Hlasování kvalifikovanou většinou a zájmy České republiky

Evropská unie stojí před dvěma stěžejními úkoly. V příštím roce se uskuteční největší rozšíření v její historii. Zároveň prochází hlubokou transformací, z níž by měla vyjít lépe připravena čelit výzvám budoucnosti. Cílem této transformace není jen schopnost EU fungovat s téměř dvojnásobným počtem členských států. Měla by také vést k větší efektivitě působení EU, větší legitimitě a transparentnosti, a to jak uvnitř (k vlastním občanům), tak i navenek (působení EU ve světě).

Od Konventu si mnozí slibovali to, co v devadesátých letech nedokázala vyřešit série mezivládních konferencí: nalézt komplexní, všeobecně přijatelnou a zároveň transparentní institucionální rovnováhu, která by zlepšila fungování Unie. Brzy se ukázalo, že jednoduchá, transparentní řešení a všeobecně přijatelné kompromisy jsou dvě odlišné věci. V Konventu se objevila dvě základní názorová štěpení: tradiční rozdělení na zastánce federální a mezivládní podoby evropské integrace a nově také debata mezi takzvaně velkými a malými členskými zeměmi o postavení obou skupin v institucionální architektuře EU.

Česká republika se už během jednání Konventu profilovala jako poměrně aktivní člen skupiny takzvaně “spřízněných nebo podobně smýšlejících” malých (členských i vstupujících) zemí, které bojují proti posílení pozice velkých států. Návrh evropské ústavní smlouvy svědčí o tom, že “spřízněné” země nebyly ve svých snahách příliš úspěšné. Delegáti z malých zemí byli frustrováni pracovními metodami Prezídia Konventu, které často ignorovalo jejich pozměňovací návrhy, i když je podporovala většina delegátů. Naděje malých zemí se proto začaly upínat k Mezivládní konferenci (IGC).

Prioritou číslo jedna pro Českou republiku je zachování principu “jedna země jeden komisař”. Tento bod odsunul do pozadí jiné, srovnatelně důležité záležitosti. Jednou z nich je hlasování kvalifikovanou většinou (QMV) v Radě. Model QMV obsažený ve Smlouvě z Nice (takzvaná trojí většina) respektuje rovnováhu mezi velkými a malými zeměmi, ale je příliš komplikovaný a netransparentní. Návrh vypracovaný Konventem QMV zjednodušuje, zároveň však významně vychyluje rovnováhu ve prospěch velkých států. Ty zatím odmítají jakoukoli změnu navržené reformy Rady. V situaci, kdy Španělsko a Polsko požadují zachování definice QMV podle Smlouvy z Nice, se může otevřít prostor pro alternativní úpravu kvalifikované většiny, která by byla jednodušší a transparentnější a přitom zachovávala rovnováhu mezi jednotlivými skupinami členských států.

Tento článek se z perspektivy zájmů České republiky zaměřuje na dva aspekty reformy QMV. Po stručné charakteristice alternativních modelů kvalifikované většiny se věnuji pohledu ČR na možnosti rozšíření QMV do oblastí, kde Rada doposud rozhodovala jednomyslně. V druhé části srovnávám blokační potenciál malých i velkých členských zemí v několika modelech QMV, navržených během probíhající debaty o institucionální reformě EU.

Modely QMV

Smlouva z Nice zavádí složitý a netransparentní model takzvané trojí většiny, podle kterého je ve váženém hlasování k přijetí návrhu zapotřebí přibližně 74 % hlasů (255 hlasů z 345 pro EU-27) od nadpoloviční většiny členských zemí. Ty musí zároveň reprezentovat minimálně 62 % obyvatel Unie. Návrh evropské ústavní smlouvy vytvořený Konventem předpokládá jeho nahrazení modelem 50:60, který pro přijetí návrhu vyžaduje souhlas nadpoloviční většiny členských zemí s nejméně šedesáti procenty obyvatel EU. Evropská komise předložila radikálnější model dvojí prosté většiny (50:50), vláda ČR spolu s několika dalšími zeměmi podporovala variantu 60:60 (60 % členských zemí 60 % obyvatel EU).

Model 50:60 je mnohem jednodušší než definice kvalifikované většiny podle Smlouvy z Nice, ale pro země typu ČR (menší, ale ne úplně malé) má jednu zásadní nevýhodu: odbouráním váženého hlasování razantně snižuje jejich potenciál zablokovat přijetí určitého rozhodnutí. Naopak blokační potenciál největších zemí se v tomto modelu zmenšuje jen nepatrně (snížením populačního kritéria z šedesáti dvou na šedesát procent). Po zveřejnění návrhu Prezídia se aktivizovala početná skupina malých a středně velkých zemí včetně ČR, které s ním nesouhlasily. Změnu modelu 50:60 si ale nevynutily.

ČR a rozšíření QMV

Debata v Konventu dospěla ke konsenzuálnímu rozhodnutí, které podpořila i ČR, že hlasování kvalifikovanou většinou by se mělo stát standardní rozhodovací procedurou v Radě. V praxi to znamená, že zatímco současné smlouvy téměř u každého ustanovení určují, zda se v daném článku nebo odstavci rozhoduje kvalifikovanou většinou, nebo jednomyslně, ústavní smlouva by měla určit pouze ty oblasti, kde se způsob rozhodování odchyluje od obecného modelu QMV v Radě, to znamená od obecného modelu spolupráce (co-decision) Evropského parlamentu. Zatímco rozhodnutí o zobecnění QMV bylo skutečně konsenzuální, o rozšíření aplikace QMV se během celého Konventu vedly tvrdé diskuse.

Česká republika, stejně jako ostatní kandidátské země, neměla zpočátku k otázce rozšíření QMV vypracovanou jasnou vlastní pozici, což při jednáních Konventu působilo určité obtíže také jejím partnerům. Zřejmě jako první kandidátská země se ale tento nedostatek pokusila napravit. Bylo zadáno zpracování rozsáhlé studie, která analyzovala dopad přechodu od jednomyslnosti ke QMV v různých oblastech na zájmy ČR a která se měla stát podkladem pro formulování oficiální pozice České republiky k rozšíření QMV (Drulák, P., Königová, L., Kratochvíl, P., V kterých oblastech evropských politik zachovat národní veto?, Praha, Ústav mezinárodních vztahů, 2003; http://www.iir.cz/cz/czcea/czet/analyzaQMV.pdf).

Náš výzkum se soustředil výhradně na Smlouvu o založení Evropského společenství. Stranou proto zůstaly některé politicky citlivé oblasti jako Společná zahraniční a bezpečnostní politika. Postupovali jsme následujícím způsobem: Nejprve jsme identifikovali ustanovení, u kterých byl přechod od jednomyslného rozhodování ke QMV v krátké době myslitelný. Po jejich předběžném zhodnocení jsme uskutečnili řadu rozhovorů s ministerskými odborníky a úředníky, odpovědnými za přístupová jednání. Na jejich základě jsme tato ustanovení rozdělili do čtyř skupin. První skupinu tvoří oblasti, kde je ČR pro přechod ke QMV, druhou skupinou jsou oblasti, kde je ČR proti. Do třetí kategorie patří ustanovení, u kterých existují silné argumenty pro i proti přechodu ke QMV, a do poslední kategorie spadají ustanovení, která jsou pro ČR víceméně irelevantní.

Analýze jsme podrobili celkem třicet šest ustanovení, kde podle Smlouvy z Nice Rada rozhoduje jednomyslně, ale u kterých není přechod ke QMV v krátké době nemyslitelný. Při IGC v roce 2000 zařadilo francouzské a portugalské předsednictví část z nich na seznam čtyřiceti šesti článků (z celkem sedmdesáti tří, v nichž se podle Amsterodamské smlouvy hlasovalo jednomyslně), kde by mohlo být zavedeno rozhodování kvalifikovanou většinou. Jde o články, kde IGC návrh na přechod ke QMV nepřijala. Ostatní ustanovení patří mezi články, u kterých nebyl v roce 2000 přechod ke QMV předsednickým tandemem vůbec navržen. Na základě rozhovorů s ministerskými odborníky a úředníky jsme došli k těmto závěrům: (Ustanovení, která v roce 2000 nebyla na seznamu článků vytipovaných k zavedení QMV, jsou vyznačena kurzívou. Názvy jsou jejich přibližným popisem, protože oficiální konsolidovaná verze Smluv neobsahuje názvy článků.)

Skupina 1: Argumenty pro zavedení QMV jasně převažují

· Čl. 18 Volný pohyb osob

· Čl. 42 Opatření v oblasti sociálního zabezpečení

· Čl. 47 (2) Vzájemné uznávání diplomů

· Čl. 52 (2) Omezení pohybu kapitálu

· Čl. 62 Vízová politika

· Čl. 63 Azylová politika, uprchlíci

· Čl. 67 (5) Přechodné ustanovení (Soudní dvůr)

· Čl. 71 (2) Nutná opatření v oblasti dopravy

· Čl. 80 Dopravní politika

· Čl. 88 (2) Slučitelnost státní pomoci s pravidly společného trhu

· Čl. 93 Harmonizace nepřímého zdanění

· Čl. 94 Harmonizace zákonů a jiných předpisů

· Čl. 133 Společná obchodní politika

· Čl. 137 Zlepšování pracovních podmínek, minimální požadavky, sociální opatření (kromě 1c)

· Čl. 139 Sociální dialog (kromě opatření vztahujících se k článku 137 (1c))

· Čl. 157 (3) Konkurenceschopnost průmyslu (nebo skupina 3)

· Čl. 175 (2) Zásada “znečišťovatel má platit”

· Čl. 213 (1) Změna počtu členů Komise

· Čl. 222 Zvýšení počtu generálních advokátů

· Čl. 290 Jazyky (nebo skupina 3)

· Čl. 308 Opatření nezbytná k dosažení cílů Společenství

Skupina 2: Zavedení QMV by mělo být odmítnuto

· Čl. 13 (1) Opatření k potírání diskriminace

· Čl. 19 (1) Právo volit a být volen (volby do obecních zastupitelstev a do EP)

· Čl. 22 Rozšíření práv občanů EU (nebo skupina 4)

· Čl. 137 (1c)Zlepšování pracovních podmínek, minimální požadavky, sociální opatření

· Čl. 139 Sociální dialog (opatření vztahujících se k článku 137 (1c))

· Čl. 190 (4) Volby do EP podle jednotné procedury (nebo skupina 3)

· Čl. 221 Zvýšení počtu soudců

· Čl. 225 (2) Soud první instance

· Čl. 245 Statut Soudního dvora, jednací řád

· Čl. 269 Vlastní zdroje

· Čl. 296 (2) Bezpečnostní zájmy členských států (nebo skupina 4)

Skupina 3: Existují pádné argumenty pro i proti QMV

· Čl. 66 Administrativní spolupráce (nebo skupina 4)

· Čl. 300 Dohody Společenství

Skupina 4: Články, které jsou pro ČR víceméně irelevantní

· Čl. 151 (5) Spolupráce v oblasti kultury

· Čl. 187 Pravidla pro přidružování

Následující tabulka porovnává výsledky naší studie s francouzsko-portugalským katalogem pro IGC 2000 a s návrhem evropské ústavní smlouvy, který vypracoval Konvent.

Tabulka 1

Srovnání navrhovaného rozšíření aplikace QMV

Zdroje: CONFER 4776/00; CONV 802/03; Drulák, Königová, Kratochvíl: V kterých oblastech evropských politik zachovat národní veto? (Praha: ÚMV, 2003)

Je zřejmé, že návrh evropské ústavní smlouvy vypracovaný Konventem je ze tří srovnávaných alternativ nejumírněnější. Česká republika naopak podle naší studie podporuje poměrně dalekosáhlé rozšíření rozhodování kvalifikovanou většinou, a to včetně osmi oblastí, v nichž francouzsko-portugalský tandem během IGC 2000 o zavedení QMV neuvažoval. Zaměřme se nyní na rozdíly, které z tohoto srovnání vycházejí v politicky nejcitlivějších oblastech.

1. Odborníci z Ministerstva práce a sociálních věcí ČR navrhují rozšířit QMV na téměř všechny aspekty sociální politiky EU, tedy zejména na článek 42 a 137, s jedinou, ale důležitou výjimkou sociálního zabezpečení (článek 137 (1c)). Návrh Konventu je mnohem konzervativnější a předpokládá změnu jen u článku 42. U části článku 137 (III-99 (3)) výslovně stanoví, že o budoucím zavedení QMV může jednomyslně rozhodnout Rada (ustanovení passerelle). Tento přechod ale není možný v nejcitlivější oblasti, sociálním zabezpečení.

2. Čeští odborníci podporují rozšíření QMV v oblasti nepřímého zdanění a harmonizace souvisejících předpisů. Výhody, které harmonizace přinese (předcházení daňovým podvodům, zjednodušení daňového systému a výběru daní), jsou podle nich důležitější než riziko plíživé daňové unifikace, které s sebou harmonizace předpisů může nést. Návrh Konventu zde QMV nezavádí, ale předpokládá možnost přechodu (rozhodne-li o tom jednomyslně Rada) ke QMV v oblasti administrativní spolupráce a boje proti daňovým únikům.

3. Dotázaní ministerští odborníci a úředníci se vyslovili pro zavedení QMV i v další sporné oblasti týkající se azylu a uprchlíků. ČR má mimořádný zájem na přijetí jasné a jednotné definice azylu a uprchlického statusu. Hlavní překážkou tohoto sjednocení je podle českých odborníků jednomyslné rozhodování v Radě. Po vstupu České republiky do Evropské unie se navíc očekává nárůst počtu žadatelů o azyl. Pro ČR je proto prioritní možnost rychlejšího přijímání evropských norem, které pomohou rozložit břemeno imigrace na celou EU.

4. Diskuse o některých jiných důležitých ustanoveních, kterými jsme se v naší studii zabývali, ale ukázala, že čeští odborníci nejsou ve své podpoře evropské integrace nekritičtí. Konsenzus například panuje v tom, že rozhodování o vlastních finančních zdrojích Unie by mělo zůstat jednomyslné. To odpovídá i náladě v Konventu, kde pouze několik delegátů podpořilo návrh, aby se o vlastních zdrojích rozhodovalo takzvanou superkvalifikovanou většinou (například tři čtvrtiny členských zemí a dvě třetiny obyvatel EU).

Některé výsledky studie mohou být ovlivněny tím, že současná vláda ČR obecně podporuje prohlubování procesu evropské integrace. Pokud dojde ke změně vlády, české národní zájmy mohou být předefinovány tak, aby byly slučitelné s postoji nové vládnoucí strany (stran). Proto také naše studie neanalyzovala názory vrcholných politických představitelů, ale ministerských odborníků, kteří by měli méně podléhat politickým vlivům.

Lze očekávat, že kdyby byla současná koalice ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU nahrazena více euroskeptickými stranami (ODS), došlo by k výrazným změnám v postoji ČR k některým, ale ne všem, klíčovým oblastem politiky EU. Mohly by se týkat například společné zahraniční a bezpečnostní politiky, sociální politiky a řady institucionálních otázek. Jen malé anebo vůbec žádné změny je naopak možné čekat v otázkách azylu a uprchlíků a v dalších oblastech, kde zájmy ČR vyplývají hlavně z úrovně jejího rozvoje (politika soudržnosti) nebo její zeměpisné polohy (boj proti mezinárodnímu zločinu).

ČR a modely QMV

Definice kvalifikované většiny zavedená Smlouvou z Nice (již připomínaný soubor tří kritérií, to jest přibližně 74 % hlasů ve váženém hlasování, nadpoloviční většina zemí a 62 % obyvatel EU), patří mezi nejkomplikovanější a pro veřejnost nejnesrozumitelnější institucionální řešení v dějinách evropské integrace. Většina návrhů na reformu QMV předložených Konventu proto usilovala o zjednodušení a zpřehlednění tohoto modelu. (Druhým požadavkem byla “demokratičtější” Unie, což zde znamená zohlednění demografické síly Německa.) Tento trend nejlépe dokládá model dvojí prosté většiny (50:50), navržený Evropskou komisí.

V návrhu evropské ústavní smlouvy se nakonec, navzdory protestům malých zemí, Parlamentu a Komise, objevuje model 50:60 (nadpoloviční většina členských států, 60 % obyvatel Unie), který zdůrazněním populačního kritéria výrazně vychyluje rovnováhu ve prospěch velkých členských zemí. Následující tabulka srovnává sílu (měřenou procentním podílem na nejmenší blokující menšině) jednotlivých členských států podle Smlouvy z Nice s návrhem Konventu.

Tabulka 2

Podíly na blokující menšině

Zdroje: CONV 802/03; Smlouva z Nice; Eurostat

Česká republika, stejně jako ostatní členské a vstupující země, by měla přivítat zjednodušení modelu kvalifikované většiny v porovnání s formulí dohodnutou v Nice. Měla by také uvítat zpřehlednění, které přinese zavedení QMV a procedury spolupráce s Evropským parlamentem jako standardního rozhodovacího mechanismu EU, který se bude používat všude, kde ústavní smlouva neurčí jinak. Bohužel, návrh Konventu má pro malé členské země několik nevýhod:

1. Odstranění váženého hlasování, se kterým návrh ústavní smlouvy počítá, povede ke snížení blokačního potenciálu menších zemí. Pravidla váženého hlasování jim totiž přiznávala větší počet hlasů, než kolik odpovídalo jejich skutečné velikosti, a kritérium nadpoloviční většiny členských států tento propad nekompenzuje. Lze to doložit přímo na případě ČR. Ta má podle Smlouvy z Nice dvanáct hlasů, což se rovná 13,19 % nejmenší blokující menšiny. Podle návrhu Konventu klesne její podíl na nejmenší blokující menšině na 5,24 % (populační kritérium), respektive na 7,14 % (kritérium nadpoloviční většiny členských států při EU-27). Schopnost ČR zablokovat přijetí určitého rozhodnutí by se tak po přijetí návrhu ústavní smlouvy evidentně zmenšila. Přitom je zajímavé, že podobný propad by postihl hlavně středně velké členské státy spíše než ty vyloženě malé.

2. Změna populačního kritéria ze šedesáti dvou na šedesát procent nebude sama o sobě mít na celkovou situaci členských států významnější vliv. Podíl nejlidnatější členské země, Německa, na nejmenší blokující menšině klesne ze 44,86 % na 42,62 % a u ostatních zemí bude rozdíl ještě menší (viz tabulka 2). Po odstranění váženého hlasování však význam tohoto kritéria vzroste, což povede k posílení pozice nejlidnatějších států. (Účinek tohoto kritéria je při současných pravidlech QMV spíše psychologický než praktický, protože porušuje odvěké tabu parity čtyř největších členských zemí.)

3. Kritérium nadpoloviční většiny členských států, jež bylo beze změny převzato ze Smlouvy z Nice, je možné pokládat za záruku rovnosti členských států. Současně je ale možné říci, že není neutrální, protože přiznává hlasu každého člena EU stejnou váhu bez ohledu na jeho velikost. Z toho vyplývající zvýhodnění menších zemí by se ale nemělo přeceňovat: blokační potenciál každé z nich klesne při EU-27 na pouhých 7,14 %, k vytvoření úspěšné blokující koalice bude navíc zapotřebí alespoň čtrnácti členských zemí.

Následující tabulka srovnává schopnost různých koalic členských států zablokovat přijetí pro ně nepříznivého rozhodnutí v uvedených alternativních modelech QMV (v záhlaví tabulky) po odstranění váženého hlasování. Jde o formuli 50:60 (většina členských zemí, 60 % obyvatel Unie), kterou Prezídium Konventu zařadilo do konečného návrhu ústavní smlouvy, o model dvojí prosté většiny (50:50), navržený Komisí, a formuli 60:60 (60 % členských zemí, 60 % obyvatel EU), kterou spolu s dalšími menšími členskými a vstupujícími zeměmi podporuje i vláda ČR.

Tabulka 3

Srovnání blokující síly koalic (alternativní návrhy)

Zdroje: CONV 802/03, Smlouva z Nice

Z tabulky je zřejmé, proč jednoduchost modelu 50:60, navrženého Prezídiem, nemůže sama o sobě být důvodem k jeho automatické podpoře. Vysoký populační práh znamená, že kterékoli čtyři (a v některých případech jen tři) ze šesti velkých členských zemí tvoří blokující menšinu, naopak koalice všech kandidátských zemí ani koalice třinácti menších méně rozvinutých zemí nejsou dost početné na zablokování přijímaných rozhodnutí. Při váženém hlasování podle pravidel Smlouvy z Nice přitom tvoří blokující menšinu i obě tyto koalice. Návrh Konventu tak výrazně vychyluje rovnováhu ve prospěch velkých zemí. Oba alternativní modely jsou pro malé země podstatně výhodnější, protože rovnováhu mezi velkými a malými členskými státy zachovávají. Přitom jsou stejně jednoduché a transparentní jako návrh Prezídia.

V modelu navrženém Komisí (50:50) je vytvoření blokující menšiny pro velké země mnohem těžší. Žádná kombinace tří nebo čtyř z nich (s výjimkou koalice Německa, Francie, Británie a Itálie / Španělska) není dost silná na zablokování rozhodnutí ostatních, narozdíl od návrhu Konventu, kdy blokující menšinu tvoří kterékoli čtyři z těchto šesti zemí. Protože zablokování rozhodnutí je v modelu 50:50 poměrně obtížné pro velké i malé státy, je dvojí prostá většina nejefektivnějším ze všech uvedených modelů QMV. Návrh Evropské komise je ale evidentně příliš radikální, než aby mohl získat podporu některé z velkých zemí.

Model 60:60, navrhovaný i Českou republikou, je mnohem méně radikální než návrh Komise. Ve skutečnosti jde při snaze o vyrovnání postavení velkých a malých členských států přesně opačným směrem: Místo toho, aby odnímal záruky velkým, přidává záruky pro malé (respektive kandidátské) země. V porovnání s návrhem Komise je v tomto modelu vytvoření blokující menšiny pro obě skupiny snadnější. Změnou požadované prosté většiny na šedesát procent členských států by se v tomto kritériu snížila velikost nejmenší blokující koalice ze čtrnácti na jedenáct států. Obě skupiny zemí uvedené v tabulce (kandidátské, menší méně rozvinuté), by tak tvořily blokující menšinu.

Z hlediska efektivity a transparentnosti rozhodování institucí EU představuje nejlepší systém kvalifikované většiny pravděpodobně Komisí navržený model 50:50. Zkušenost z minulých mezivládních konferencí však říká, že nejefektivnější řešení nemívají vždy největší podporu. I proto lze říci, že návrh 60:60 je stejně dobrým východiskem pro hledání kompromisu mezi konventním návrhem evropské ústavní smlouvy a požadavky nespokojených malých zemí jako model dvojí prosté většiny.

Ani jeden bod návrhu smlouvy Česku nevyhovuje

V tomto článku jsem se zabýval dvěma vzájemně souvisejícími tématy: rozšířením hlasování kvalifikovanou většinou v Radě EU a alternativními modely QMV. Z pohledu ČR není možné považovat závěry, ke kterým jsem při jejich analýze dospěl, za jednoznačně pozitivní. Ani v jednom případě neodpovídá návrh evropské ústavní smlouvy zcela preferencím české vlády a české administrativní elity.

Studie Ústavu mezinárodních vztahů ukazuje, že čeští ministerští odborníci jsou poměrně prointegračně naladěni, a seznam ustanovení, u nichž navrhují přechod ke QMV, je rozsáhlý. To je zvlášť patrné ve srovnání s návrhem evropské ústavní smlouvy. Narozdíl od jeho tvůrců (Prezídia Konventu) by čeští experti přivítali prohloubení integrace v některých aspektech sociální politiky, harmonizovali předpisy upravující nepřímé zdanění (ne ale daně samotné) a tak dále.

Model kvalifikované většiny obsažený v ústavním návrhu Konventu (prostá většina členských států, 60 % obyvatel Unie) neodpovídá představám menších zemí, protože zvýhodňuje velké země. Alternativní modely (dvojí prostá většina navrhovaná Komisí, model 60:60) jsou stejně transparentní a přitom by znamenaly vyváženější postavení velkých a malých zemí než návrh Prezídia. Protože model 50:50 navržený Komisí je ve své efektivitě příliš radikální, než aby byl přijatelný pro velké členské státy, mohl by se východiskem pro hledání kompromisu mezi oběma skupinami zemí stát návrh 60:60, podle kterého tvoří kvalifikovanou většinu tři pětiny členských států a tři pětiny obyvatel EU.

Pokud se menším zemím nepodaří na Mezivládní konferenci prosadit svůj hlavní požadavek “jedna země, jeden komisař”, představuje reforma hlasování v Radě mimořádně vhodnou oblast pro snahu o zisk adekvátní kompenzace. To by čeští vyjednavači na IGC neměli ztrácet ze zřetele.

Petr Kratochvíl(1975) absolvoval VŠE summa cum laude (obory Mezinárodní obchod, Mezinárodní politika a diplomacie, Komerční jazyky), absolvent summa cum laude FSV UK (obor Mezinárodní vztahy), studoval také na univerzitě v Kolíně nad Rýnem. V současné době výzkumný pracovník ÚMV, externí doktorand a vyučující na VŠE. Spolupracovník ICEU a člen Teamu Europe. Zabývá se evropskou integraci a teoretickými aspekty ruské zahraniční politiky.