, že nový Zákon o myslivosti umožňuje jejich odstřel jen s povolením orgánů ochrany přírody a to ještě s výjimky v dobách, podmínkách a způsobech jejího lovu.

Není to sice jediná záchrana, ale nemusíme si vyčítat, že jsme neučinili, co bylo v našich silách a moci.