AMERIČTÍ BIZONI JSOU ČASTO GENETIČTÍ KŘÍŽENCI

Bizon je považován za příkladný úspěch amerických ochránců přírody. Z tisícovky zvířat na počátku dvacátého století se jejich počet rozrostl na dnešních 300 000. Početná stáda se dnes toulají národními parky a soukromými ranči. Někdejší páni americké prérie však většinou nejsou tím, čím se na první pohled zdají být. Genetické testy na několika tisícovkách kusech totiž ukázaly, že "geneticky čistých” bizonů schopných zachování rodu v jeho původní podobě je asi jen 15 000. Ostatní mají větší či menší množství genů domácího skotu nebo se chovem na rančích tak vzdálili svým druhům ve volné přírodě, že biologové nedoporučují jejich křížení.

Testy, které prováděl James Derr, genetik z texaské A. M. College of Veterinary Medicine, se zaměřily pouze na mitochondriální část DNA, která je předávána matkou. Kdyby podle něho byly zkoumány i geny z buněčného jádra předávané oběma rodiči, počet "čistých bizonů” by se zřejmě ještě snížil. Kdo chce spatřit skutečné potomky bizonů, musí podle Derra zajet do jednoho z pěti národních parků - Yellowstonského, Grand Teton, Badlands, Theodora Roosevelta a Wind Cave.

Ještě v polovině 19. století obývalo Severní Ameriku až 70 milionů bizonů. Poté přišli osadníci z Evropy s moderními zbraněmi a stáda, která sloužila indiánům jako obživa a zdroj kůže, vyhubili. V Yellow-stonském parku zůstalo na počátku dvacátého století jen 25 bizonů, které musela před pytláky chránit armáda. Dalších 250 přežilo v kanadském národním parku Wood Buffalo a zbytek do tisícovky vlastnilo pět rančerů.

Většina dnešních kříženců jsou potomky zvířat z rančů, vysvětluje James Derr. Rančeři totiž využívali bizona - statné a odolné zvíře - k experimentům s cílem získat produktivní domácí skot.

Vlastníkem největšího soukromého stáda je zakladatel CNN a "biologický záchranář” Ted Turner. Na jeho třinácti rančích v šesti amerických státech se pase 30 000 bizonů. V některých stádech jsou kříženci, jedno je však "geneticky čisté” a těší se genetické různorodosti, která je údajně vyšší než u stáda žijícího v Yellowstonském národním parku.

Genetická čistota a zároveň různorodost jsou podle vědců důležitými faktory k přežití bizona jako druhu. Přílišná stejnorodost daná tím, že bizon prošel "geneticky úzkým hrdlem” na počátku dvacátého století, hrozí rodovou degenerací a náchylností k chorobám. Derr upozornil, že genetická různorodost ve stádech, která vlastní federální vláda, je překvapivě vysoká. V případě nouze by bylo těmito zvířaty možné osvěžovat krev a udržovat tak genetickou variabilitu.

Velkým problémem však je, že zmizela prérie, která byla dříve domovem bizonů. "Celý prérijní komplex, který existoval ve čtyřicátých a padesátých letech 19. století, zmizel, když Evropané zahájili bizoní safari. Zatím se nám ho nepodařilo obnovit,” uvedl Dale Lott, profesor Kalifornské univerzity v Davisu a autor knihy Americký bizon: Přírodní historie.

www.ekolist.cz, 27. 4. 2002, red.

Svět myslivosti č. 6/2002