Evropská unie a české národní zájmy

Máme-li posoudit otázku vztahu Evropské unie a českých národních zájmů, pak musíme objektivně charakterizovat podstatu Evropské unie. Sejmeme-li z očí růžové brýle mámení, pak vidíme, že Evropská unie není výrazem jakýchsi abstraktních integračních procesů Evropy, nýbrž výrazem integrace, jež se uskutečňuje na kapitalistických základech. Jde o monopolizaci kapitálu v evropských rozměrech. Monopolizace kapitálu tvoří základní znak imperialistického období kapitalismu, které výstižně charakterizoval V. I. Lenin. V procesu monopolizace pohlcuje ekonomicky silnější subjekt subjekty slabší, svobodné konkurence je nahrazován panstvím monopolů. Panství monopolů nikterak neznamená odstranění krizí, výrobní anarchie a konkurence. Monopoly existují nad konkurencí a vedle ní, čímž vyvolávají řadu ostrých rozporů. Naskýtá se otázka: jakou perspektivu může mít česká ekonomika jako materiální základ českých národních zájmů uprostřed tohoto panství nadnárodních evropských monopolů? Odpověď nám nastiňuje vývoj po kontrarevolučním zvratu, kdy v zájmu panství nadnárodních monopolů byla cílevědomě odstraňována konkurence české ekonomiky. Česká kompradorská neoburžoazie proti zájmům českého národa vytvořila »příznivé podmínky« pro krachy takových průmyslových podniků, jakými byly Poldi Kladno, ČKD Praha, Tatra Kopřivnice, Zetor Brno aj. a současně rozvrátila prosperující zemědělskou velkovýrobu. Tím byl už před vstupem do Evropské unie podlomen materiální základ českých národních zájmů. Po vstupu ČR do EU se tento proces umocní. Nadnárodní monopoly budou za účelem maximalizace svých zisků vyvážet do ČR svůj kapitál především z důvodu levné pracovní síly. Za této situace ovšem nelze očekávat ani ekonomickou, ani sociální prosperitu českého národa. Levná pracovní síla bude muset být flexibilní, neboť panství nadnárodních monopolů neodstraňuje - jak již bylo uvedeno - výrobní anarchii a hospodářské krize a struktura kapitálu vyváženého do ČR se bude průběžně měnit. Flexibilní pracovní síla nebude potřebovat kvalitní přípravu pro »svůj« obor. Kvalitní příprava stojí peníze a navíc obory pracovní síly se budou měnit v návaznosti na strukturální změny vyvezeného kapitálu. České pracovní síle postačí jen příprava povrchní. Péče o vzdělanostní růst českého národa nebude potřebná. Českému národu bude proto přisouzeno mělké vzdělání, pokud možno co nejlevnější. K tomu ostatně směřují již dnes rozehrané aktivity v českém školství - domácím vyučováním počínajíc a prosazením školného na vysokých školách končíc. Ta menšina českých zbohatlíků vždy najde potřebný peníz k tomu, aby jejich děti získaly kvalitní vzdělání na vybraných školách u nás i v zahraničí. A rozvoj české vědy? Ten nadnárodní monopoly rozhodně podporovat nebudou. Duchovní rozměr českého národa bude za této situace směřovat k rozpadu. Tím se otevře cesta k odnárodňování českého národa. Hlavním nástrojem tohoto procesu se nepochybně stane idea evropanství. Idea evropanství však není ničím jiným než evropskou odrůdou kosmopolitismu. Na fenomén kosmopolitismu upozorňují již K. Marx a B. Engels ve svém Manifestu komunistické strany: »Poněvadž buržoazie potřebuje stále rozsáhlejší odbytiště pro své výrobky, honí se po celé zeměkouli. Je nucena všude se zahnizďovat, všude zakupovat, všude navazovat spojení. Těžíc ze světového tržiště učinila buržoazie výrobu a spotřebu všech zemí kosmopolitní.« (K. Marx, B. Engels: Manifest komunistické strany, SPN, Praha 1970, s.33). V období imperialismu, kdy monopolizace kapitálu urychluje koncentraci výroby, se národní nezávislost národů stává překážkou této výrobní koncentrace. Proto úloha kosmopolitismu a jeho evropské odrůdy vzrůstá. Jde o nástroj boje nadnárodních monopolů proti národní nezávislosti národů. Jeho smyslem je duchovní kastrace národních organismů. Praktickým vyústěním nastartovaného procesu je např. vytváření tzv. euroregionů. Ve světle těchto skutečností lze pochopit nezájem českých maloburžoazních kruhů o kultivaci českého jazyka, jehož názorným příkladem bylo odmítnutí návrhu zákona o českém jazyce, který před časem předložili komunističtí poslanci. Jazyk totiž odráží národní charakter v harmonickém celku rozumového základu, tvůrčího talentu představivosti a emocionálně-smyslových sklonů jeho temperamentu. Duchovní designéři kapitálu diktují a budou diktovat národům vlastní »masovou kulturu« nejen ideologickou diverzí a zákulisními politickými machinacemi, ale - v případě nutnosti - i diktátem vojenské síly. Veškeré duchovní impulzy národního, bratrského, příbuzenského sjednocování lidí musí být udušeny ve jménu bezejmenného a individuality zbaveného lidstva, ve jménu »nenárodního člověka«. Odolávat tomuto tlaku může v nejbližší historické perspektivě jen takový národ, jehož národní ekonomika je rozhodujícím způsobem zastoupena v nadnárodních monopolech. V evropských podmínkách jde tedy především o sjednocené Německo. To bude moci prostřednictvím nadnárodních monopolů prosazovat ve sjednocené Evropě ekonomickým tlakem svou odvěkou reakční politiku pangermanismu, jejíž součástí je i revanšistické sudetoněmecké hnutí. A s politikou pangermanismu má český národ své trpké historické zkušenosti. V této souvislosti nelze nepřipomenout Leninovu myšlenku o tom, že z hlediska ekonomických podmínek imperialismu jsou spojené národy evropské za kapitalismu buď nemožné, nebo reakční. Evropská unie v praktické rovině potvrzuje vědeckou pravdivost zmíněné Leninovy myšlenky. České národní zájmy tedy nejenže nemají nic společného s Evropskou unií, nýbrž jsou s ní v přímém rozporu. A proto ten, kdo prosazuje vstup ČR do EU, se zákonitě dostává do rozporu se zájmy českého národa. České národní zájmy lze totiž v soudobé epoše progresivně rozvinout pouze na socialistických základech.