Ode zdi ke zdi

Ode zdi ke zdi

Zdraví je tím, co lidé nejvíce přejí – sobě, včelám, oboru, ekosystému, ekonomice. S ním souvisí i potřeba stability a trvale udržitelného rozvoje. Stabilita určuje zdraví rozmezím fyziologických hodnot, růstu, vývoje i biodiverzity přírodních soustav. Přiblížit se k hranicím tohoto rozmezí s sebou nese velká rizika. Lidé, zvláště bez dostatku zkušenost, touží často po extrémech a zkouší či pokouší, co systém unese a přitom vynese. Výnos však bývá v těchto případech záporný, čistá ztráta, od ekonomické až po ztrátu toho nejcennějšího.

Příkladů těchto extrémů i ve včelařství je mnoho.

Velkovčelaři versus malovčelaři

Až příliš často se objevují protichůdné názory, které vyzdvihují potřebu chovat včelstva v malém nebo velkém chovu. Jsou i případy nepěkných osočování jedné skupiny chovatelů druhou. Kam vede průmyslový (velkokapacitní, faremní) chov včel, známe hlavně ze zámoří, některé ošklivé případy zanedbaných stanovišť včelstev malochovatelů známe naopak i z ČR. Oba způsoby chovu přitom mohou velmi dobře a ke vzájemnému prospěchu koexistovat.

Konzervativní versus liberální

Na jedné ze svých prvních přednášek jsem se před 35 lety věnoval potřebě opustit zastaralé úly a přejít definitivně k chovu včelstev v nástavkových úlech. Pan předseda místní včelařské organizace se velmi pochvalně o přednášce vyjádřil, ale studenou sprchu si nechal nakonec – „My už tady své metody máme a nebudeme na nich nic měnit,“ řekl. Dříve byly baštou konzervatismu hlavně malochovy. Dnes již to neplatí. Mnozí malovčelaři naopak zkouší kdejaký nedomyšlený nápad. Výsledkem jsou úhyny včelstev při relativizaci a nedodržování nařízených léčebně preventivních opatření. S tím souvisí ohrožení zdravotní situace šířením nemocí včel do okolí. Jiným příkladem je bastardizace našich chovů z nelegálně distribuovaných matek různých plemen medonosných včel. Bez ohledu na skutečnost, že ve vlasti hybridních buckfastských včel dnes řeší britští včelaři, jak obnovit původní ostrovním podmínkám dobře přizpůsobené plemeno. Zejména naše hlavní město se hemží barevnými včelími hybridy od liberálních pokusníků. Opuštění ověřených metod ošetřování včelstev liberalisté často prosazují pod pláštíkem dogmatických hesel. Hovoří o potřebě uplatňovat darwinismus – přírodní výběr, když chtějí omezit zásahy proti nebezpečným nemocem včel a opustit skutečnou plemenářskou práci na vědeckých základech. Poukazují na zahraniční zkušenosti z jiných zemí, kde jsou často jiné přírodně klimatické podmínky, hustota včelstev a s ní související nákazový tlak. Jakkoli jsem sám nakloněn potřebě liberálních změn a svobodnému výběru chovatelských metod, vždy nakonec platí, že každá nadměrná tolerance hraničí s hloupostí.

Těžit versus investovat

I když představa o tom, co je správné, je u většiny (alespoň navenek) silně vychýlená k pozitivnímu chápání investic, je takový systém v extrémní podobě cestou ke krachu. Některé včelařské provozy, zvláště vedené začátečníky, mají tendenci k neúměrně nákladným až ekonomicky nezdůvodnitelným investicím bez možné návratnosti. Nejsou-li taková zařízení využitelná, často odčerpávaji prostředky z dotačních zdrojů, které by bylo možno účelněji vynaložit u jiných včelařů. Opakem je těžba včelích produktů z provozu, do kterého vlastníci nic nevracejí. Přitom se často zapomíná na skutečnost, že tou nejlepší investicí je kvalitní vzdělání. (Lépe je naučit hladového rybařit než mu jen podat dotovanou rybu.)

Jenže vzdělávat lze také různě. I zde existují extrémy – na jedné straně přednášky pouze s mluveným slovem, na druhém pólu samotné praktické ukázky a cvičení. Slova bez ukázky a stejně tak i pouhá praxe či beseda nad otevřeným úlem bez teorie nejsou efektivní metodou předávání poznatků. Je nám stále více třeba polytechnického vzdělávání, které vysvětluje poznatky na vědeckých principech, a převádí je v prakticky využitelné technické dovednosti. Kanadský výzkum, jehož výsledky byly vloni představeny na kongresu Apimondie, ukázal, že u začínajících včelařů přesahují v prvním roce ztráty včelstev běžně polovinu zazimovaného stavu. Vzhledem k rizikům šíření nemocí včel a neznalosti následků jejich bastardizace je potřeba vzdělávání začínajících včelařů zvláště velká.

Průmyslové versus ekologické

Rozhodování mezi intenzivními formami zemědělské velkovýroby a požadavky či praxí ekologického zemědělství představuje podobné dilema jako volba mezi intenzivními metodami chovu včel s četnými provozními zásahy a extenzivními způsoby včelaření s jejich minimem. Lehce se sklouzává k nebezpečným krajnostem, kdy na jedné straně zemědělské kultury a hospodářská zvířata držíme pod stálou „ochrannou a podpůrnou clonou“ chemických látek a v jiných provozech se pokoušíme s nemalými ztrátami dát prostor adaptaci v rámci „přírodního výběru“.

Bezzásahový přístup metodou James Bond, kdy v podmínkách tlaku infekce a parazitů počítáme se šťastnou náhodou darwinovské selekce na přežití, je vhodný nejvýše v izolovaných ostrovních populacích. Výsledky u včely medonosné jsou mírně řečeno nepřesvědčivé. Zřejmý podíl na této skutečnosti má od přírody slabý imunitní systém jedinců včely medonosné nahrazovaný mechanismy sociální imunity včetně udržování ochranné propolisové bariéry. Tyto přirozené obranné mechanismy jsou při chovu včelstev ještě oslabovány nepromyšlenými zásahy do jejich těla (úlového prostředí). My lidé přece také používáme dezinfekční prostředky v okolním prostředí a nikoli vnitřně.

Při kontrole nepoužívání zakázaných látek, jakými jsou antibiotika, jiná léčiva a obecně pesticidy, může představovat problém aplikace zásady jejich nulové přítomnosti v medu. Již současné limity, na nichž je kontrolována přítomnost antibiotik v medu, jsou u řady z nich 10x – 100x přísnější než běžně povolené zbytky těchto látek v mase a v mléku. Bude-li se ještě zpřísňovat limit pro kontrolu antibiotik, na kterém dojde k likvidaci medu na hodnoty 0,01 ppb a nižší, což vývoj instrumentálních metod analytické chemie v principu umožňuje, střetneme se patrně s pozitivními vzorky zcela přírodního původu. Antibiotika jsou totiž produkována mikroorganismy, které se vyskytují v přírodě, a jejich stopový přenos z půdy do rostlinné zemědělské produkce již byl prokázán dokonce i u přísně sledovaných látek, jakými je chloramfenikol nebo metabolity nitrofuranů. Drahé metody stanovení nepřítomnosti stopových množství nepovolených látek se přitom přirozeně promítají i do snížení ceny pro prvovýrobce medu.

Rozumnou střední cestou se tak jeví po desetiletích oprášené principy uměřené integrované ochrany hospodářsky pěstovaných rostlin i zvířat. EU již v roce 2009 vydala legislativní ustanovení, v němž nařídila všem členským státům vytvořit Národní akční plán, ve kterém si stanoví cíle k dosažení udržitelného používání pesticidů. Tato povinnost byla definována směrnicí 2009/128/ES, jejíž ustanovení byla v roce 2012 novelou zákona č. 326/2004 Sb. O rostlinolékařské péči vyjádřena v české legislativě. Pro pěstitele v ČR vyplývá od 1. 1. 2014 povinné uplatňování zásad integrované ochrany rostlin definovaných ve vyhlášce č. 205/2012 Sb.

Příroda versus lidé

Vliv lidského hospodaření, které ovlivňuje krajinu střední Evropy po tisíciletí, není zdaleka jen negativní. Mozaika různorodých ploch vznikající činností člověka se často stává domovem pro více druhů organismů, než by hostil velkoplošný homogenní ekosystém bez vlivu člověka.

Sečení luk či pasení dobytka pestrosti přírody prospívá, a naopak monokulturní obhospodařovávání polí či zalesňování její biodiverzitu snižuje. Pestrá příroda lidskou přítomnost potřebuje, ale v míře rozumné a různorodé. Včelám přátelská různorodost v přírodě ovlivněné člověkem schází. Rozkvetlá krajina předjaří a jara, která nabízí mnoho nektaru a pylu, se od června na mnoha místech mění pro včely v zelenou poušť, v níž ještě konáme tažení proti akátům a se značně menším zápalem, než tomu bývalo za našich předků, se staráme o údržbu a obnovu stromořadí lip.

Technokratické versus celostní

V řízení společnosti se prosadily technokratické metody rozhodování. Zdůrazňují především funkční plánování s cílem dosažení maximální efektivity a ekonomické rentability s menší mírou ohledu na místní a individuální potřeby lidí. Lidé, kteří se z vnitřního přesvědčení snaží vzepřít tomuto systému, často při důkladném promýšlení svého nápadu nakonec (někdy s překvapením) zjišťují, že neodpovídá možnostem jejich životního stylu. Sní o vlastních potravinách, „nechemickém“ ovoci, zelenině, vejcích, mase či vlastním medu. Jenže činnosti, které jsou pro získání těchto produktů potřebné, vyžadují množství času a vytrvalé úsilí. Je to prostě moc práce, která si může vyžádat změny a omezení v celém dosavadním stylu života. Mnoho lidí si to ve svých úvahách zpočátku neumí ani představit. Je proto potřebné před přijetím rozhodnutí, například o chovu včel, udělat celostní analýzu, seznámit se s potřebami a porovnat s možnostmi. Často je jednodušší koupit kvalitní produkty u blízkého chovatele. Ještě důkladnější analýza je potřebná tehdy, jestliže má být plánovaná činnost významným zdrojem příjmů. Nejde přitom o jednorázový proces rozhodnutí, ale ekonomická realita vyžaduje stálé kritické přehodnocování na základě nových zkušeností z provozu i měnících se požadavků trhu. Celostní analýza je potřebná i pro podporu celého včelařského oboru.

Globální versus lokální

Ve vývoji (nejen) potravinářské výroby v posledních desetiletích velmi posílil vliv korporátních celků. S koncentrací obchodu do velkých center se velice zmenšily možnosti místních malovýrobců pro přístup na trh s potravinami. Mnoho lokálních malovýrobců svou činnost ukončilo. Velkovýroba nemá být a ani zdaleka nemusí být nekvalitní. Na druhé straně by trvalý globalizační trend postupně unifikoval výrobky a v konečném důsledku spotřebitelům velmi omezil výběr. Vedl by i k zániku krajových a zemských specialit. Tomuto riziku se u nás i jinde v EU snažíme bránit podporou prodeje potravin místního původu. V našem oboru tomu pomáhá možnost prodeje medu „ze dvora“ – přímo od včelařů v množství do 2 tun na chovatele včel. Tuto možnost je třeba v každém případě zachovat. Dává spotřebiteli příležitost zakoupit opravdu krajový produkt a nejen „globální“ med. Vždyť v supermarketu již můžete pořídit v jediné sklenici – na „rozdíl“ od dřívějšího označení med z EU a mimo EU – med s původem: z ČR, Ukrajiny, Moldavské republiky, Argentiny, Uruguaye, Chile a Mexika (Všechny tyto země uvedeny na etiketě jedné sklenice medu! Máme chuť se nad tím zasmát, ale je to bohužel realita.).

Jak konstatoval již v 17. století J. A. Komenský – „Člověk, co koná, nemá konat slepým pudem, nýbrž rozuměje svým pracím a z tohoto porozumění vyplývá nutně opatrné rozhlížení, aby prací nechyboval.“ Chyby v důsledku směřování k extrémům v některých oblastech, které jsem výše uvedl, nás vedou ode zdi ke zdi. Srážka s realitou potom nebývá vůbec příjemná.

RNDr. Václav Švamberk