Europeum o aktuálních otázkách integrace České republiky do Evropské unie

Rozjíždějící se debata o vstupu České republiky do EU trpí řadou problémů. Většina z nich pramení z neinformovanosti a neschopnosti posoudit zájmy ČR v jednotlivých aspektech evropské integrace. Fórum pro evropskou politiku se svými analýzami řadí k nemnoha subjektům, které se pokoušejí tento neuspokojivý stav změnit. Dvojjazyčná česko-anglická publikace "Analýzy 2002: Aktuální otázky integrace České republiky do Evropské unie" obsahuje šest textů, jež fórum publikovalo na svých internetových stránkách v jarních měsících loňského roku. Autoři si kladou za cíl formulovat konkrétní politická doporučení v šesti oblastech souvisejících se vstupem ČR do EU. Jedná se o cíl ambiciózní, který se jim ne vždy daří plnit.

Musíme pochválit přehlednou formu všech příspěvků, které jasně definují rozebíraný problém a končí shrnutím politických doporučení. Autoři tak nabízejí příspěvky, které jsou co do struktury srovnatelné s příspěvky evropských think-tanků. Česká debata tím získává novou úroveň. Naopak vytknout musíme nejasné označení autorů jednotlivých příspěvků. Obvykle se v podobných případech nabízejí dvě cesty - stať může být připsána konkrétnímu autorovi (autorům), nebo je prezentována jako dílo instituce, v našem případě Fóra pro evropskou politiku. Tady však zvolili metodu, kterou nezasvěcený čtenář jen těžko chápe. Každá ze statí je představena jako výsledek pracovní skupiny, jejíž členové se dělí na "zpravodaje" a "oponenty", aniž by bylo jasné, kdo za daný text vlastně zodpovídá. Rovněž nepoznáme, kdo zodpovídá za sborník jako celek. Je to editor (Ivo Šlosarčík), jak bývá zvykem, nebo rovněž koordinátor projektu (David Král)? Pod předmluvou jsou podepsaní oba a jinou zmínku ve sborníku nenajdeme. Nevíme proto přesně, koho budeme chválit a koho hanět.

Začněme chválou. Analýzy věnované referendu a přijetí společné měny se povedly mimořádně. V textu o referendu o vstupu ČR do EU formulují autoři sedm přesvědčivých doporučení, která by rozhodně neměla zapadnout. Například, že kampaň před referendem by měla být spíš přesvědčovací a ne pouze informační či návrh na masovou distribuci stručného shrnutí smlouvy o přistoupení. Můžeme mít výhrady vůči dělení témat kampaně na "makro, midi, mini" ("mini" není v analýze nijak přiblíženo!), to však nemění nic na celkově vysoké kvalitě textu. Stať s názvem "Česká republika a euro" přináší řadu cenných doporučení. Vyzývá například ke spolupráci všechny relevantní instituce ČR při přechodu na euro a přináší teze ke komunikační kampani (euro není nevyhnutelným důsledkem členství v EU, nýbrž jeho symbolickým završením atd.). Autoři občas sklouznou do určitých zkratek, to ale vyplývá ze složitosti otázky. Z analýzy ale není příliš jasné, proč by jednostranná euroizace (zavedení eura) měla vést k vyšší inflaci. Tvrzení, že finanční krize kandidátských států by mohla EU přesvědčit o nutnosti jejich urychlené euroizace, je dosti problematické a lze si představit i zcela opačný argument. Rovněž pojednání o nákladech odkladu členství v eurozóně nelze provést na čtyřech řádcích a mělo by být doplněno o možné výhody (například větší flexibilita hospodářské politiky). Vůbec otázka ekonomických výhod společné měny pro ČR (například nižší úrokové míry) je opomíjena. Čtenáři není potom jasné, proč je rychlá euroizace české ekonomiky tak výhodná, jak autoři implicitně předpokládají. Dobrá je také analýza "Dopad členství v Schengenském systému na Českou republiku". Autoři upozorňují, že ČR má zájem na tom, aby vstoupila do Schengenského systému společně se Slovenskem, a poukazují na některé problémy stávajícího cizineckého zákona. Trochu překvapuje, že problematiku odkladu vstupu ČR do Schengenského systému pojednávají jako čistě technický problém spojený s nedostatečnou kapacitou Schengenského informačního systému. Pomíjejí tak významnou politickou dimenzi, protože přijetí do tohoto systému bude do značné míry otázkou vytvoření důvěry k administrativním schopnostem nových členských států.

Zbývající texty trpí poněkud většími nedostatky - analyticky i ohledně doporučení. Rozbor připravenosti české veřejné správy na členství v EU poměrně výstižně rozebírá výhody a úskalí manažerských a kariérních modelů státní správy. Tato diskuse ústí v podnětné doporučení zavést "definitivu" až několik let po vstupu do EU, od něhož autoři očekávají zlepšení kvality státní správy. Nicméně ostatní doporučení jsou dosti nekonkrétní a mají spíš povahu dojmů. Již beztak malý prostor vyhrazený analýze státní správy byl navíc omezen úvahami nad zvyšováním kvalifikace politiků, což je odlišný problém.

Poměrně rozsáhlá analýza věnovaná prvním českým volbám do Evropského parlamentu (EP) přichází se zajímavým návrhem na zapojení českých kandidátů na europoslance do práce EP formou stáží. Nicméně jako celek je tato kapitola koncepčně neujasněná a místy nekonsistentní. To, co autoři vydávají za možné nepříznivé dopady návrhu vládního zákona o volbách do EP (evropské volby jako opakování voleb domácích, nezájem voličů, absence evropských politických stran), jsou spíš obecné problémy fungování EP, které nijak nesouvisejí s českým volebním zákonem. Nejdelší část věnovaná volební kampani identifikuje několik scénářů načasování a témat volební kampaně, ovšem bez jakýchkoli doporučení. Určitá rozpolcenost vyplývá ze dvou odlišných pojetí EP, která se v textu odrážejí. První chápe parlament jako místo, kde se vytváří "evropský démos" definující celoevropský zájem. Z této pozice kritizuje návrh českého volebního zákona jako příliš národní. Druhé pojetí vidí EP jako místo střetu "národních demoi", z něhož vycházejí vítězně konkrétní národní zájmy. Proto volá po intenzivních kontaktech mezi českými europoslanci a národními institucemi. Každé z těchto pojetí je legitimní, nicméně jejich nereflektované spojení v jednom textu působí zmatek.

Nepovedená je i poslední analýza, která se věnuje Konventu o budoucnosti EU. Text se nijak nezabývá pozicí ČR, což vede k otázce, proč byl vůbec zařazen do sborníku, který se zabývá integrací ČR do Unie. Text přináší některé zajímavé pohledy na předchůdce Konventu při minulých institucionálních reformách, zapojení občanské společnosti a doporučuje i výstup Konventu (návrh ústavní smlouvy). Hlavním problémem je však analytická slabost stati. V závěrech se například objevuje problematické tvrzení, že role sekretariátu a předsednictva Konventu je slabší než role evropských politických uskupení. Snad pro takové tvrzení existují nějaké argumenty, ale v textu je nenajdeme. Rovněž se zde objevuje obava, aby se metoda Konventu příliš nerozšířila (například na řešení otázek společné zemědělské politiky). Stálo by za to vysvětlit, proč se autoři domnívají, že to skutečně hrozí (v okamžiku, kdy není ještě úplně jasné, co vlastně Konvent přinese) a oč se přitom opírají.

Ačkoli analytická úroveň statí někdy pokulhává za jejich formou a doporučeními, je třeba tuto publikaci Fóra pro evropskou politiku přivítat. Jedná se o úspěšný pokus kultivovat českou debatu v oblasti vztahů České republiky a Evropské unie. Publikace si proto zaslouží pozornost všech, kteří se o náš vstup do Unie zajímají.