ERT a projekt jednotného vnitřního trhu

13.10.2003 | Integrace.cz

Ačkoli Evropský kulatý stůl průmyslníků (European Roundtable of Industrialists, ERT) není v obecném povědomí příliš výrazně zapsaný, hraje v evropské politice důležitou roli už téměř dvě desetiletí. Mimo jiné zásadně přispěl k dokončení projektu vnitřního trhu. ERT sdružuje špičky evropského průmyslu, které mohou prostřednictvím této platformy artikulovat svůj postoj k vývoji evropské integrace. Ačkoli se velké korporace převážně považují za dost odlišný typ nadnárodních nestátních aktérů, protože jednají primárně s cílem zvýšit hospodářský zisk a rozšířit podíl na trhu, mohou normy obchodního prostředí strukturovat prostředí politické akce a ovlivňovat vývoj mimo svůj vlastní obor působnosti. Podíl ERT na vzniku jednotného vnitřního trhu EU je zajímavým příkladem vlivu nestandardního aktéra na významný projekt evropské integrace.

Vznik ERT

Ekonomická situace na počátku osmdesátých let nebyla příznivá. Evropské společenství čelilo vleklé krizi, která s sebou nesla vzrůstající inflaci a nezaměstnanost. Západní Evropa byla vystavena konkurenci nejen Spojených států a Japonska, ale také nově industrializovaných zemí jihovýchodní Asie. Zvětšovala se technologická mezera mezi Evropou a jejími konkurenty a řada členských zemí ES reagovala na tyto vnější tlaky stále silnějším protekcionismem. Tyto okolnosti vedly v roce 1982 generálního ředitele švédské automobilky Volvo Pehra Gyllenhammara k vyhlášení kampaně za nastartování růstu a budování průmyslu a infrastruktury v Evropě. Po konzultacích s Etiennem Davignonem, který v té době zastával post komisaře pro průmysl, dal Gyllenhammar dohromady skupinu významných představitelů různých oborů evropského průmyslu. Mezi prvními evropskými průmyslníky, kteří projekt jednoznačně podpořili, byl generální ředitel automobilky Fiat Umberto Agnelli a Wisse Dekker, generální ředitel Philipsu.

Vytváření skupiny probíhalo za přímé asistence Evropské komise. Seznam potenciálních členů vznikl v jejím bruselském sídle, za účasti zaměstnanců Volva. Průmyslníci byli vybíráni na základě těchto kritérií: odborná pověst přesahující manažerské kruhy, kredit v oblasti veřejného mínění a politický vliv. Cílem nebylo vytvořit lobbyistickou organizaci, ale oživit evropský projekt v ekonomické oblasti. Původní agenda zahrnovala šest klíčových bodů: jednotný vnitřní trh, infrastrukturu, technologie, zaměstnanost, životní prostředí a finance. První inaugurační shromáždění ERT se konalo 6. 7. dubna 1983. Zúčastnilo se ho sedmnáct evropských průmyslníků, Etienne Davignon a François Xavier Ortoli, komisař pro finance a rozpočet.

První kroky

Skupina se uvedla memorandem adresovaným Evropské komisi. Základy budoucnosti evropského průmyslu (Foundations for the future of European Industry) vyjadřovaly vůli ERT podílet se na budování evropské prosperity. Dosažení tohoto cíle průmyslníci podmiňovali podporou v politické oblasti. Podle tohoto dokumentu neunifikovaný evropský trh stavěl růstu evropské ekonomiky tři základní překážky: vysoké riziko návratnosti investic, silně regulační prostředí charakterizované nekoordinovanými standardy a daňové, politické a právní překážky vzniku nadnárodních průmyslových struktur. Lékem měl být podle ERT právě společný evropský trh. Strategie ERT se od tradičních přístupů k jednotnému trhu lišila. Průmyslníci nepožadovali pouhé odstranění jednotlivých netarifních bariér obchodu a deregulaci, ale propagovali přijetí dodatečných prostředků, které by zajistily konkurenceschopnost ES. Jednalo se především o stimulace investic do technologického rozvoje a ekonomického růstu. Ke spuštění těchto iniciativ bylo ale nezbytné prohloubit politicko-právní rámec integračního procesu.

V Paříži byl zřízen sekretariát ERT. Zvýraznění agendy organizace přineslo několik projektů, které byly praktickým vyjádřením návrhů memoranda. Prvním z nich byla Evropská asociace pro rizikový kapitál (European Venture Capital Association, EVCA). Její vznik oznámili v lednu 1984 Carlo De Benedetti ze společnosti Olivetti a Wisse Dekker z Philipsu. ERT zastával názor, že jedním z důvodů, proč evropský průmysl za svými globálními konkurenty v technologické oblasti zaostává, je nízký počet menších inovativních firem. Na podporu jejich rozvoje vznikl v lednu 1985 společný kapitálový fond členů ERT Euroventures. Druhý projekt se týkal zlepšení evropské dopravní infrastruktury, která podle ERT představovala základní podmínku rozvoje společného trhu. Prvním návrhem tohoto projektu bylo silniční a železniční spojení Francie a Velké Británie Euroroute. Konsorciu pro jeho přípravu předsedal člen ERT Ian MacGregor, prezident firmy British Steel Corporation. Před Euroroute sice dostal později přednost Eurotunel, projekt ERT ale ukázal, že takový podnik je možné financovat ze soukromých zdrojů a že může efektivně vrátit vložené náklady. Druhý návrh v oblasti dopravy se týkal silničního a železničního propojení Skandinávie a severního Německa (Scanlink) a třetí evropského systému vysokorychlostních železnic. Oba se postupně realizovaly.

ERT a Mitterrandův obrat k Evropě

To, co bývá označováno jako Mitterrandův obrat k Evropě, způsobily v letech 1983 1984 do značné míry obtíže francouzské ekonomiky a malý potenciál francouzského průmyslu přizpůsobit se globálním trhům. Francouzští členové ERT, kteří představovali největší skupinu uvnitř organizace, byli úzce napojení na francouzskou politickou elitu. Dobré osobní vztahy s francouzským prezidentem měl i předseda ERT Pehr Gyllenhammar. (Dokladem je i to, že Gyllenhammar obdržel v roce 1987 Řád rytíře čestné legie.) ERT se francouzské politické špičce prezentoval jako skupina, která nabízí řešení konkrétních problémů. Návrh průmyslového oživení francouzské vlády ze září 1983 tak ne náhodu připomínal původní memorandum ERT. V lednu 1984 převzala Francie předsednictví v Radě a prezident Mitterrand zahájil silnou diplomatickou aktivitu s cílem řešit některé problémy ES. Kromě vnitřního trhu šlo o reformu Společné zemědělské politiky, strukturální fondy, jednání o vstupu Španělska a Portugalska a o výši příspěvků do rozpočtu. V dubnu 1984 se pět členů ERT setkalo s Jacquesem Attallim, nejbližším poradcem prezidenta Mitterranda, v jeho domě, aby diskutovali o společném trhu. Na následující dubnové Evropské radě v Bruselu bylo v některých oblastech dosaženo určitého pokroku, i když všechny problémy se nevyřešily. Trend nastartovaný za francouzského předsednictví se ale v druhé polovině roku 1984 zastavil. Když komisař pro vnitřní trh Karl-Heinz Narjes předložil na podzim balíček návrhů k odstranění bariér vnitřního trhu, vlády členských států se postavily proti. Dokument vypočítával legislativní úpravy, které Komise považovala za nutný předpoklad fungování vnitřního trhu, včetně sociálních a environmentálních témat. ERT, ačkoli byl vznikem takového návrhu potěšený, označil dokument za těžkopádný a postrádající časový plán.

Evropa 1990

S vlastním návrhem Evropa 1990 (Europe 1990) vystoupil 11. ledna 1985 v Bruselu před pěti sty posluchači, včetně členů nově jmenované Komise, Wisse Dekker. Plán obsahoval přesné kroky v pěti konkrétních oblastech: usnadnění obchodu (hranice bez formalit), otevření trhů veřejných zakázek, harmonizace technických standardů a harmonizace v daňové oblasti, kde byla speciální část věnována dani z přidané hodnoty. Evropský trh měl vzniknout do pěti let. Evropa 1990 nebyla adresovaná jen shromáždění v Bruselu, návrh byl spolu s osobním dopisem zaslán všem předsedům vlád členských zemí ES. Dekkerův dokument nebyl převratný pouze v tom, že vyšel z pera generálního ředitele nadnárodní korporace, ale především tím, že suploval činnost tvůrců evropské politiky. Ačkoli byla Evropa 1990 interní iniciativou Philipsu, na půdě ERT vzniklo mnoho konceptů. V červnu 1985 byla Evropa 1990 spojena s předchozími návrhy ERT do jednoho dokumentu, který byl pod názvem Změna měřítek (Changing Scales) také zaslán vládám členských zemí. Čtyři dny po Dekkerově projevu, 14. ledna 1985, předstoupil nový předseda EK Jacques Delors před Evropský parlament. Hovořil mimo jiné o úmyslu Komise požádat Evropskou radu o podniknutí dalších kroků k dokončení vnitřního trhu. Program zahrnující realistický a závazný časový plán měl vést k vytvoření „Evropy bez hranic“. Zatímco předchozí Komise a Rada se tradičně zaměřovaly na odstraňování překážek vytvoření společného trhu a ERT spíš na unifikovaný trh ve smyslu hranic bez formalit, Delors nepožadoval ani společný ani unifikovaný, ale jednotný trh (Single market) postavený na čtyřech svobodách (volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu), který představoval pojetí trhu v nejširším slova smyslu.

Cesta k Jednotnému evropskému aktu

Na zasedání Evropské rady 29. 30. března 1985 pověřily hlavy států Evropskou komisi, aby zpracovala program vnitřního trhu. Úkol byl svěřen lordu Cockfieldovi, místopředsedovi Komise. Během následujících tří měsíců pracoval Cockfiled a tři další členové jeho týmu na dokumentu, který byl zveřejněn pod názvem Dokončení vnitřního trhu s výhledem do konce roku 1992. Tato Bílá kniha analyzovala existující situaci a obsahovala seznam téměř tří set legislativních opatření, na jejichž základě měl jednotný vnitřní trh Společenství fungovat.

Narozdíl od svého předchůdce Narjese dokázal Cockfield a jeho tým vytvořit koherentní koncept, který striktně odděloval hospodářské otázky a sociální a environmentální politiku, zahrnoval koncepci vzájemného uznávání a nový přístup k harmonizaci. Ačkoli byl tento přístup jistě mnohým průmyslníkům vhod, byla sociální a environmentální politika později do Jednotného evropského aktu inkorporována. Někteří z členů ERT se obávali, že Bílá kniha je příliš rozsáhlá a členské státy takový radikální dokument nikdy nepřijmou. Wisse Dekker kritizoval časový horizont dokončení projektu, které bylo naplánované až na rok 1992. Lord Cockfield nicméně odmítl v obou směrech jakoukoli revizi. K prosazení Bílé knihy použila Komise zajímavou strategii. Lord Cockfield poslal dokument hlavám členských států jen deset dní před konáním summitu. Ty tak měly sice dostatek času seznámit se s obsahem, ale nestihly si plně uvědomit míru národní suverenity, které se budou muset kvůli fungování vnitřního trhu vzdát. V dokumentu byla dále vyjmenovaná veškerá předchozí prohlášení Rady, která se vnitřního trhu týkala. Vrcholným představitelům členských států tak byla elegantně připomenuta odpovědnost za vlastní slova.

Paralelně s tím Financial Times otiskly na předních stranách prohlášení kapitánů evropského průmyslu, ve kterém poprvé pohrozili přesunem aktivit svých společností z Evropy, jestliže ke sjednocení trhu nedojde. Jacques Delors navrhl ERT v dubnu 1985 oficiální jednání o jejích iniciativách, které se týkaly vnitřního trhu. Členové sekretariátu ERT začali spolu s klíčovými úředníky EK připravovat agendu. Pehr Gyllenhammar se 28. května sešel soukromě s Delorsem, aby projednali podobu jednání. Oficiální schůzka se nakonec uskutečnila 14. června 1985.

Milánský summit na konci června 1985 Bílou knihu přijal a otevřel otázku rozhodovacích procedur, které byly podmínkou její implementace. Italské předsednictví vyzvalo ke svolání Mezivládní konference (IGC) podle článku 236 Římské smlouvy za účelem rozšíření smluvního rámce ES. Zatímco Velká Británie, Dánsko a Řecko se postavily proti, ostatní státy daly IGC zelenou. První Mezivládní konference, která byla zahájena 9. září v Lucemburku, se zúčastnili zástupci všech členských států. Následující Evropská rada v prosinci 1985 potvrdila výstupy IGC a poslední úpravy Jednotného evropského aktu (JEA) byly dojednány na závěrečném jednání Mezivládní konference 16. 17. prosince 1985.

ERT ani jeho členové do jednání IGC nezasahovali. Základy programu jednotného vnitřního trhu obsahovala Bílá kniha a jednání o procedurách nebo pravomocích Evropského parlamentu už průmyslníky příliš nezajímala. Co je naopak zajímalo, byla politická vůle závazek k vybudování vnitřního trhu dodržet. Před závěrečným hlasováním o JEA kontaktoval Wisse Dekker na třicet představitelů největších společností v ES a společně s ERT zaslali do Lucemburku své poselství. Text zprávy byl jasný rozhodněte tak nebo tak, ale rozhodněte. Evropský průmysl pak na základě vašeho rozhodnutí zváží své investice a strategie růstu. Jednotný evropský akt byl oficiálně podepsán 17. února 1986 v Lucemburku. Neexistuje sice žádný důkaz, že by teletextové poselství evropských průmyslníků ovlivnilo politické rozhodnutí o přijetí JEA, ale toto prohlášení přestavuje první jednotný projev postoje evropského průmyslu k rozhodování o smlouvě ES.

Co dál?

Po podepsání JEA bylo hlavním zájmem ERT, aby uvnitř členských států existovala dostatečná politická vůle k přijetí mnohých nařízení, která si rozběhnutí vnitřního trhu žádalo. Členy organizace znepokojovalo především to, že by nemusel být dodržen časový rozvrh projektu. ERT se začal organizovat jako viditelnější skupina a rozšířil počet svých členů, aby se mohl ve fázi implementace stanoveného programu lépe angažovat. Novým členem ERT se stal také Etienne Davignon, který po odchodu z Komise stanul v čele belgické Societé Générale. Na symposiu Naléhavá Evropa (Europe is Urgent) 2. června 1986 Wisse Dekker oznámil, že ERT vytvoří „hlídací skupinu“ s cílem monitorovat plnění programu vnitřního trhu jednotlivými členskými státy. Během šesti měsíců vznikl Výbor pro podporu vnitřního trhu (Internal Market Support Committee, IMSC), který používal Bílou knihu jako vodítko pro analýzu a identifikaci případné stagnace. Kdykoli se plnění programu zpomalilo, snažil se IMSC tlačit na jednotlivé vlády i na domácí průmyslové skupiny.

Protože Velká Británie právě předsedala Evropské radě, byl jednou z prvních aktivit IMSC kontakt s premiérkou Margaret Thatcherovou. IMSC nabízel podporu při propagaci vnitřního trhu a poukazoval na nutnost s projektem vnitřního trhu pokročit. Britská premiérka odpověděla členům IMSC dopisem, kde ocenila nabízenou podporu a připustila, že realizace projektu byla zatím pomalejší, než by bylo žádoucí. To bylo z britské strany vše. Vláda Jejího Veličenstva projevila vůči aktivitám ERT obecně největší rezistenci. Členové ERT nebyli nikdy do Downing Street 10 oficiálně pozváni. Setkání členů IMSC s belgickým ministrem zahraničí Leo Tindemansem v lednu 1987, kdy Belgie převzala předsednictví, předznamenalo další standardní postup ERT kontakty a jednání s vysokými vládními úředníky předsednické země, obvykle přímo s ministrem zahraničí, premiérem či prezidentem. Členové IMSC se setkali také s předsedou EK Jacquesem Delorsem a lordem Cockfieldem. Jejich hlavní taktikou bylo opakovat výzvu, kterou průmyslníci adresovali už Lucemburskému summitu prokažte politickou vůli, nebo bude evropský průmysl investovat jinde. Během následujícího dánského předsednictví pokročil projekt vnitřního trhu jen velmi mírně. V dopise jednoho z členů ERT lordu Cockfieldovi z prosince 1987 se uvádí, že IMSC využívá každé možnosti zdůraznit národním vládám důležitost implementace jednotlivých nařízení k vnitřnímu trhu. „Asi vás ale nepřekvapí, že se nám zatím dostalo spíš negativní odezvy. Proto jsme se rozhodli zdvojnásobit naše úsilí a najít způsob, jak prezentovat naše argumenty přesvědčivějším způsobem.“

Nejistota kolem implementace projektu vnitřního trhu skončila s německým předsednictvím v roce 1988, kdy bylo přijato mnoho důležitých rozhodnutí, která se týkala například společného trhu telekomunikačních služeb, reformy strukturálních fondů nebo zveřejnění zelené knihy o copyrightu. Příčinou tohoto úspěchu bylo zčásti i to, že si členské státy postupně osvojily požadavky Bílé knihy, na které potřebovaly víc času, ale přínos dalších aktérů nebyl jistě zanedbatelný. Jak poznamenal tehdejší předseda EK Jacques Delors, úspěch projektu vnitřního trhu přišel díky práci mnohých. „Musím přiznat, že byznys sehrál svou roli. Tito aktéři mají na výsledku velký podíl.“

Klub primadon

Činnost ERT s rozběhnutím vnitřního trhu samozřejmě neskončila, tato organizace zůstává významným aktérem bruselského dění. Jaký typ aktéra ale ERT vlastně je? Odpověď na tuto otázku není jednoduchá. ERT je v podstatě klub jednotlivců, ERT jsou jeho členové. Po několika fázích rozšiřování se v současné době konečný počet ustálil mezi čtyřiceti a padesáti, což je numerický strop. Všichni jsou generální ředitelé nebo předsedové správních rad velkých evropských průmyslových korporací. Členem je ale jednotlivec, ne koncern. Očekává se osobní závazek a aktivita. Koncept průmyslníků, tedy „kouřící komíny a velký počet zaměstnanců“, je důležitý a definuje jejich společný zájem zástupce v ERT neměly a nemají banky, pojišťovací společnosti nebo aerolinie. Členem ERT nebyla nikdy žádná žena, ačkoli byly údajně podniknuty pokusy identifikovat vhodnou kandidátku. Členství bylo od počátku otevřené zástupcům všech evropských korporací, neomezovalo se tedy jen na členské státy ES/EU. Před rokem 1989 nebyly v ERT ze zřejmých důvodů zastoupené země bývalého sovětského bloku. Po ekonomických reformách delší dobu trvalo, než se profiloval kandidát, který by reprezentoval dostatečně velký podnik. V současné době má v ERT zastoupení maďarská firma MOL. Členy byli a jsou zástupci norských, švýcarských a tureckých firem, jimž ERT poskytuje přístup k procesu rozhodování, kterého se nemohou účastnit vlády jejich zemí. Rovnocenné postavení členů je ústředním konceptem ERT. Jednotlivé korporace mají různé řídící struktury a názvy funkcí, podmínkou členství je faktická moc rozhodovat. Slovy bývalého tajemníka ERT Keitha Richardsona: „Je to klub primadon je zázrak, že to vůbec funguje.“