ASZ Jihlava - Sedláci si umějí vždy poradit

Při našem putování po hospodářstvích členů Asociace v různých koutech republiky se tentokrát zastavíme v regionu, který je v rámci svého kraje rozlohou nejmenším, nikoliv však počtem sedláků organizovaných ve zdejší ASZ. Leží na obou stranách bývalé zemské hranice mezi Čechami a Moravou a vyznačuje se vysokým podílem zemědělské půdy a také lesů. Poznejme společně Jihlavsko.

Již průměrná nadmořská výška v této oblasti, která činí 540 metrů, dává tušit, jakým směrem se ubírá hospodaření jihlavských sedláků. Trvalé travní porosty výrazně převládají nad ornou půdou a jednoznačně tak vede extenzivní chov masného skotu. Jsou zde ale i chovatelé skotu mléčného, ryb a farmové zvěře. Mnozí členové jihlavské asociace hospodaří v lesích, případně poskytují lesnické služby i dalším subjektům. A co je velmi sympatické - pravděpodobně drží v rámci republiky prim v množství z vlastní iniciativy vybudovaných vodních ploch, hlavně menších rybníků a tůní.

Existují dvě oblasti, do kterých se, možná poněkud ke své škodě, jihlavští sedláci zatím nepustili. První je zpracování své produkce a druhá agroturistika. V turisty hojně navštěvovaném regionu se spoustou architektonických a přírodních památek by tyto služby mohly být vyhledávány. Ale i tímto směrem se již ubírají plány některých členů.

Historie jihlavské ASZ je stará již téměř 20 let, vznikla ve stejném roce jako celostátní Asociace. Bohužel však vždy patřila v rámci republiky mezi ty méně aktivní. K pozitivní změně v tomto směru došlo v loňském roce volbou nového pětičlenného výboru, v jehož čele stanul Libor Hlaváček. Nové vedení má spoustu plánů, například co se týče zlepšení ekonomické situace regionální organizace a rozšíření služeb pro členy.  

„Rádi bychom pro naše členy zajistili zázemí v podobě vlastní kanceláře s pracovníkem, který by jim byl dispozici s určitými poradenskými službami a částečně i administrativní podporou. Zatím hledáme možnosti financování tohoto záměru,“ informuje Libor Hlaváček.

Uvažuje se také o pořádání společenských akcí, například plesů, výlovů a řady dalších společných setkání, která by přispěla ke stmelení členů a jejich rodin.

A jak se jihlavským sedlákům aktuálně daří? Co je trápí a co jim naopak dělá radost? To se dočtete v následujících řádcích.

Nejen ryby „s příběhem“ 

Václavu Hlaváčkovi, dědovi dnešního předsedy ASZ Jihlava Libora Hlaváčka, jakožto největšímu kulakovi ve vísce Jedlov, zabralo za kolektivizace nově vzniklé JZD mlýn, pilu, les a 15 hektarů polí. Zejména vztah k lesům a vodě přiměl na počátku devadesátých let jeho vnuka, v té době studenta vysoké školy nezemědělského oboru, začít o navrácený rodinný majetek pečovat. Tehdy ani on netušil, nakolik se nakonec bude věnovat i klasické zemědělské činnosti, o kterou mu tenkrát vlastně ani tak nešlo.

„Prostory mlýna využívalo za totality družstvo jako sklad. Na konci šedesátých let vyřídil děda na krajské správě, že jsme si obytnou část mohli znovu zakoupit a bydlet v ní. Rybník patřící k mlýnu začali po JZD využívat sportovní rybáři a odmítali nám ho pak v rámci restitucí vrátit. Argumentovali tím, že je neslovitelný a že bude tedy využíván jako revír sportovních rybářů. Naštěstí se tak nestalo a díky tomu si k nám každoročně před Vánocemi a Velikonocemi může zajet tisícovka stálých zákazníků pro svého kapra „s příběhem“,“ usmívá se pan Hlaváček.

Kromě chovu kaprů a lesního hospodaření na vlastních dvaceti hektarech, ale i poskytování kompletních lesnických služeb dalším subjektům, tvoří podstatnou část zemědělského podnikání pana Hlaváčka i tradiční rostlinná a živočišná výroba. „Voda a lesy mě nakonec dovedly i k tomu obilí,“ říká s oblibou Libor Hlaváček.

Ještě za studií začal s pomocí svých a manželčiných rodičů hospodařit na osmi hektarech, které jim byly z původních patnácti (část pozemků rodiny JZD zastavělo) vráceny. Aby mohl koupit potřebnou zemědělskou techniku, pronajal si dalších 15 a nějakou dobu setrval na této výměře. Pro inspiraci jezdil do sousedního Rakouska.

„Zlom nastal v momentě, kdy mě zemědělské družstvo chtělo přeplacením vlastníka připravit o pronajaté hektary. Tehdy mi došlo, jak je nezbytné, aby měl sedlák vlastní půdu, jak je bez ní zranitelný. Doslova mě to nakoplo ke shánění a koupi dalších pozemků. Pravda je, že na vstřícné a slušné jednání vlastníci půdy slyšeli. Dnes vidím, jak prozíravé to bylo. Hlavní slovo v této „branži“ již nemá slušnost, ale peníze a ostré lokty. Když vidím, jak se velké podniky nestydí předkládat vlastníkům smlouvy s patnáctiletou výpovědní lhůtou, je mi z toho smutno,“říká pan Hlaváček.

Obhospodařovaná výměra se tak navýšila na 200 hektarů a co je nejdůležitější - 180 z nich je vlastních. Dvě třetiny jsou louky a pastviny, na 50 hektarech orné půdy pěstuje Libor Hlaváček obilniny. Značná část pozemků slouží pro potřeby chovu 230hlavého stáda masného skotu plemen aberdeen angus a charolais. „Většinu stáda ale již tvoří aberdeen angus, od plemene charolais jsem se rozhodl upustit hlavně z důvodu velkých problémů při telení,“ informuje hospodář. Býčci jsou vykrmováni a dodávání z části do nedalekého Kostelce, putují ale také do zahraničí, což chovateli zajišťuje výhodnější cenu a také promptní platbu.

Důležitou část hospodaření v Jedlově ale tvoří již výše zmíněný chov ryb - prozatím kaprů, rodina však uvažuje i o lososovitých rybách. Velkému úspěchu se těší stánkový prodej u rybníka v období Vánoc a Velikonoc, který vyhledává stále více a více lidí. V budoucnu by pan Hlaváček rád nabízel chlazenou rybu „s příběhem“ i do obchodů. Zájem ze strany spotřebitelů by jistě byl, a s realizací tohoto záměru mu již třeba pomůže dcera Marta, studentka prvního ročníku Mendelovy univerzity v Brně.

Za amerického brouka do Jáchymova

Na konci 14. století, kdy byla jako typická slovanská okrouhlice vysazena nedaleko od Třešti ves Čenkov, patřila mezi prvních 16 usedlostí i ta s číslem popisným 4 - rodný dům dlouholetého bývalého předsedy a dnešního místopředsedy ASZ Jihlava Arnošta Jakubce. Jeho předci po přeslici zde hospodařili od roku 1504, což mají Jakubcovi doloženo přímo ukázkovým rodokmenem svého rodu.

„Na tuto usedlost, která v té době byla v úpadku, se roku 1903 přiženil můj děda Josef Jakubec. Prodal svůj statek v Hostěticích u Telče a začal hospodařit zde. O dva roky později, těsně před žněmi, grunt vyhořel, zůstaly pouze kamenné základy. Děda se hodně zadlužil, aby mohl do podzimu vybudovat nové střechy a postavit stodoly na uskladnění úrody, která stála v panácích na poli. Dluhy pak splácel až do první světové války,“ vzpomíná na historii rodinného hospodaření pan Jakubec.

V roce 1958, kdy v Čenkově vzniklo JZD, do něj vstoupilo pouze deset sedláků s celkem 70 hektary půdy. Otec pana Jakubce, který v době kolektivizace na rodinném statku hospodařil, vydržel vzdorovat téměř rok. Byl to velice schopný, pokrokový a v okolí uznávaný sedlák, který si dokázal velmi dobře poradit s téměř padesátihektarovou výměrou. Na polovině orné půdy, tedy zhruba 13 hektarech, se věnoval pěstování trav na semeno, na nemalé výměře i bramborám včetně sadbových, nechybělo ani stádo 15 krav. Jakožto „vesnický boháč“ ovšem nezůstal bez povšimnutí stoupenců tehdejšího režimu.

„V červenci ve dvaapadesátém roce našel táta na poli dvě larvy mandelinky bramborové a vzhledem k tomu, že byla bouřka, nešel telefon a ani na místním národním výboru toho času nikdo nebyl, oznámil tento nález až druhý den. A to se někomu nesmírně hodilo,“ vypráví jeho syn.

Arnošt Jakubec byl obviněn z porušení vládního nařízení o opatřeních proti mandelince bramborové, které ukládalo všem, jež tohoto škůdce objeví, oznámit jeho výskyt do 24 hodin příslušnému místnímu národnímu výboru a přinést zároveň předmět doličný. Verdikt soudu zněl - jeden rok vězení a peněžitá pokuta 40 tisíc korun, která se po odvolání soudružky prokurátorky navýšila na rovných sto tisíc. V okresních novinách ihned vyšel propagandistický článek o „spolčování vesnického boháče s cizími agenty s úmyslem rozvrátit lidově demokratický režim“. Byla vydána i agitační bleskovka s informací „o spravedlivém trestu za vědomé zatajování amerického kamaráda“.

Sedlák Jakubec, otec tří malých synů, tak putoval po několika věznicích od Třešti po Pankrác, kde v té době vrcholil popravami proces s Rudolfem Slánským, až skončil v jáchymovských dolech, odkud ho po několika měsících vysvobodila amnestie prezidenta Zápotockého.

„Bylo až neskutečné, jakou solidaritu naší rodině projevovali místní i okolní lidé tím, že nám chodili zcela nezištně pomáhat s polními pracemi. Mnohdy se tu objevili i mně neznámí lidé, kteří přiložili ruce k dílu a ničeho nežádali. Často přemýšlím, zda jsem všem dostatečně poděkovala. Důkazem lidské dobroty pro mě pak byl i okamžik, kdy se spoluobčané složili na zaplacení vyměřené pokuty, jež po proběhlé měnové reformě činila 20 tisíc korun, ale my je tenkrát samozřejmě neměli,“ vzpomíná manželka tehdejšího „hříšníka“, dnes pětadevadesátiletá Olga Jakubcová. 

„Tátovi se ještě v době, než byl nucen vstoupit do JZD, podařilo všem peníze do haléře splatit. O tom, že ale asi v žádné obci nesmýšleli všichni stejně, svědčí udavačský dopis na mého otce, týkající se upozornění na nedodržování osevního plánování, který jsem později objevil v archivu,“ kroutí hlavou Arnošt Jakubec.

Chvíle, kdy zažádal o restituce a po průtazích s vydáním živého a mrtvého inventáře začal pan Jakubec na vydaných pozemcích svobodně hospodařit, se jeho otec dočkal. Ba co víc, tato satisfakce mu byla dopřána po dobu téměř dvaceti let, zemřel roku 2009 v 96 letech. Deset let předtím, u příležitosti stého výročí Agrární strany, napsal ještě tuto báseň: 

 A je to málo?

Když z okna hledím v širé, rodné lány,

kde žírný skot se v Božím klidu pase,

mé vzpomínky jsou živě vyvolány

na dávné předky. Kdo ví o zápase,

jímž dobývali půdu tvrdou prací?

Vždyť sotva tehdy poznán nový svět!

Tož počítejme: patnáct generací

a podle dokladů již pět set let?

Mně úcta k předkům stále provázela,

ať šel jsem k slunci nebo kriminálem…

Byť proti stála smečka zatvrzelá

a do propasti srazila mě málem,

přec v srdci měl jsem přesvědčení, víru

a jinou cestou nehodlal jsem jít;

dál v duši nésti požehnání míru

a lidem, sobě dáti chléb a klid.

Tak chtěl jsem v kráse rozdávati štěstí,

co Bůh chce dávat lidem pro radost;

i obtíže dál pomáhat jim nésti!

A je to málo? Snad je toho dost!

A jestli není? Další boj se chystá?

Jen veršem pravým obranu svou skovem!

Buď pro statečné na slunci dost místa

a Boží mír se sklene nad venkovem!

Několik prvních let po změně režimu Arnošt Jakubec zemědělsky podnikal ještě se dvěma společníky, od roku 1999 ale již samostatně. Nejprve bylo hospodaření zaměřeno pouze na rostlinnou výrobu, poté zhruba deset let na chov mléčného skotu o počtu až 80 kusů. Nyní slouží budova bývalého kravína po předělání na volné ustájení a také pastviny v jeho okolí k chovu masného skotu plemene charolais s podílem krve 88 až 100 %.

Před sedmi lety převzala hospodaření, které se odehrává na 55 hektarech trvalých travních porostů a sedmi hektarech lesa, nejmladší dcera manželů Jakubcových Jarmila Brlicová. Když jde společně se svými dvěma dcerami za stádem na pastvinu, setkají se zde často čtyři generace. Kromě jejího otce i babička Olga, která na začátku května letošního roku oslavila ve zdraví své pětadevadesátiny. „To víte, musím být přece užitečná. Moc ráda pro rodinu peču různé dobroty a každý den se vydám obhlídnout dobytek, to musí být,“ usmívá se.

Hospodaření v sousedství přírodní rezervace

V těsném sousedství přírodní rezervace Údolí Brtnice, ve vesničce Střížov, která je součástí města Brtnice, hospodaří rodina dlouholetého člena ASZ Jihlava Bohumila Cahy. Ke klasické rostlinné a živočišné výrobě přibyl před několika lety i menší chov farmové zvěře, Cahovi vybudovali také pět rybníčků, v nichž se daří kaprům, candátům a amurům. 

Na statku po rodičích své ženy, Smolíkových, kam se roku 1980 přiženil a nejprve pracoval v místním JZD jako opravář zemědělských strojů, se Bohumil Caha věnoval až do roku 2011 chovu holštýnů.

„Začátky chovu mléčného skotu ve staré vazné stáji či nepoužitelnou mechanizaci, vytaženou odněkud z kopřiv, kterou jsme jako mrtvý inventář dostali v rámci restitucí, asi kolegům sedlákům popisovat nemusím. Mnoho z nich jistě zažilo i soudní spory o svůj majetek, naše rodina bojovala tři roky o dvouhektarový pozemek, který nám v minulosti JZD zastavělo, a nakonec s úspěchem,“ vzpomíná pan Caha.

K obhospodařování prvních navrácených hektarů (18 ha půdy a 4 ha lesa) a poté i dalších pronajatých a zakoupených velmi pomohla starší zemědělská technika pořízená v sousedním Německu.

K většímu komfortu a možnosti rozšíření stáda mléčného skotu dopomohla v roce 1997 stavba nové stáje a dojírny. „Chov se rozrostl až na 40 krav, měli jsme uzavřený obrat stáda, býčky vykrmovali a dodávali na menší jatka v nedaleké Kamenici,“ vysvětluje Bohumil Caha.  Mléko putovalo nejprve do jihlavské mlékárny, poté do Polné. 

V roce 2006 se do hospodaření zapojil syn pana Cahy Kamil, později i jeho žena Michaela a v roce 2011 došlo k převodu farmy na další generaci.

„Postupně jsme převodným křížením býky plemen aberdeen angus, limousine a charolais přešli na chov masného skotu. Nyní máme 35 krav, býka plemene masný simentál a prodáváme zástav,“ informuje mladý hospodář. 

Stále, i když pozvolna, se ještě daří navyšovat výměru, na které Cahovi hospodaří, naposledy nákupem osmi hektarů. Ze 130 hektarů, na kterých se věnují rostlinné výrobě, je 80 vlastních, 70 tvoří orná půda a zbytek trvalé travní porosty. „Zatravnili jsme hlavně pozemky v blízkosti přírodní rezervace, na které se vztahuje ochranné pásmo,“ říká Bohumil Caha.

Na orné, dosti kamenité půdě o bonitě 4,50 Kč/m2, i díky rokům zkušeností staršího z hospodářů, dosahují Cahovi velmi pěkných výnosů. „U pšenice, kterou dodáváme do nedalekého mlýna, jsme v loňském roce měli 7 až 8 tun z hektaru, u sladovnického ječmene 6 a v případě řepky 3,5 tuny. Pravda ale je, že se zvyšují i vstupy,“ informuje Kamil Caha.

Cahovi jsou také poměrně úspěšnými žadateli o dotace z Programu rozvoje venkova, v roce 2009 se jim za přispění podpory podařilo vybudovat silážní žlab, hnojiště a jímku, v novém programovém období pak žádali o dotaci na pluh, kompaktor a smykový nakladač.

Naopak oblast, kde se dle názoru Bohumila Cahy hned z několika důvodů na podporu sázet příliš nevyplácí, je budování rybníků. V letech 2007 a 2011 zrealizovala rodina výstavbu pěti vodních ploch, tři rybníky o velikosti 0,5 hektaru a dva o něco menší, všechny chovné.

Chloubou pana Cahy staršího je chov farmové zvěře, konkrétně 25 jelenů, které si pořídil, jak s úsměvem říká, „na důchod“. A velkou radost mu samozřejmě dělá mladá generace. Syn Kamil, ač vyučený kuchař, si vede skutečně velmi dobře a je zárukou, že sedlačina v této krásné a turisty hojně vyhledávané východní části jihlavského regionu bude pokračovat dál.

Jiný směr jako výhoda 

Poněkud jiným směrem, než většina jihlavských sedláků, se v rámci svého zemědělského podnikání vydal Zdeněk Toman z Jiřína. Kromě rostlinné výroby na menší výměře půdy se společně se svým synem věnuje prodeji a servisu zemědělských strojů, zejména postřikovačů a pícninářské techniky, poskytuje také technické služby desítce jihlavských firem.

Jiřín patří mezi obce spadající do tzv. jihlavského jazykového ostrova, který byl nejvýznamnější německou jazykovou enklávou na území Čech, a tvořil 79 výhradně nebo zčásti německých obcí. Konkrétně v Jiříně žilo do konce druhé světové války zhruba 40 % Němců. Této národnosti byl i původní majitel usedlosti, která připadla (za protihodnotu -chalupu) prarodičům pana Tomana, ti zde na 13 hektarech půdy hospodařili až do kolektivizace.

Když se pan Toman rozhodl po revoluci jít také touto cestou a k navrácené výměře si pronajal dalších čtrnáct hektarů, zjistil jakožto absolvent fakulty strojního inženýrství v Brně, že svými technickými znalostmi značně převyšuje většinu prodejců, kteří mu nabízeli zemědělskou mechanizaci. Vedle hospodaření se tedy zkusil zaměřit i na prodej a servis postřikovačů, na základě zájmu zákazníků pak sortiment postupně rozšiřoval.

„Nyní se synem nabízíme kromě postřikovačů i kompletní pícninářskou techniku, vše máme skladem, zabýváme se jak prodejem, tak servisem. Našimi zákazníky jsou hlavně menší a střední zemědělci, hodně z řad Asociace, zhruba 50 % je z Jihlavska a okolí, zbytek napříč celou republikou,“ informuje Zdeněk Toman.

Společně se synem Zdeňkem poskytují i technické služby deseti jihlavským firmám, zejména co se týče údržby a úklidu jejich areálů. „Technické služby jsou pro řadu zemědělců, obzvláště těch, kteří jsou zaměřeni na rostlinnou výrobu, vítaným přivýdělkem v zimním období. My se jimi zabýváme již 20 let, sedm let jsme dělali i údržbu u firmy Bosch, která má v Jihlavě hned tři závody, a to bylo někdy skutečně náročné. Také je třeba vzít v potaz snižování hodnoty traktoru. Velký problém je na nasolených komunikacích s korozí, neboť třeba Zetor, který využíváme, nemá antikorozní ochranu,“ říká pan Toman.

Tomanovi disponují veškerou technikou potřebnou na obhospodařování 12 hektarů orné půdy a 15 hektarů trvalých travních porostů. Ročně lisují zhruba 250 balíků sena, s jejichž odbytem nemají sebemenší potíže, kupují je hlavně chovatelé koní. Výhodou jsou dvě skladovací haly ve vsi o rozloze 500 a 600 m2, které využívají jak k uskladnění sena, tak techniky.

Co se týče orné půdy, je dosti kamenitá, v minulosti zde došlo k odstřelu skály a toto jsou následky, které musí Tomanovi řešit i najímáním brigádníků na sběr kamení. Značným problémem jsou pak škody způsobené divokými prasaty, dochází zejména k velkému napadení luk. „Myslivci situaci vyřeší tak, že nám darují pět kilo zvěřiny. Nevím, zda jim dochází, že je to pro nás nejdražší maso pod sluncem,“ konstatuje Zdeněk Toman.

„Takřka neřešitelná je i situace s končící životností meliorací, které by nutně potřebovaly generální opravy. Máme pozemky v údolí potoka a do balíků se pak během nahrnování dostane mokré seno, což je samozřejmě nepříjemné,“ říká hospodář.

Co ale pana Tomana v rámci jeho podnikání, stejně jako spoustu jeho kolegů, trápí nejvíce, je vzrůstající byrokratická zátěž. „Když jsem poprvé odesílal kontrolní hlášení, trvalo mi to neskutečných osm hodin a práce na poli čekala. Za naprosté zoufalství hlavně z pohledu nás, malých, považuji zavedení šmírovací EET. Otázkou je, zda kromě šikany podnikatelů vůbec přinese nějaký efekt státu, natož ten avizovaný. Líbí se mi, že Asociace veřejně i v rámci svého působení v Antibyrokratické komisi MZe proti neúměrné byrokratické zátěži a osekávání svobod nás, sedláků, bojuje,“ konstatuje pan Toman.  

Nemít vzdělání v zemědělském, ale strojírenském oboru se v případě pana Tomana ukázalo jako výhoda. Nejen pro něho, protože tak mohl rozšířit okruh svého podnikání, ale i pro spoustu spokojených zákazníků z řad zemědělců, kteří si spolupráci s ním nemůžou vynachválit.

Nejsme darebáci a prostí příjemci dotací 

František Krejčí, další z členů jihlavské ASZ, obnovil tradici rodinného hospodaření po změně režimu v obci Studnice, části města Telč. Rod Krejčích se zde věnoval sedlačině na dvou statcích. První, s číslem popisným 3, zakoupila rodina v roce 1858 a zůstal na něm bratr pradědečka dnešního hospodáře. Pradědeček se přiženil na statek s číslem popisným 6, kde dnes žijí rodiče Františka Krejčího. Obě selské rodiny prošly řadou útrap, a to jak za první světové války, tak v období kolektivizace. 

„Když praděda rukoval na frontu, musel se o hospodářství postarat jeho dvanáctiletý syn, děda Josef, se svou nevlastní maminkou, protože ta jeho zemřela. Praděda tehdy ještě prozíravě předjednal dodávku sadbových brambor do Maďarska, aby rodině zajistil příjem. Snažil se posílat pravidelně dopisy, které máme pečlivě uschované, a na dálku radil, jak nejlépe si při hospodaření počínat, co je aktuálně potřeba na poli udělat atd. Přímo z fronty to již byly jiné dopisy, vždy začínaly: „Když to přežiju…“ Nestalo se. Přestál zranění, ale v roce 1917 podlehl zápalu plic,“ vypráví sto let starou rodinnou historii František Krejčí.

Kolektivizaci se studničtí sedláci hodně bránili, JZD zde bylo založeno jako poslední z okolních obcí až v roce 1958. „Tři rodiny byly vystěhovány, mezi nimi i ta našeho strýce z čísla popisného 3, jeho samotného nechali soudruzi zavřít do psychiatrické léčebny a poznamenali ho tak na zbytek života. Co bylo hrozné - když si vystěhovávaní dávali na vůz alespoň minimum základních věcí, které si směli vzít s sebou, z druhé strany jim ho místní lidé kradli. Další selské rodiny pak mohly zůstat, ale byly nuceny platit nájem ve vlastním. Bohužel ta doba, těch hrozných čtyřicet let, hodně ovlivnilo myšlení řady lidí, na venkově obzvlášť je to hodně znát. Když jsme v devadesátých letech začínali soukromě hospodařit, nikdo ze Studnice s námi nemluvil, situace se pak zlepšila až po úrazu otce a také poté, co jsem se oženil a založil rodinu,“ popisuje situaci pan Krejčí.

Ačkoliv mu bylo znemožněno jít studovat střední zemědělskou školu, nakonec se velmi hodí i vzdělání ve strojírenském oboru - zemědělskou techniku si pan Krejčí víceméně opravuje sám a za zlomek ceny. Nyní František Krejčí hospodaří na sto hektarech půdy - 73 je orné, zbytek tvoří trvalé travní porosty, a věnuje se chovu masného skotu o počtu 32 krav. Na orné půdě pěstuje pšenici, ječmen, řepku, kukuřici na siláž a na menší výměře brambory. Opravdu velkým problémem v této oblasti jsou škody způsobené zvěří. „V loňském roce jsme vinou prasat přišli o kompletní úrodu brambor,“ informuje sedlák.

Dlouhodobě ho také trápí velmi nízké výkupní ceny komodit. „Myslím, že zemědělství je jediné odvětví, kde člověk za svou produkci dostane méně peněz než za totality. Paradoxem je, že v očích lidí jsme těmi, kvůli komu se zdražují potraviny. Nedávno pečivo, nyní máslo. Přitom z konečné ceny má sedlák ten nejmenší díl. Těžce také nesu, když vidím, jak jsme bráni za darebáky a prosté příjemce dotací - a to jak ze strany veřejnosti, tak úředníků. Když jsem na jaře zavítal na školení k Jednotné žádosti, které se konalo pod hlavičkou MZe, dozvěděl jsem se, že je na nás potřeba přísnost a kontroly! A z toho má být člověku veselo?“ zachmuří se František Krejčí.

Naštěstí důvodů ke spokojenosti je na studnickém hospodářství stále dost. Přispívají k ní i rodiče pana Krejčího, kteří mu nejen v podnikání vždy velmi pomáhali a dodnes jsou jeho velkou oporou. A na chmury mu nezbývá příliš prostoru ani díky jeho ženě a pěti dětem, z nichž nejstarší dcera je již vysokoškolačkou. O zájemce v pokračování rodinné tradice tedy jistě nebude nouze.

Limousinští šampioni z Částkovic

Pojmem mezi chovateli masného skotu, zejména pak plemene limousin, se v několika posledních letech stala rodina Šindlerovaz Částkovic. Každoročně nechybí na některé z vrcholných výstav, naposledy si za svého šestiletého býka Uja Novokesteleckého odvezla jak titul šampiona plemene, tak nejlepšího staršího býka výstavy. O rodině je řeč proto, že přípravou zvířat na výstavy a jejich předváděním žijí skutečně všichni - vedle manželů Šindlerových i jejich šestnáctiletá dcera Jana a třináctiletý syn Václav.

Pro chov konkrétně tohoto plemene se Petr Šindler, který převzal hospodářství po svém otci Zdeňkovi v roce 2006, ale řadu let předtím již byl do jeho chodu zapojen, rozhodl o rok dříve. Zakoupil prvního limousinského býka k dosavadnímu stádu kříženců aberdeen angusů, zkontaktoval se s chovateli napříč celou republikou a začal jezdit i do Francie, kolébky tohoto masného plemene skotu, za zkušenými chovateli a jejich špičkovými zvířaty. Nyní se na farmě v Částkovicích nacházejí již tři plemenní býci a stádo o počtu 70 matek postupně přechází na čistokrevný chov s podílem 50 % homozygotů. Šindlerovi do budoucna uvažují i o menším chovu skotu plemene aubrac, které pochází také z Francie, konkrétně z benediktýnského opatství v oblasti Aubrac na jejím jihu.

„Počínaje rokem 2014 se s našimi limousiny účastníme každý rok výstav, kde jsou naše zvířata pravidelně oceňována. Odstartovali jsme na Jihočeské beef show a od té doby se nám daří umisťovat na předních příčkách hned v několika kategoriích. Velkým úspěchem byla letošní květnová výstava v Brně, kdy se z pěti našich předvedených zvířat výborně umístila dvě. Britany z Částkovic získala titul národní vítěz v kategorii jalovic 24 - 36 měsíců a plemenný býk Ujo Novokostelecký obdržel titul šampion plemene a nejlepší starý plemenný býk.  Velký podíl na přípravě mají i naše děti, které konkrétně na tuto výstavu chystaly své dvě jalovice, ale také krávu s teletem,“ říká paní Šindlerová a dodává: „Na akce připravujeme zvířata dva měsíce - dostanou ohlávky a každý den se vodí, aby si zvykla. Začátky jsou vždy krušné, ale jak se ukazuje, píle a vytrvalost přináší ovoce.“

Šindlerovi hospodaří v režimu ekologického zemědělství, z původních 13 hektarů polí a sedmi hektarů lesa, na kterých začínal v jednadevadesátém roce otec pana Šindlera, se výměra rozrostla na 180 hektarů půdy a 12 ha lesa. Dvě třetiny tvoří trvalé travní porosty, na šedesáti hektarech orné půdy je pěstována pšenice, ječmen, oves a triticale s důrazem na produkci potřebné slámy. 

Hlavně posledních deset let je na částkovické farmě ve znamení budování. „První, v roce 2008, přišla na řadu stáj o kapacitě sto kusů skotu, dále hala, která nám umožňuje uskladnit veškeré komodity, a v roce 2015 hnojiště. V současné době probíhá stavba ustájení pro plemenné býky, v plánu je i vybudování další stáje na 80 kusů skotu,“ informuje Petr Šindler.

Kromě pokračování v plemenářské práci mají Šindlerovi ještě další vizi, a to pokusit se zrekonstruovat původní část statku pro účely agroturistiky. V obci vzdálené pouhých pět kilometrů od jednoho z nejkrásnějších měst naší republiky - Telče, by se zájemci o tento druh služeb mohli jen hrnout. Tak hodně štěstí!

Za větším stmelením jihlavských sedláků

Nedaleko Telče, v obci Vystrčenovice, v nadmořské výšce sahající až k šesti stům metrům nad mořem, se po vzoru svých předků věnuje sedlačině Karel Ježek. Přímo ukázkové venkovské bydlení jako vystřižené z časopisů s touto tématikou si pro sebe a své dvě děti postupně budují společně s partnerkou Pavlínou v sousední Nové Říši. Stará chalupa po babičce tak získává jedinečný a zcela nezaměnitelný ráz.

K usedlosti s číslem popisným 1 ve Vystrčenovicích náleželo v minulosti 6,5 hektaru zemědělské půdy. Na této výměře, k níž hned na počátku přibylo dalších zhruba 13 hektarů od vlastníků, kteří je sami obdělávat nechtěli, začal v roce 1991 hospodařit otec pana Ježka s cílem věnovat se chovu mléčného skotu. O dva roky později, po dokončení studia na telčském gymnáziu, se k němu přidal i jeho syn. Ten pak v roce 2006 hospodářství v rámci dotačního titulu Předčasné ukončení zemědělské činnosti převzal.

„Velkou pomocí do začátku určitě byly Kubátovy dotace, za které mohl táta koupit tolik chybějící zemědělskou techniku, konkrétně traktor a sběrač na seno. Navíc ta jednoduchá administrativa, která podání žádosti provázela, to už je dnes úplně nepředstavitelné,“usmívá se Karel Ježek.

K potřebnému navýšení obhospodařovaných pozemků přispěla i možnost využití bezúročné půjčky od státu na nákup 30 hektarů půdy, podařilo se zakoupit také obecní pozemky. Dnes pan Ježek hospodaří na 70 hektarech půdy, z nichž 36 je trvalých travních porostů. Všechny pozemky se nacházejí v nadmořské výšce 560 až 610 m, přesto se mu daří dosahovat velmi slušných výnosů, v případě pšenice např. kolem 6 t/ha. Na širší škále druhů půdy od těžších hlinitých až po lehké písčité pěstuje triticale, pšenici, ječmen, oves, jetel, mák, lupinu, na půlhektarové výměře pak brambory. 

Po prvních deseti letech hospodaření, kdy se Ježkovi věnovali chovu mléčného skotu, se po potížích s odbytem mléka, které do té doby dodávali do jihlavské mlékárny, rozhodli zaměřit na masný skot. „Dalším důvodem našeho rozhodnutí ale byly také ne úplně vyhovující prostory určené k chovu, které vyžadovaly i vysoký podíl ruční práce, a do budoucna by si nutně vyžádaly nemalé investice,“ informuje Karel Ježek.

Došlo tedy k prodeji stáda a na statku zůstalo pouze šest jalovic, které nechali Ježkovi zapustit býkem masného typu. Dnes se na vystrčenovických pastvinách daří zhruba čtyřicetihlavému stádu skotu bez tržní produkce mléka. Jalovičky si hospodář ponechává, býčky prodává jako zástav, v budoucnu ale plánuje jejich výkrm a vybudování bourárny. 

Otec Karla Ježka byl jedním za zakládajících členů ASZ Jihlava a tak jde syn v jeho šlépějích. Počínaje loňským rokem je součástí nového pětičlenného výboru této regionální organizace a těší se, že bude spolu s kolegy vymýšlet nové aktivity pro větší stmelení sedláků a jejich rodin.

„V existenci naší stavovské organizace vidím skutečný smysl, praktických přínosů nejen v podobě mnoha informací, ke kterým by se člověk jen těžko dostával, je celá řada. Důležité pro mě také je vědomí, že se mám na koho obrátit. Zrovna nedávno si má kamarádka, která podniká v jiném oboru, posteskla, že takové zastání v rámci své profese by také potřebovala,“ uzavírá pan Ježek.

Obhajoba neviny - denní povinnost sedláků 

Na samotě zvané Puchýrna, v krásném údolí Bukovského potoka, naleznete stejnojmennou zemědělskou usedlost rodiny Novákových, kde se v polovině 19. století usadil prapradědeček dnešního majitele Františka Nováka. Původně šlo o usedlost havířskou, její název odkazuje na zpracování nedaleko vytěžené stříbrné rudy puchováním. V okolí jsou dodnes patrné stopy po těžbě, propady štol, v lesích pak zarostlé zbytky těžebních jam, hald a vodních náhonů, lze objevit i nejrůznější zbytky materiálu po zpracování.

Hospodaření na statku Puchýrna bylo za minulého režimu přerušeno hned dvakrát. Poprvé v roce 1959, když byl dědeček dnešního majitele nucen vstoupit do JZD Třešť, kde pracoval jako skupinář za velmi mrzkou mzdu. I z tohoto důvodu družstvo po čase ještě s jedním kolegou opustil. Deset let pak sedlačil sám, než mu to bylo opět znemožněno, a společně se svým synem poté až do revoluce pracoval v JZD Dolní Cerekev. 

Rozhodnutí začít v devadesátých letech znovu soukromě hospodařit bylo naprosto jednoznačné, obzvláště když vedle dvou zkušených sedláků vyrostla na statku další nadějná generace, tehdy šestnáctiletý František Novák, kterého zemědělství také lákalo. A i přes potíže s vypořádáním restitucí, způsobené zejména faktem, že při převzetí JZD státním statkem došlo ke ztrátě potřebných dokumentů, nechybělo rodině to hlavní - nadšení, elán a chuť do práce. Volba padla hned od počátku na chov mléčného skotu a také prasat a začalo velké budování.

„Nejprve jsme rekonstruovali stávající vazné maštale určené k chovu dojnic a býků na výkrm. Zvětšili jsme prostory na skladování brambor a vybudovali menší vepřín. Vzhledem k tomu, že vazné ustájení skotu začalo být překonané a nouzově přestavěné prostory sloužící k výkrmu býků v původní stodole nevyhovovaly, došlo v roce 1995 na stavbu nového kravína s dojírnou. Vše bylo realizováno svépomocí, bez jakékoliv podpory. Původní stáj pak posloužila jako teletník a porodna pro prasnice či ustájení koní,“ vysvětluje František Novák.

Výstavbou byly vyřešeny prostory pro chov skotu na více než dvacet let. Kromě vybudování výkrmny býků v roce 2007, které proběhlo již za pomoci stavební firmy a také dotačního titulu z PRV, začali Novákovi další stavební práce týkající se živočišné výroby řešit až letos. Aktuálně probíhá na farmě rekonstrukce kravína s přístavbou a zejména s přechodem na robotické dojení. 

Chovu mléčných krav zůstala tedy rodina věrná dodnes, denní odbyt 600 až 800 litrů mléka od třicítky dojnic je zajištěn prostřednictvím královéhradeckého odbytového družstva VIAMILK CZ.

Novákovým se postupně dařilo také navyšovat výměru pozemků, a to i koupí státní půdy. V současné době hospodaří na zhruba 300 hektarech půdy, z nichž šestinu zaujímají trvalé travní porosty. Orná půda slouží kromě krmiva také k pěstování tržních plodin, a to řepky, pšenice, trávy na semeno a kukuřice. Ta je využívána i jako necelá třetina dávky (cca tři tuny - vedle čtyř tun senáže a stejného množství hnoje) do malé bioplynové stanice o výkonu 180 kW, která od roku 2012 tvoří samostatnou kapitolu života na farmě.

„Výstavba malé bioplynky, která by uzavřela okruh činností v rámci našeho hospodářství, mi připadala jako další z logických kroků v jeho rozvoji. Tehdy jsem ale ještě ani zdaleka netušil, co všechno nás čeká a kolik nám toto rozhodnutí přidělá vrásek, ačkoliv si nemyslím, že bychom byli nějací stěžovatelé,“ říká pan Novák a dodává: „Vyřízení stavebního povolení, přes všechnu byrokratickou zátěž - vzhledem k umístění na samotě a její mini velikosti, ještě nebylo to nejhorší. Poněkud větším problémem již bylo vyřízení dotace, neboť zpočátku hrozilo, že v posledním kole PRV v minulém programovém období nebude možné na podporu výstavby malé bioplynové stanice vůbec žádat. To se nakonec díky intervenci Asociace a hlavně pana předsedy Stehlíka podařilo zvrátit. I přesto, že dotace, počítaná z přijatelných nákladů, činila nakonec necelých 16 %, do začátku nám velmi pomohla. Dnes si ale připadám jako provozovatel jaderné elektrárny, neboť musím splňovat dle ERÚ veškeré předpisy a náležitosti bez ohledu na malý výkon bioplynové stanice, jinak ztrácím nárok na podporu. I když pominu nenaplněné daňové prázdniny, další pouze slíbené výhody a třeba i fakt ohromného navýšení ceny za nutné platné revize, stále zůstává hrozba ztráty licence, zeleného bonusu či více jak desetimilionová pokuta za sebemenší opomenutí. Výkaznictví bobtná každým rokem, navíc má po určitém čase dojít k vyhodnocení možná i jednotlivých bioplynek, zda nedošlo k překompenzaci a tudíž zda nevydělaly více než je zdrávo. To může mít za následek i to, že šikovný majitel bioplynky, který hledí na náklady, dobře hospodaří a vyjde mu tedy větší výdělek, bude po zásluze potrestán. Zkrátka - někteří provozovatelé budou v konečném důsledku rádi, když se jim vložená investice vrátí bez nějakých dalších nepříjemností.“ 

Vše kolem provozu bioplynové stanice, zootechnickou a agronomickou práci, ale také veškerou administrativu má na farmě na starosti František Novák, jeho žena Jana pak obstarává dojení a péči o telata. Bratr pana Nováka Petr se věnuje polním pracím od orby, setí až po sklizeň, vypomáhají i rodiče. Radost celé rodině nejen svým zájmem o činnosti na farmě dělají i tři děti Novákových - dvanáctiletý František, další nositel tradice tohoto jména, a devítiletá dvojčata Kateřina a Klára.

Škoda jen, že skutečně schopným, samostatným a poctivým lidem s chutí podnikat, mezi něž pan Novák bezesporu patří, stát vůbec nic neusnadňuje, ba dokonce výrazně komplikuje jejich snažení. „Veškerou činnost zaštiťuji svým jménem, mám vzdělání, praxi a přesto jsem v područí kontrolorů. Denně musím obhajovat svou nevinnu,“mluví z duše asi většině sedláků František Novák. Do budoucna by si nejen pro tu svou, ale i další generace přál, aby se hlavně toto změnilo.

Jak je z předchozích řádků patrné, jihlavští sedláci si i přes značně těžké začátky dokázali poradit a postupem času najít s ohledem na dané přírodní podmínky ten svůj ideální směr, kterým se nyní ubírají. A na většině farem členů jihlavské ASZ už tímto směrem kráčí další generace. Někde ještě úplně nedorostla, ale o cestu ve šlépějích svých rodičů projevuje zájem. A to je, samozřejmě vedle celé řady dalších, asi ta nejpodstatnější devíza zdejších hospodářství.

Šárka Gorgoňová, vedoucí mediálního oddělení ASZ ČR