Ráj losů a milých přátel

Je vcelku pěkné počasí, když jednoho říjnového dne přijíždí naše čtyřčlenná skupina po klikaté a stále se zužující cestě do vesnice Jorgenstad. Jsme na nejjižnějším výběžku Norska na poloostrově Lindesnes. Podle plánku zastavujeme u dřevěné a bíle zářící chalupy. Sotva vystoupíme z auta, okamžitě nás velmi srdečně vítají manželé Tore a Inger Nielsenovi u nichž budeme několik dnů ubytováni . Po uložení osobních věcí do útulných pokojíků v podkroví nás čeká vynikající polévka z mořských ryb a krabů, která nám vrací sílu po dlouhé a únavné cestě a přesvědčuje nás, že jsme skutečně kousek od mořského pobřeží.

Příští den se máme zúčastnit lovu losů a proto hned po obědě jdeme vycházkou do honitby, aby nás Tore alespoň trochu seznámil s terénem a s orientací v novém prostředí. Procházíme částí vesnice kterou tvoří upravené dřevěné domky řídce roztroušené mezi stromy v těsném, převážně skalnatém údolí. Cestičkou po pravém úbočí pozvolna stoupáme vzhůru. Vzrostlé stromy zůstaly v údolí a asi sto metrů nad vesnicí se dostáváme na rozlehlou zvrásněnou planinu. Cestička zde končí. S úctou a obdivem si prohlížím úchvatnou scénu drsné a nepokořené pustiny, která mě neodolatelně láká za poznáním. Na návrších a svazích se rozprostírají vřesoviště, jejichž celistvost trhají zaoblené žulové skály a balvany. V závětří na úpatích úbočí se před neustálými větry fičícími z Atlantiku krčí březové lesíky s osikami a borovicemi a na dnech některých údolí leží jako skryté pastě zrádné močály na které někdy upozorní zrcadlící se hladina jezírka.

Vylézáme na nejbližší oblou skálu a jižním směrem vidíme modrou hladinu Severního moře. Tore nám ukazuje a vysvětluje postup zítřejší naháňky na losí zvěř. Střelci budou mít posty na východní straně na skalkách nad cestou, která vede údolím k moři. Jižní hranici leče bude tvořit skalnaté mořské pobřeží. Severní křídlo vytvoří méně zdatní honci podél cesty po které jsme přišli a ti zdatnější se rozestoupí na západní straně leče a budou zvěř tlačit na střelce. Odhaduji, že leč bude mít asi 3 km2 a pro honce bude velmi náročná.

Plni prvních dojmů a informací se pomalu vracíme. Nad vesnicí se zastavujeme u pěkného srubu přilepeného k mohutné skále jako vlaštovčí hnízdo. Bydlí zde majitel honitby Thorleif Strande. Podává nám pravici a s šibalským úsměvem nás zve dál. V loveckém pokoji pod pěknou trofejí losa a po decentním přípitku výbornou moravskou slivovicí projednáváme další náležitosti. Mezi střelce zítra nastoupí Pepa, který si dovezl kulovnici a střelivo vhodné pro lov losí zvěře a zaplatil v Norsku 280 NOK (asi 1230 Kč) za norský lovecký lístek. Avšak další podmínkou je, že ještě dnes splní test střelecké zručnosti. Abychom nezatměli, odcházíme okamžitě na blízkou střelnici. Střílí se z libovolné polohy na terč stojícího losa na vzdálenost 100 m. Pepa střílí jednou v kleče a ~jednou ve stoje. Oba zásahy jsou na komoře. Thorleif uznale pokyvuje hlavou a Pepa tak splňuje poslední podmínku danou norskými zákony.

Večer usedáme s norskými přáteli u krbu. Tore tlumočí z norštiny do angličtiny, Vítek z naší skupiny tlumočí z angličtiny do češtiny a oba zase naopak. Dovídáme se, že odstřel zvěře losí je v Norsku povolen pouze kulovnicí a municí s expanzní střelou o hmotnosti nad 9 gramů, přičemž střela do 10 g musí mít dopadovou energii ve 100 metrech minimálně 2700 J a střela o hmotnosti nad 10 g minimálně 2200 J. Při lovu této zvěře jsou zakázány poloautomatické zbraně s více jak třemi náboji v zásobníku a jedním v komoře. Odstřel zvěře losí se v posledních letech v Norsku pohybuje kolem 35000 kusů ročně a zvěř losí je tak nejčastěji lovenou spárkatou zvěří.

Druhý den vstáváme před sedmou. U koupelny vzniká fronta a proto jdu provést ranní očistu k malému potůčku za chalupu. Je ještě tma. Na obloze je plno hvězdiček, ale mě čeká toho dne první překvapení. Ranním tichem se nese bublání a pšoukání prozrazující podzimní tetřívčí tok. Odhaduji, že tokaniště je asi 150 m za chalupou.

V osm hodin je sraz na louce u rozcestí. Seznamujeme se zde s ostatními místními lovci. Neprší a tak jsou všichni spokojeni. Čeká se až se sejde co nejvíce honců. Někteří z nich mají dřevěné klapače nebo řehtačky, někteří si dovedli psy plemene "vesnická směska". Naháňky se mohou zúčastnit všichni včetně dětí. Lov na losy je zde událostí roku. Lovci si táhnou z klobouku čísla střeleckých postů a dále probíhá vše tak jak nám Tore předešlého dne sděloval. Pepa odchází se střelci, Vítek zůstává s honci na levém křídle a já s Vladimírem se řadíme do linie honců na západní straně leče. Již při zastupování zvedáme skupinku tvořenou losem, losicí s kolouchem. Pomalým poklusem se před námi vzdalují, probíhají malým lesíkem a stáčí se vlevo do leče. Terén je skutečně těžce schůdný. Ve stráni zůstávám jednu chvílí zaklíněn ve štěrbině mezi balvany, která byla na povrchu ukryta hustým porostem vřesu, borůvek a šichy. 0 kus dál přecházím močál v údolí po ostřicových stoličkách, ale jedna je příliš vratká a tak nabírám plnou holínku černého bahna. Začínám chápat, proč se zde losi loví naháňkou. Pokud by zde někdo střelil losa na čekané, což by bylo zřejmě snadné pro poměrně přehledný terén, neměl by šanci úlovek odtud jakkoli přepravit do vesnice.

Nakonec leč skončila úspěšně, ale Pepa se tváří poněkud smutně. Zvěř nepřišla na něj, ale na souseda. Ten nezaváhal a střelil koloucha a asi čtyřletého losa. V paroží se jednalo o typ losa jelenovitého (cervina), nepravidelného šesteráka. Vyvrženou zvěř pracně táhneme na pevných lanech asi 100 m k cestě. Nakládá se zvedacim zařízením traktoru na vlečku a odváží se do vesnice na usedlost jednoho z místních lovců, kde se schází také všichni účastnici lovu. Zde se oba kusy okamžitě stahují a na lanech přes kladku se zvedají do takové výšky aby se na ně nedostali psi. Podává se jídlo a piti a mezi tím majitel honitby Thorleif rozhoduje, že se za půl hodiny odchází a v západní části honitby se udělá ještě jedna leč pro hosta.

V druhé leči stavi Thotleif Pepu na místo, kde losi často tuto část honitby přechází a sám jde na skalku asi o 200 m dál. V této leči má pěkný zážitek Vladimír. Na přehledném vřesovišti na patnáct metrů před sebou zvedá z lože v nízkém křoví silného losa. Ten běží z počátku skutečně na Pepu, ale posléze se stáčí vlevo a v blízkosti Thorleifa odchází z leče. Thorleif nestřílí, protože tato leč je pouze pro hosta. Bez zážitků z této leče neodcházím ani já neboť jsem při nahánění vyšlápl jednoho tetřívčího kohoutka a tři slepičky.

Večer se scházíme ve srubu u Thorleifa. Norové vypráví své zážitky z lovu losů a po nás vyžadují především příběhy z lovu zvěře černé, kterou oni nemají. Při dobré slivovici a pěkných moravských a českých písničkách, které občas vystřídá i nějaká norská, je všem příjemně a jazyková bariéra ztrácí na významu. Avšak každá pěkná chvíle jednou končí a tak i když jsme se museli jednoho dne rozloučit, přátelství a vzpomínky zůstaly.

Miroslav Král