Slintavka nám změnila venkov, stěžují si Britové

Alan Grindle čistí kartáčem spáry mezi cihlami s fanatickou pečlivostí a vypadá jako archeolog odkrývající poklad. Je to farmář, který každý den svádí nerovnou bitvu s virem kulhavky a slintavky. Patnáct set jeho ovcí již dávno shořelo na hranicích, ale Alan se dnes snaží vyčistit a vydezinfikovat farmu tak, aby se na ni za čas mohla zvířata vrátit. Bude to dělat ještě týdny, možná měsíce. "Potrvá to dlouho, než se vzpamatujeme. Už nikdy to asi nebude jako dřív," říká a drhne kamenné stěny chléva. "Musíme však znovu začít, jinak to nejde." Epidemie již doznívá a lidé v britských městech se rychle snaží zapomenout na katastrofu, která od konce února ničila zemi. Ve vesnicích to ovšem nejde, následky pohromy tam budou cítit mnoho měsíců. Nebo spíš navždy. "Tradiční život vesnic v zasažených oblastech dostal strašnou ránu," říká Nick Gubbay, penzionovaný lékař, který žije ve velkém kamenném domě schovaném v zeleni poblíž vesnice Newnham. "Bojím se, že už nikdy nebude takový jako dřív." Louka před jeho domem je přehrazena páskou s nápisem: Infikováno kulhavkou a slintavkou. Nick na ní pro radost pěstoval tři ovce. Když byla na sousední farmě Alana Grindlea zjištěna kulhavka, i jeho ovce musely být v rámci preventivních opatření utraceny. Zůstala mu jen hořká vzpomínka. "Bylo to strašné. K téhle krajině prostě ovce patří," říká smutně.

Zkáza, dým a smutek

Podobný osud potkal stovky farem a domů v okolí, v jednom z nejkouzelnějších koutů Anglie na hranici s Walesem, na úpatí mohutného masivu lesů, v kraji živých plotů a zelených kopců, na kterých se dříve pomalu posouvaly bílé tečky věčně zmoklých ovcí. To je pryč, ovce z Gloucesterského hrabství téměř zmizely. Rozsah epidemie, která se po Británii rozšířila rychlostí blesku, nejlépe ilustruje jediné číslo: od února dodnes bylo zlikvidováno 3 400 000 zvířat. Z nich ovšem jen část byla opravdu nakažena, většina byla utracena a spálena preventivně, neboť se nacházela nedaleko nějakého ohniska. "Nevím, zda moje ovce byly nakažené, či ne. A už nikdy se to nedozvím," podotýká Nick Gubbay. Jeho soused Alan Grindle s hrůzou vzpomíná na nejhorší týdny jako na nekonečnou noční můru. Přišel o 1500 ovcí a několik desítek krav. Z bezpečnostních důvodů nesměl opouštět svoji farmu, shluk stavení na úpatí svahu, na kterém začíná mohutný les plný důstojných stromů, divokých potoků a starých kamenných domů. Je to Forest of Dean, les obestřený mýty. "Žil jsem jako v domácím vězení. Šest týdnů jsem neviděl přítelkyni. Bylo to všechno absurdní," dodává Alan.

Život není, co býval

Epidemie ovšem netrápí jen zemědělce. Malebná krajina je osázená cedulemi: Vstup zakázán, kulhavka a slintavka! Starousedlíci a turisté přicházejí o možnost procházet se starými stezkami mezi loukami či cestami podél mohutné řeky Severn, v níž voda hnaná silou přílivu čas od času změní směr svého toku. Mimochodem, britské úřady odhadují, že ztráty pro turistický ruch jsou ještě větší než pro zemědělství. Mnohé turistické ráje zkrátka zejí prázdnotou. Newnham je idylická anglická vesnice se starým kostelem, dvěma hospodami, kde je vždy možné dozvědět se vše podstatné, a poklidnými zákoutími starých domků, v nichž čas ubíhá podle jiných pravidel než ve městech. Jenže epidemie je stále něco, co se vznáší ve vzduchu jako neviditelná hrozba. Vše je nyní jinak.

Začneme znovu, musíme

"Bylo to zkrátka hrozně rychlé, epidemie změnila téměř všechno," říká Sarah Gubbayová, třicetiletá Nickova dcera, učitelka jízdy na koni. Nemůže se už dočkat, až úřady znovu otevřou lesní cesty a pěšiny, na nichž ze sebe dokážou koně vydat mnohem více než na jízdárně a cválají pak po loukách a stezkách a vypadají šťastně, ledaskdy šťastněji než jezdci. "Je to vážně hrozné. Znám mnoho farmářů, kteří přišli během pár dní o výsledky práce za desetiletí. Hodně z nich bylo na pokraji šílenství, alkoholismu," dodává. Mnozí si poté řekli: nikdy víc. A rozhodli se s farmářstvím skoncovat. Sarah doufá, že lesy a louky budou otevřeny již za několik týdnů. Život se tak, snad, pomalu začne vracet do starých kolejí a nálada místních lidí již nebude tak pochmurná. Alan Grindle se již nemůže dočkat. "Už se těším, že nejpozději za několik měsíců si přivezu první nové ovce," říká optimisticky. "Hodně zemědělců to vzdalo. To já nemůžu, můj otec i děd byli farmáři. Musím držet tradici. Začneme zase znovu."