Setkání s kulíškem

Rostislav Stach

V šumavských, ale i v křivoklátských lesích můžeme při jarních toulkách zaslechnout flétnové, melodické pískání. Ozývá se z korun stromů, tu z jedné a hned zase z druhé strany, ale nikde není nic vidět. V tom případě je nejlepší se na chvilku posadit a tiše, sledovat okolí.

Budete odměněni úžasným pohledem na nejmenší evropskou sovičku - kulíška nejmenšího. Svou velikostí opravdu překvapí, vždyť je veliký jen asi jako špaček. Jeho hlavní potravou jsou myšice lesní, ale často loví i menší ptáky, jako jsou strnadi, králíčci, sýkory, čížci. V době hnízdění tyto ptáky loví i ve dne, kdy je přepadává krátkým, rychlým letem. Kulíšek hnízdí v dutinách stromů po strakapoudech nebo datlech, nejčastěji ve výškách kolem čtyř metrů. Dokáže také využít dutinu s velmi malým vletovým otvorem. Protlačit se potom dovnitř s uloveným ptákem, který je jen o něco málo menší než on sám, mu dá pořádně zabrat. Je to ale nejlepší způsob obrany před kunou lesní, která je jeho úhlavním nepřítelem.

V červnu roku 2001 mi zavolal známý lesník, že objevil nízko nad zemí dutinu, ve které jsou mláďata kulíška. Takové místo je vzácnou výjimkou a je ideální na fotografování. Počasí bylo dobré a tak jsem se hned následující den vydal na "lov”. Vzal jsem si přenosný skládací kryt, stativy, a speciálně upravenou vysílačku, která mi umožňuje ovládat bezdrátově fotoaparát až na vzdálenost 800 metrů. Když jsem přijel na smluvené místo, lesník už na mě čekal, aby mě zavedl k dutině. Hromádka peří, ocásků a vývržků na úpatí stromu byla neklamným znamením přítomnosti kulíška. Je to totiž jediná sova, která si v dutině ve které má mladé, pečlivě uklízí. Po přinesení potravy mláďatům vyhazuje ven vnitřnosti z kořisti, trus, zbytky peří a ocásky z myšic. Vyhazuje také vývržky nestrávené potravy po mláďatech.

Dutina byla pouhých 136 cm nad zemí a vletový otvor směřoval na východ, což bylo pro fotografování velmi nadějné. Ve vzdálenosti asi 80 metrů od stromu, který byl v těsné blízkosti lesní cesty a na okraji zalesňované paseky, jsem si postavil kryt tak, abych měl co nejlepší výhled na strom s dutinou. Na stativ jsem přidělal fotoaparát, blesk a vysílačku a nejprve jej umístil asi pětadvacet metrů od dutiny, aby se kulíšci nového předmětu nebáli. Ze zkušenosti vím, že ptáci většinou na samotný fotoaparát na stativu nereagují, ale chtěl jsem mít jistotu, že je nezradím. Sedl jsem si do krytu a během několika minut se kulíšek objevil. Sedl si na kolík před stromem a v pařátech měl myšici. Chvilku se rozhlížel a šup do dutiny. Pár minut se nic nedělo, ale pak se objevil v otvoru a vyhazoval vnitřnosti z kořisti. Po úklidu odletěl na další lov. Vzhledem k tomu, že bylo pět hodin odpoledne, jsem v duchu zajásal. Mám ještě dost času na přibližování fotoaparátu ke stromu. Frekvence příletů byla dost velká a tak jsem pokaždé když odletěl, posunul fotoaparát o několik metrů, až jsem skončil na vzdálenosti šesti metrů. Mezi tím jsem už zjistil, že kolík před stromem využívá při každém příletu a proto jsem mohl přesněji předpovídat dráhu letu a fotoaparát nastavit tak, abych kulíška zachytil. Naexponoval jsem několik snímků, ale s přibývající tmou bylo stále těžší kulíška rozeznat od okolí. Jeho zbarvení je opravdu dokonalé, v letu za šera je téměř neviditelný. Přesto jsem zůstal až do tmy. Udělal jsem ještě několik snímků "naslepo”, kdy jsem ho víceméně u dutiny tušil, než viděl, ale potom jsem to už vzdal.

V půl čtvrté ráno jsem byl znovu u dutiny a netrpělivě čekal na rozbřesk. Když začalo svítat, připravil jsem si znovu fotoaparát a průběžně zaznamenával každý kulíškův přílet. Počítadlo snímků mi ukázalo, že jsem právě odfotil poslední políčko filmu. Kulíšek odletěl z dutiny a byl tedy nejlepší čas jít vyměnit film a změnit úhel pohledu objektivu. Přišel jsem k fotoaparátu, otevřel dvířka a v tu chvíli přiletěl kulíšek. Sedl si na větev stromu ve vzdálenosti šest, sedm metrů a pozorně sledoval co dělám. Chvilku jsem stál bez hnutí a sledoval jeho reakce. Kulíšek nic.Opatrně jsem vyndal kazetu s filmem a založil novou. Kulíšek stále nic. Seděl a koukal. Pomalu jsem začal otáčet objektiv na něj a kulíšek stále ještě nic. Pomaloučku jsem vyndal z kapsy telekonventor, nasadil jsem ho na fotoaparát, zaostřil a cvakl. Kulíšek se jen rozhlédl po okolí a pak začal usínat! Znovu jsem několikrát exponoval a žádná reakce. Asi po pěti minutách okolo mě profrčel rovnou do dutiny. Tak to bych opravdu nečekal! Otočil jsem fotoaparát na dutinu a čekal co bude. Po chvilce se v ní objevila jeho hlava s jasně žlutýma očima. Chvíli mě pozoroval, pak ven vyhodil zbytky peří z kořisti a hned zase zmizel uvnitř, aby se znovu objevil, tentokrát s vývržkem. Kulíškovi moje přítomnost vůbec nevadila a choval se úplně stejně, jako kdybych tam nebyl. Když jsem dofotil další film a na strom již dopadaly sluneční paprsky, rozhodl jsem se, že změním znovu stanoviště fotoaparátu, abych měl zase jiný úhel pohledu. Posunoval jsem se dál od dutiny, když jsem za sebou zaslechl kulíščí písknutí. Vycházelo z mladých modřínků, které porůstaly paseku. Chvilku to trvalo než jsem objevil druhého kulíška, který odpočíval jen pár metrů ode mě. Ani jemu nevadilo fotografování. První kulíšek mezi tím znovu přilétl a věnoval se čištění dutiny. Jejich aktivita ustala až kolem půl desáté, kdy jeden sedl na dub v blízkosti hnízda a druhý zůstal v modřínech. Potichu jsem se vytratil a sbalil výbavu. Domů jsem se vracel bohatší o jedno velmi vzácné setkání.

Po vyvolání naexponovaných filmů jsem zjistil že kulíšek večer objevil hnízdo pěnkavy, ulovil samici a pak se ještě několikrát k hnízdu vrátil, aby vybral mláďata. Uvědomil jsem si, že jsem byl vlastně svědkem takové malé, lesní tragédie, které se odehrávají denně a díky nimž může příroda existovat v celé své rozmanitosti.

Myslivost č. 6/2002