OCHRANA ZVÍŘAT A WELFARE 2000

Tak jako v předchozích letech, i v loňském roce (konkrétně 31. října) se v Brně konala konference Ochrana zvířat a welfare. Konferenci uspořádala Fakulta veterinární hygieny a ekologie Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně ve spolupráci se Státní veterinární správou ČR, Ústřední komisí pro ochranu zvířat, Výzkumným ústavem živočišné výroby Praha a Českou bioklimatologickou společností při ČAV. I v rámci aktuálního ročníku konference bylo předneseno několik referátů týkajících se problematiky zvěře a my-slivosti. S jejich obsahy se můžete seznámit níže. Přednesené referáty jsou uvedené ve sborníku.

FARMOVÉ CHOVY ZVÍŘAT - POJMY A ZÁKLADNÍ POŽADAVKY NA VYBAVENÍ

Dousek J., Semerád Z., Večerek V., Zabloudil F.

V ČR je zvěř chovaná ve farmových chovech považována podle veterinárního zákona č. 166/1999 Sb. za hospodářská zvířata. K jednotnému postupu okresních a městských veterinárních správ (dále jen OVS) při určování podmínek pro chov zvěře a jiných zvířat ve farmovém chovu vydala Státní veterinární správa ČR metodický pokyn č. 2000/08/EPIZ ze dne 20. 3. 2000, o kterém informovali autoři předneseného referátu. V metodickém návodu se pracuje s pojmy farmový chov, chov zvěře pro myslivecké účely, zájmový chov a stanice pro hendikepované živočichy. Chovem zvěře pro myslivecké účely se rozumí chov, ve kterém mohou být chováni pouze jedinci druhů považovaných za zvěř, zřízený a provozovaný podle zákona o myslivosti, na vymezených prostorách honebních pozemků (obory, samostatné bažantnice apod.), způsobem, jehož cílem je vypuštění zvěře zpět do honitby, a který povoluje využívat lov. Chov zvěře pro myslivecké účely musí být schválený okresním úřadem se stanovenými podmínkami chovu včetně místa chovu, druhu zvěře, počtem chovaných a k využití odchovaných jedinců, plánem lovu atd. Vzhledem ke zvýšené koncentraci zvěře se doporučuje mít stanoven soubor protinákazových a preventivních veterinárních opatření a podmínky pro jejich naplnění včetně podmínek materiálních a technických (fixační zařízení pro zvířata, antiparazitární program atd.). V návodu se rovněž uvádí, že jedinci druhů chovaných ve farmových chovech, které jsou ve volnosti považované podle zákona o myslivosti za zvěř, musí být stanoveným způsobem označeni a evidováni a nesmí se lovit ani vypouštět do honitby. Pokud se v případě zájmového chovu jedná o jedince druhů, které jsou podle zákona o myslivosti zvěří, jde při tomto chovu o “chov zvěře v zajetí”, který vyžaduje podle zákona o myslivosti souhlas Ministerstva zemědělství a Ministerstva životního prostředí. Skutečnost výskytu zvěře neschopné v důsledku zranění nebo jiných okolností samostatné existence v přírodě je každý povinen oznámit příslušnému mysliveckému hospodáři (nelze ji tedy z těchto důvodů držet či chovat v zájmovém chovu). Metodický návod dále podrobně stanovuje požadavky na základní vybavení farmových chovů: oplocení prostoru, požadavky na prostory pro zvířata (podle technologie chovu ustájovací nebo výběhové) a na doprovodné prostory, pro skladování krmiv a steliva, pro skladování odpadů, technologické prostory, prostory veterinárně hygienické ochrany, prostory pro manipulaci se zvířaty při veterinárních zákrocích a speciální prostory pro získávání, skladování a veterinární prohlídku živočišných produktů.

POUŽITÍ RENTGENOVÉ MIKROANALÝZY PŘI VYŠETŘENÍ ZUBNÍCH TKÁNÍ SRNČÍ A DAŇČÍ ZVĚŘE

Krejčová D.

Rentgenová mikroanalýza je metoda, která se používá především v metalografii (nauka o makrostruktuře kovů a jejich slitin a o jejich vlastnostech) a keramografii a umožňuje sledovat výskyt většiny chemických prvků v tvrdých tkáních.

Autorka metodu vyzkoušela při analýze zubů ze spodních čelistí srnčí a daňčí zvěře. Výsledky potvrdily, že metoda může napomoci při sledování vlivu prostředí na zvířecí populace, neboť umožňuje přesné měření koncentrace těžkých kovů (stroncium, olovo) a dalších nebezpečných prvků ve tkáních. Pomocí metody je možné rovněž sledovat poměr vápníku ku fosforu - parametr, který vypovídá o metabolismu a následně o zdravotním stavu zvířete. Kromě toho lze metodu použít i při výzkumu hladiny fluoru v zubních tkáních. Zvířata, stejně jako lidé, jsou v současnosti ovlivňována narušeným životním prostředím, což se může projevit právě v zubní tkáni, která se tak stává důležitým ukazatelem nejen zdraví jedince, ale i celé jeho populace.

CELOSPOLEČENSKÁ RIZIKA SOUDOBÉHO PYTLÁCTVÍ

Vostoupal B., Škopek V., Chroustová M., Slipka J., Pavlík P.

Pytláctví je jevem, který provází lidskou společnost již od období prvního formování a definování územního členění vyplývajícího z majetkových aspektů. Podle autorů referátu prodělalo v průběhu historie různé podoby. Od současné podoby se však pytláctví v dřívějších dobách významně liší, a to zejména v globálním sociálním rozměru. Od dob středověku až do začátku 50. let tohoto století lidé pytlačili především z důvodů chudoby, k zajištění obživy sebe a svých rodin, pro vlastní potřebu. Pytláci byli ve valné většině velmi dobrými znalci přírody, technologie lovu a následného rychlého a čistého opracování zvěřiny. Při lovu se orientovali nejen svými smysly, ale řídili se především vnímavou senzitivitou duše zemitého člověka a především nedefinovatelným instinktem predátora - pytláka. V naprosté většině případů měli výrazný respekt k přírodním zákonitostem a vrozenou primitivní etiku lovce. Obvykle nezabíjeli gravidní zvíře nebo matku, vodící své mládě. Věděli, že takovým činem by porušili nejen ty nejzákladnější morální normativy, ale že v případě přistižení by podobný čin mnohonásobně zjitřil a zpřísnil reakci těch, kteří stáli na straně práva. Samozřejmě i tehdy existovaly výjimky. Jednalo se však o relativně menší skupinky lidí, nadané krutě deviantním vnímáním a cítěním, obvykle zcela zastíněným pocitem vlastní neomezené nadvlády. Lidé tohoto typu vůbec nelovili pro potřebu, ani se nesnažili chovat se jako selektivní hospodáři v navštíveném revíru. Jednali pouze z opojného pocitu absolutní moci a z rozkoše ze zabíjení. Vytvořili jakýsi mezistupeň, stavící se mezi historické individualistické pytláky a mezi vysoce technicky vybavené a neustále se modernizující pytláky současnosti.

Současné pytláctví zaměřené zejména na spárkatou zvěř nabylo velice závažných rozměrů nejen s ohledem na početnost případů a rozsah, ale i z hlediska obecné nebezpečnosti. Onomu historickému je podobné již jen polem působnosti a názvem. Jestliže dřívější pytlák lovil, pak činil ve skrytu, tajně a pokud možno nehlučně a s minimem stop. Pokud používal střelnou zbraň, snažil se, aby zasáhl jedinou, dobře mířenou ranou, která měla jistou naději na okamžitý úspěch, bez nutnosti dlouhého dosledování zasaženého kusu. Takový pytlák věděl, kam střílí a hodnotil přitom i terén a situaci v celém palebném i dopadovém poli. Nikdy nestřílel směrem k obytným stavením nebo ve směru na frekventované komunikace. Pokud byl skutečně dobrým pytlákem, znal vyhlédnutý kus nejen exteriérově, ale dovedl posoudit i jeho aktuální zdravotní stav již zaživa. Novodobý pytlák zdaleka není oním plížícím se samotářem, sociálním případem pokoutně opatřujícím nedostatkovou potravinu pro svou rodinu. Většinou je součástí dokonale organizované a přísně účelově orientované skupiny, dokonale vybavené nejen veškerými potřebnými a naprosto perfektními technickými prostředky, dokonalými a rychlopalnými zbraněmi, které nabíjí vysoce razantním střelivem. Má rychlý a vysoce výkonný terénní automobil s tichým chodem motoru. Navíc je však vybaven téměř nezranitelnou antilegislativní strategií a bohužel i nadán absolutní absencí morálních a etických zábran - loví kdykoliv, kdekoliv a jakkoliv.

K hlavním celospolečenským rizikům dnešního pytláctví pak především patří:

· důsledky používání střelných zbraní pytláky, kteří nerespektují bezpečnostní kritéria a normy platné a důrazně prosazované mezi myslivci,

· druh pytláky používaného střeliva - v současnosti se nezřídka používá téměř vojenského střeliva a střel se zvýšenou průbojností; při používání těchto nábojů se zvyšuje riziko zdravotního ohrožení lidí za linií cíle nebo v dráze odražené střely,

· chemizace při nelegálním získávání zvěře - jde o zvláště závažný fenomén, kdy se k získání zvěře používá omamných látek nebo přípravků farmakologického typu; jde o způsob tzv. tichého lovu, kdy se foukacími (dechovými) střelami vpravuje do cílového jedince sedativum pozměňující pohyblivost zvířete a jeho schopnost reagovat, nebo prostředky, které dočasně zasaženého jedince ochrnují,

· neznalost a nezájem na vyhodnocování a následné respektování patologicko-anatomických známek orgánových onemocnění nelegálně lovené zvěře,

· neznalost nebo nezájem o projevy zřetelných příznaků nebezpečných nákaz přenosných na člověka,

· neznalost hygienických limitů a technologických zásad ošetření masa nelegálně ulovené zvěře,

· hrubá hygienická nekázeň při vyvrhování nelegálně ulovené zvěře a při předtransportním dělení takto získané zvěřiny,

· způsob uložení a případného skladování takto získané zvěřiny před jejím dodáním objednavateli,

· neodvezené části těl nelegálně ulovených zvířat ponechávané na místě činu - vývrhy a ostatní odpady mohou být zdrojem pro rozvlékání případných nákaz nebo parazitóz a jsou výborným prostředím pro množení bohatého spektra mikroorganismů, včetně patogenních druhů a nositelů nebezpečných nákaz nebo parazitóz.

SLEDOVÁNÍ BIONOMIE A WELFARE JEZEVCŮ (MELES MELES, L.) CHOVANÝCH V ZAJETÍ

Baday V., Lukešová D.

V podmínkách severní Moravy vedli autoři výzkum dvojice jezevců: samce odchyceného z volnosti a samice získané ze zoologické zahrady. Z nich vytvořili chovný pár a následně sledovali biologii, potravní nároky a etologii. Chovný pár se stal významným predátorem a regulátorem v populaci drobných hlodavců, zejména hraboše polního. Oba jedinci se živili rovněž larvami a dospělci hmyzu, různými plody, měkkýši a mláďaty ptáků. Autoři jezevce natáčeli videokamerou a soudí, že pořízený videozáznam pomůže osvětlit některé nejasnosti způsobu života jezevců v přírodě. Ke sledování etologie jezevců v uměle vytvořené noře využili elektronického zařízení propojeného s videokamerou. Za období sledování (od roku 1994) získali záznam ze života jezevčího páru a jeho mláďat.

VÝZNAM ZIMNÍHO KRMENÍ PRO SRNČÍ ZVĚŘ A JEJÍ ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ

Vodňanský M., Menclová P.

V některých středoevropských státech (Ně-mecko, Rakousko) se v současnosti diskutuje, zejména v souvislosti se škodami na lesních porostech, o nutnosti zimního krmení srnčí zvěře. Abychom byli schopni dát na tuto otázku jednoznačnou odpověď, je nutné si ujasnit, zda chceme se srnčí zvěří myslivecky hospodařit, nebo zda ji chceme v přírodě udržet “pouze” jako živočišný druh.

Pokud by převažoval druhý názor, lze konstatovat, že zimní krmení není v žádném případě potřebné, protože srnčí zvěř je natolik přizpůsobivá, že dokáže překonat v našich podmínkách i extrémní klimatické situace bez jakékoliv lidské pomoci. Nutnost zimního krmení nelze dobře zdůvodnit ani v souvislosti s často používanými argumenty o zhoršení podmínek zvěře v současném životním prostředí, protože dosavadní lidské zásahy do krajiny právě srnčí zvěři na rozdíl od mnoha jiných druhů celkově spíše prospěly než uškodily. Případná vyšší úmrtnost, zhoršená kondice a nízká trofejová hodnota zvěře stejně jako škody na lesních porostech nemají z hlediska zachování druhu podstatný význam, ale jsou pouze ekonomickým a v případě škod zároveň i ekologickým argumentem.

Situace se však mění, pokud chceme se srnčí zvěří intenzivně myslivecky hospodařit a přitom zabránit během zimního období zvýšeným škodám na lesních porostech. V tomto případě plní zimní krmení při správném případě dvě funkce: zlepšuje potravní situaci zvěře v období vegetačního klidu, a tím i zvýšené ekologické a ekonomické únosnosti jejího životního prostředí během doby se sníženou přirozenou nabídkou a umožňuje prostorové soustředění zvěře na ta stanoviště, kde je minimální nebezpečí pro působení škod.

V případě, že se rozhodneme pro krmení a požadujeme, aby splnilo svůj účel, je rozhodující znát kdy, kde a čím se má krmit. Z fyziologického hlediska je důležité, aby si srnčí zvěř měla možnost již před začátkem zimy vytvořit energetické rezervy. V tuto dobu dokáže přeměnit energii obsaženou v potravě v tělní tuk (běl). S krmením by se proto mělo začít již v říjnu. Končit by se mělo teprve tehdy, až zvěř sama přestane krmivo přijímat. S ohledem na zabránění škod je důležité rozmístění krmelců. Hlavní kritéria výběru jsou maximální klid, vhodné klimatické podmínky a možnost ochrany před nepříznivým počasím, přičemž je důležité také složení a druh okolních lesních porostů, aby se zamezilo příčinám vzniku škod zvýšeným okusem. Krmeliště by neměla být poblíž veřejných cest a silnic. Z důvodu vlastností srnčí zvěře (na rozdíl od jelení zvěře za zdroji potravy tak výrazně nemigruje) by jich měl být dostatečný počet. Krmit se musí vždy pravidelně a v dostatečném množství. Nejhorší je, když na určitém místě soustředěná a na určité krmivo navyklá zvěř náhle stojí před prázdným krmelcem. Nepravidelné krmení nebo náhlá změna předkládaného krmiva je častou příčinou zvýšeného okusu dřevin v okolí krmelišť. S ohledem na zabránění škod je potřebné, aby předkládané krmivo srnčí zvěř dobře přijímala. V opačném případě zvěř soustředěná poblíž krmeliště okusuje okolní porosty. Předkládané krmivo musí fyziologicky odpovídat potřebám srnčí zvěře - musí být dobře stravitelné a musí obsahovat potřebné množství živin, minerálních látek a hrubé vlákniny.

SPECIFIKA VYUŽITELNOSTI ŽIVIN PŘIJATÝCH Z VOJTĚŠKOVÉHO A LUČNÍHO SENA SRNČÍ ZVĚŘÍ

Vodňanský M., Szakács J.

Autoři sledovali využitelnost živin přijímaných srnčí zvěří z lučního sena porovnáváním rozdílů ve stravitelnosti základních živin mezi lučním a vojtěškovým senem. Srnčí zvěř přijímala z lučního sena v porovnání s vojtěškovým senem méně organické hmoty, bílkovin i hrubé vlákniny. Rozdíly v příjmu živin z porovnávaných krmiv a jejich stravitelnosti se odrazily rovněž na tělesné hmotnosti pokusné zvěře. Během doby sledování došlo u pokusné zvěře při krmení vojtěškovým senem k mírnému nárůstu průměrné živé tělesné hmotnosti (z 19,2 kg na 19,5 kg), zatímco v případě podávání lučního sena k jejímu výraznému úbytku (z 19,5 kg na 16,4 kg). Autoři na základě výsledků svých pokusů konstatují, že luční seno i v případě dobré kvality není pro srnčí zvěř z druhověspecifického hlediska vhodným krmivem.

HYGIENICKÁ OPATŘENÍ V OBORÁCH, NEDÍLNÁ SOUČÁST POHODY ZVĚŘE

Zabloudil F., Novák P.

Autoři zjišťovali, jaký vliv má ošetření prostoru krmelišť nehašeným vápenným prachem v jejich nejbližším okolí (běžně používaný postup v myslivecké praxi) na stupeň zamoření půdy vývojovými stadii endoparazitů ve vztahu k možnému přenosu onemocnění mezi zvěří. Své pokusy uskutečnili v průběhu tří let ve dvou oborách s chovem jelení a daňčí zvěře na jižní a severní Moravě. U krmných zařízení, kde dochází k vysoké koncentraci zvěře, odebírali půdní vzorky po skončení období přikrmování, 2 měsíce po asanaci nehašeným vápenným prachem a začátkem dalšího období přikrmování. Pro kontrolu analyzovali rovněž vzorky odebrané od krmných zařízení, kde se zoohygienická asanační opatření neprováděla. Odebrané vzorky byly parazitologicky vyšetřeny, přičemž se sledovala četnost běžných helmintů jelení a daňčí zvěře. Výsledky prokázaly, že rozdíl mezi množstvím pozitivních nálezů mezi kontrolními zařízeními a zařízeními, která byla ošetřena nehašeným práškovým vápnem je minimální (0,15 %). Asanací vápnem v dávce 0,75 - 1,0 kg/m2 půdy došlo k mírnému zvýšení pH, čímž se zlepšily podmínky pro růst travního porostu. Ten poutá vzdušnou vlhkost, a dochází tak ke zlepšení půdní struktury okolo krmných zařízení. Větší množství trav ovšem vytváří také lepší podmínky pro přežívání vývojových stadií parazitů. Osvědčeným a účinným přirozeným způsobem sanace prostředí zůstává působení slunečních paprsků. Současně je nutné přerušit vývojový cyklus zárodků parazitů pravidelným střídáním lokalit s krmnými zařízeními v oborách. Nejvhodnějším řešením by bylo umísťovat krmná zařízení do volných prostor, které jsou pod přímým slunečním zářením a kde dochází k dostatečnému proudění vzduchu tak, aby se tyto plochy mohly přirozeně vysoušet, a tím i samoasanovat.

redakce